Záhadologové: 2. díl - Kruhy v obilí

2. Kruhy v obilí

Farmář Robert Rendl žil na své farmě kousek od Brna sám a žil si spokojeným životem. Se sousedy vycházel dobře. Přátele ho měli rádi. Měli ho zafixovaného jako pohodového kamaráda, který byl pro své přátele schopný udělat téměř vše. Po většinu času byl veselý, ale to vše, se mělo jednoho večera změnit.
Bylo kolem 20:00 a Robert se po těžkém farmářském dni opět chystal na chvíli sednout k televizi. Byl to jeho odpočinek po těžké práci a v podstatě jediný relax, který si mohl na farmě dopřát.
Na sporáku v kuchyni začala vařit voda na čaj. Robert tedy vypnul sporák, zalil si čaj ve svém půllitrovém hrnku, tak jak to měl rád, přidal pár kapek čerstvého citrónu a zamířil si to k televizi.
Pustil televizi a sednul si do svého oblíbeného křesla naproti ní. Byl to nádherný pocit po celém dni sedět. Věděl, ale že nemůže sedět dlouho. Na druhý den ho čekala spousta práce. Musel brzo ráno vstávat, aby poklidil zvířenu, poté ho čekala oprava plotu, který prorazili krávy, následně musel konečně začít opravovat střechu, do toho měl ještě zajet na město na farmářské trhy. Měl toho prostě moc, ale ve svém křesle se tím nezabýval. Seděl, upíjel čaj a sledoval televizi jako by v ten okamžik byl úplně bez starostí. Tím, jak měl ale za sebou náročný den, brzy v křesle usnul.
Venkem se začal šířit podivný zvuk a Rendlovu farmu osvítilo silné světlo přicházející z nebe. Veškeré zvířectvo se začalo plašit a na farmě vzniknul chaos.
Robert se vzbudil a nechápal co se děje. Celý dům se třásl a okny dovnitř pronikalo silné světlo světlo. Roberta se zmocnil strach a zároveň i vztek. Hlavou se mu honili myšlenky: „Co se to do háje děje. Kdo to dělá.“ Zařval s plných plic: „Nechte toho!“ ale nemělo to žádný účinek. V tom si Robert všimnul televize. Chrčela. Robert se na ní zadíval a viděl, jak se občas mezi zrním objevují podivné neznámé znaky. To mu už nedalo. Rychle zaběhnul do předsíně, kde vzal ze stěny brokovnici, kterou rychlými pohyby nabil a vyběhnul ven. Světlo bylo silné a Robert v něm téměř nic neviděl. Jen obrysy budov a splašeného dobytka. Podíval se tedy vzhůru, odkud světlo přicházelo. V tom ho zasáhnul paprsek a najednou byl Robert svázaný někde v temně osvětlené místnosti a kolem něj se pohybovali podivní tvorové, mluvící zajímavým jazykem. Jako by to, co říkají, ani nebyly slova. Dokonce u toho ani nemuseli otvírat pusu.
Robert se bránil a snažil se dostat ze zajetí. Měl obrovský strach a vůbec nevěděl, co po něm záhadní tvorové chtějí. Chtěl se zeptat, ale měl něco s hlasivkami, nemohl vydat ani hlásku.
Vše se Robertovi v důsledku stresu a strachu zdálo být čím dál více zmatkující. Srdce mu bilo o sto šest. Už přestával věřit, že se od tamtud vůbec někdy dostane. Vlastně ani nevěřil, že to co prožívá, opravdu prožívá.
Jeden z mužíčků přišel k Robertovi tak, že si ho Robert mohl prohlédnout z blízka, ale nedokázal se na něj soustředit. Jeho myšlenky se ubírali jen k tomu ať už je pryč. Mužíček se nad Roberta sehnul a něco mu stěží nasadil na obličej. Robert s v tu chvíli snažil řvát, brečet. Chtěl udělat cokoli, jen být už pryč a v tom to přišlo. Robert se začal dusit. Už myslel, že se udusí, když otevřel oči, rychle se posadil a zhluboka se nadechnul. Seděl na své posteli ve svém domě. Byl zpocený a strašně zmatený. „Zdálo se mi to?“ ptal se sám sebe.
Robert se vydýchal, vstal z postele a zamířil si to rovnou do sprchy. Ve sprše strávil téměř hodinu a celou tu dobu přemýšlel, nad tím, co se mu to v noci stalo. V tom mu hlavou problesklo: „Zvířata.“ Robert rychle vyskočil ze sprchového koutu, hodil přes sebe župan, vyběhnul ven a zamířil si to do maštale. V maštali to vypadalo, jak kdyby se tam přehnala vichřice, ale zvířata vypadala v pořádku, jen trochu vyděšená. Robert si oddychnul.

Tomáš jel domů z práce autem a přitom poslouchal rádio:
- „…..v České Republice se v posledních dnech začal opět rozmáhat fenomén UFO a tajemné obrazce, neboli kruhy v obilí. Já jsem si k nám do studia proto pozval známého českého ufologa Františka Ochmejtala. Dobrý den.“
- „Dobrý den.“
- „Naše posluchače určitě do začátku zajímá, jaký vy vlastně máte názor na celkový fenomén UFO, neboli U.F.O.“
- „No tak, na to neexistuje bohužel jednoznačná odpověď. Osobně si myslím, že nejsme ve vesmíru sami, ale co se týče spatřených neidentifikovatelných předmětů a již vámi zmíněných kruhů v obilí, tak i já jsem prozatím docela skeptický. Byla sice natočena videa, u kterých opravdu nelze prokázat, že by byla zfalšována, ale při dnešních filmařských možnostech, je opravdu těžké rozeznat skutečnost od podvrhu. A co se týče kruhů v obilí, tak musím říct, že mě některé velice zaujaly. Kolikrát vyobrazují i složité matematické rovnice, nebo dokonce celý vzorec DNA. Ale je otázka, proč by nám mimozemšťané čmárali po polích takové věci, jestliže jsou schopni mezihvězdného cestování, proč se s námi nespojí přímo.“
- „Třeba jen umí mezihvězdně cestovat, ale neumí vyslat signál, tak se s námi spojují takovým způsobem. Vzpomeňme třeba planinu Nazca.“
- „Ano. Nazca je velice podivné místo opředené spoustami záhad. Ale takhle bychom mohli vzpomenout i pyramidy v Egyptě a některé nalezené kresby s Egypta. Nebo celou Mayskou civilizaci. Všude nalézáme spoustu nevysvětlený úkazů, ale připisovat je všechny marťanům mi přijde příliš. Jestliže už jsou tu mimozemšťané od dob dávných civilizací, nepřijde vám zvláštní, že se o nich stále jen dohadujeme a nesetkali jsme se s nimi přímo?“
- „Jsou přeci hlášeny únosy.“
- „To ano, ale ty taky nejsou vyloženě prokázány. Je spousta zmínek a únosech a je pravda, že spousta případů se shoduje, ale naproti tomu, je spousta případů úplně odlišných. To vystavuje otázku: Nesnaží se jen někteří lidé zviditelnit.“
- „Pane Ochmejtal, při vaši práci, můžete si dovolit být takto skeptický? Když se řekne ufolog, většina z nás si představí, někoho, kdo je do fenoménu UFO zažraný až po uši a racionální vysvětlení kolikrát odmítá přijmout.“
- „Většina ufologů takhle postupuje. Vidí někde nějakou zmínku o Ufu a hned v tom hledají vzrušující přílet marťanů na Zemi a přitom odmítají racionální vysvětlení, protože ty je tak nevzrušují. Řekl jste, že jsem skeptický, ale to není úplně přesné. Musím říct, že k tomu mám jiný postoj než už u zmíněných ufologů amatérů, ale to neznamená, že nehledám důkazy, že UFO skutečně existuje. Ale nebudu tvrdit něco a znepokojovat veřejnost, dokud to nebude na 100 procent ověřené.“
- „Takže svým způsobem doufáte, že najdete jednou důkaz o tom, že mimozemšťané jsou na Zemi?“
- „Ano, samozřejmě. A pevně věřím, že se mi ten důkaz jednou najít podaří. Celkově si myslím…….“
Toma vyrušil ze zaposlouchání jeho telefon zvonící na sedadle spolujezdce. Vzal ho do ruky a z displeje se dočetl, že mu volá jeho velmi dobrý kamarád Petr Kříž. Tomáš tedy ztlumil rádio a hovor přijal:
- „Ahoj Petře. Co potřebuješ?“
- „Nic, jen jsem si říkal, jestli bys večer nezašel na pivo? Přece je pátek.“
- „A víš, že aji jo. Sejdeme se v 8 v hospodě Na Rohu. Může být?“
- „Dobře, budu tam. Dík.“
- „Jo, rád tě uvidím, ahoj.“
Tomáš telefon opět položil na sedadlo spolujezdce a opět zesílil rádio, aby si doposlouchal rozhovor z ufologem Ochmejtalem, ale už tam hrála písnička. Tom si povzdychnul: „Typicky.“ a už se těšil, až se doma naloží do teplé vany.

Petr seděl v hospodě Na Rohu ve společnosti krásné slečny a oblboval jí hlavu. Ke stolu za kterým Petr se slečnou seděl, se postavil Tomáš a odkašlal si, aby si ho Petr všimnul. Petr se na Tomáše podíval a podiveně se zeptal: „Jej, ty už jsi tady?“ Tomáš přikývnul a k tomu dodal: „Jo, a dokonce mám 15 minut zpoždění.“ Petr se podíval na mobil ležící na stole a opravdu, bylo 20:15. „Volal jsem.“ řekl ještě Tomáš. Petr se opět zahleděl na mobil a všimnul si i zmeškaného hovoru, načež se ohradil: „Znáš to, když potkáš holku, jde kamarád stranou.“ Tomáš se tedy zeptal: „Takže se mám otočit a odejít?“ Petr už chtěl přikývnout, když v tom vzala situaci do svých rukou slečna sedící Petrovi na klíně: „Ne, nemusíš odcházet. Já stejně už budu muset jít.“ Poté slečna Petra políbila, vstala a odešla. Tom si sednul ke stolu naproti Petrovi. Petr na Tomáše naštvaně hleděl. Tom promluvil: „To jsme dneska měli pěkně, že?“ Petr se trošku s napětí uvolnil: „Jo, bylo krásně.“ Chvíli mlčel a poté dodal: „A mohlo být ještě líp.“ Tomáš se na to usmál: „Neboj. Zítra se nebude moct dočkat, až jí zavoláš. Nebo jak tě znám, zítra si najdeš někoho jiného.“ Petr se nad tím zamyslel: „No, to možná jo.“ a usmál se.
Ke stolu přišla číšnice: „Co si dáte?“ Oba dva řekli zároveň: „Pivo.“ Číšnice se usmála: „Takže dvě piva?“ Na to už Tom s Petrem jen souhlasně přikývli a Petr jí úsměv opětoval. Tomáš si toho všimnul a jak číšnice odešla, tak se Petra zeptal: „To už jsi zapomněl na tu blondýnku, co ti před chvílí seděla na klíně?“ Petr zakroutil hlavou: „Musíš žít prostě naplno.“ Tomáš se usmál, zakroutil nechápavě hlavou a řekl: „Já mám o žití naplno jiné představy.“
Číšnice přinesla dvě piva, položila je na tácky a jen co odešla, tak si Petr s Tomem ťukli a s plna hrdla se napili. Málem celé pivo vypili na ex. Položili piva před sebe a Petr se zeptal:
- „Pomatuješ si na mého strejdu Ivana?“
- „No jasně, byl jsem mu na svatbě.“
- „Přestěhoval se kousek od Brna do baráku a příští víkend to chce oslavit. Pozval mě a říkal mi, ať řeknu i tobě když tak.“
- „No zní to určitě zajímavě, ale nevím, přece jen tam bude mít své přátelé a od svatby jsem Ivana v podstatě neviděl.“
- „Nedělej vola ty vole. Pojeď. Bude sranda.“ Petr se natáhnul přes stůl a plácl Tomáše po rameni.
- „No dobře no.“ řekl nakonec Tomáš po chvíli rozmyšlení.
- „No tak na to se napijem.“ usmál se nadšeně Petr a zvedl svůj krýgl do úrovně očí.
Tomáš zvedl ten svůj a opět si přiťukli.

Byl teplý letní středeční večer a do typické vesnické hospody vstoupila mladá krásná žena s fotoaparátem pověšeným na krku a kabelí přes rameno. Všichni v hospodě si jí prohlíželi, ale žena na to nebrala ohled. Byla na to zvyklá. Přišla k baru a zeptala se hostinského: „Dobrý den. Kde prosím vás najdu pana Rendla.“ Hostinský dočepoval rozčepované pivo, položil ho na tác, který už měl téměř plný, roznosil piva, vrátil se zpátky k baru a bez toho aniž by se na ženu podíval, oři čepování piva se zeptal: „Kdo se ptá?“ Žena vytáhla průkazku a položila jí na bar: „Jmenuji se Simona Hartlová, jsem novinářka. Tak kde najdu pana Rendla?“ Hostinský se podíval na průkazku a poté si nedůvěřivě prohlédnul reportérku. Chvíli přemýšlel, poté se zeptal: „Proč ho hledáte? Chcete psát o tom, jak ho unesli mimozemšťané?“ a zasmál se. Následně pokračoval: „Měla byste si na něj dát pozor. Změnil se. Uzavřel se u sebe a je agresivní. Nemyslím si, že s vámi bude chtít mluvit.“ Simona na to odvětila: „Sám mi zavolal, ať s ním udělám rozhovor.“ Hostinský si Simonu ještě jednou prohlédl a poté řekl: „Úplně na konci dědiny. Má tam dům odříznutý od těch ostatních. Poznáte ho, je to velký statek.“ Simona poděkovala a byla už na odchodu, když na ní hostinský ještě zařval: „Kdyby něco, klidně se na mě můžete obrátit.“ Novinářka se ale už neotočila. Chtěla být ze všude přítomného odéru z cigaret už konečně venku.
Vyšla před hospodu, nadýchala se čerstvého vzduchu, nastoupila do svého služebního vozu a zamířila k Rendlově farmě.
Reportérka dojela až úplně nakonec vesnice a zaparkovala před nějakým statkem doufajíc, že je to ten patřící Rendlovi.
Vystoupila, zabouchla dveře, zamkla auto a došla k vratům do dvora statku. Nejprve chtěla zazvonit, ale nenašla zvonek. Rozhodla se tedy, že zabouchá a už se rozmáchla, když se vrata otevřela a v nich stál zarostlý muž, který se hned se znakem nervozity v hlase zeptal: „Nesledoval vás nikdo?“ Simona byla jako reportérka zvyklá ne ledacos, ale tohle jí zarazilo. Podívala se tedy kolem sebe a zakroutila hlavou: „Ne, nesledoval.“ Zarostlý muž souhlasně přikývnul: „Tak pojďte dál, ale rychle.“ Simona vběhla rychle do dvora a farmář za ní hned zavřel vrata. Když si byl jistý, že je vše v pořádku, postavil se před Simonu, podal jí ruku a řekl: „Já jsem Robert. Budeme si tykat, bude to také přirozenější.“ Reportérka podání ruky opětovala: „Dobře, já jsem Simona.“ Na víc se po tom podivném přivítání nezmohla.
Farmář pozval Simonu dovnitř a ukázal jí pokoj, kde bude spát. Simona se zeptala: „Kdy začneme s interwiev?“ Robert si Simonu prohlédnul a odpověděl: „Zítra ráno.“ Chvíli jí ještě pozoroval a potom jí zabouchnul v pokoji pro hosty a odešel.
Simona si sedla na čistě povlečenou postel a měla velice smíšené a ne úplně příjemné pocity. Těšila se, až další den udělá s panem Rendlem interwiev a bude moci vypadnout.
Jak doufala, tak se i stalo. Ráno, po snídani, udělala s farmářem rozhovor, při kterém jí pan Rendl dopodrobna povyprávěl vše, co se mu podle všeho stalo a poté se reportérka dala na odchod. Když se s ním loučila, neměla z něj vůbec dobrý pocit. Tušila, že se tomu muži opravdu něco stalo, ale nevěřila povídačkám o únosech mimozemšťany. Rozhodla se tedy, že zůstane ještě pár dní a pravdu odhalí úplně.
Před vraty statku nastoupila do svého automobilu, ale ještě než nastartovala, vytočila telefonem svého kolegu:
- „Ahoj Simono, co pro tebe můžu udělat?“
- „Ahoj. Prosím tě, dělala jsem teď rozhovor s mužem, který tvrdí, že se stal obětí únosů mimozemšťany. Nevěřím, že byl opravdu unesen, nicméně něco se mu opravdu asi stalo a já chci vědět co. Pošlu ti tedy rozhovor, co jsem s ním udělala, potřebovala bych, aby to bylo v pátečním vydání. Já se tady ještě nějakou dobu zdržím. Uděláš to pro mě?“
- „Ale jistě. Na mě se můžeš spolehnout.“
- „Díky, jsi zlatý.“
- „Není zač. Tak se měj, a dej na sebe pozor.“
- „Dobře, ahoj.“
- „Ahoj.“
Simona ukončila hovor a telefon položila na sedadlo spolujezdce. Poté nastartovala motor, vycouvala na cestu a odjela si najít nějaké ubytování.

O dva dny později, v pátek, byl už na cestě k Petrovu strýci Ivanovi Tomáš s Petrem. „Já doufám, že bude velký oběd. Ještě jsem nesnídal.“ pronesl Tomáš sedící na místě spolujezdce. Řídící Petr se pousmál: „Myslíš ty někdy na něco jiného než na jídlo?“ Tomáš pokýval hlavou: „Samozřejmě, ale když jsem hladný, tak jsem nervózní a když jsem nervózní z hladu tak mě to pořád na jídlo nutí myslet a když musím na jídlo myslet, tak na něj mám chuť a tím pádem ještě větší hlad.“ Petr se pousmál ještě víc a ironicky řekl: „No tak to musíš mít strašně těžké. Nedá se to nějak léčit? Mě to přijde jako nějaká nemoc, jak je třeba klaustrofobie.“ Tomáš se na Petra zamračil: „No, tady je někdo zase vtipný. Radši mě pusť řídit. Aspoň trochu budu mít myšlenky někde jinde.“ Petr souhlasně přikývnul: „Stejně musíme natankovat. Zastavím na nejbližší benzince a prohodíme se.“
K Ivanovi dojeli těsně před obědem. Ivan je radostně přivítal a pozval je dál. Dům to byl velký a velice příjemný. Tomáš zkoumající jeden z obrazů na stěně se zeptal: „A kolik ti tu vlastně má přijet lidí?“ Ivan se zamyslel: No, dnes jste pozváni akorát vy dva a zítra se to rozjede. Má přijet celá rodina a ještě nějací kamarádi od manželky. Takže by nás mělo být něco okolo dvaceti.“ Tomáš jen přikyvoval a při tom se více zahleděl na obraz. Byl temný namalován tmavými barvami a odstíny. Nalézala se na něm malá vesnička a v pozadí se nacházel malý flek. Tom se na ten flek začal více soustředit a po chvíli v něm začal rozeznávat pravidelnost. Byl to létající talíř. Tomáš polkl a ještě více se zahleděl na černý flek, když ho ze soustředění vyrušil Ivan: „To se ti ten obraz tak líbí?“ Tomáš se vzpamatoval: „Je zajímavý.“ Ivan se pousmál: „Ano to je. Dostali jsme ho od jednoho místního malíře jako přivítací dar. Zajímavé ale je, že ten malíř je téměř slepý a přesto dokáže malovat takové obrazy.“ Tomáš i Petr se podivili: „To namaloval slepý člověk?“ Ivan souhlasně přikývnul: „Ano, ale to je teď jedno. Pojďte, ukážu vám, kde budete spát.“ Ivan se rozešel chodbou pryč a po schodech nahoru. Tomáš ho hned následoval, ale obraz uchvátil Petra. Zahleděl se na něj a v tom jako by obraz ožil a on viděl, jako by tam byl, jak nad vesnicí prolétá neidentifikovatelný létající předmět. „Petře jdeš?“ ozval se ze schodů Tomáš. Petr se vrátil do reality. Promnul si oči a pro sebe si řek: „To se mi přece jen zdálo.“ a rozešel se směrem za Tomem a Ivanem.
Tom i Petr se po dobrém obědě natáhli na postel a dvě hodiny si pospali. Tom se vzbudil první a sešel dolů, do kuchyně. Ivan zrovna popíjel kávu, když si všimnul Toma: „Snad ses dobře vyspal. Hele, když máš rád záhady, něco tu pro tebe mám.“ Tom se na Ivana udiveně podíval a Ivan mu podal plátek novin se slovy: „Je to dnešní výtisk. Před chvílí jsem pro něj byl ve schránce.“ Tomáš si sednul ke stolu za Ivanem, rozložil noviny a začal číst. Nejprve si všimnul titulku na úvodní straně:
„Zdá se, že opravdu nejsme ve vesmíru sami“
Tom tedy rozevřel noviny a hned si všimnul prvního článku:
„Tajemné kruhy v obilí se objevují v okolí Brna, ale i jinde po celé České republice“
Pročetl jen pár vět z toho článku a hned ho zaujal další:
„Farmář změnil své chování. Tvrdí, že ho unesli mimozemšťané“
Tom si ještě chvíli prohlížel články a poté řekl: „Vidím, že tu máte docela živo.“ Ivan na to chtěl něco říct, ale přerušil ho do kuchyně vcházející Petr se slovy: „To jsem přesně potřeboval. Nevíte, jak dlouho jsem spal?“ Nikdo mu ale neodpověděl. Petr si protřel obličej a prohlédnul si nejdříve Ivana a poté zamyšleného Tomáše. Podivil se a zeptal: „Děje se něco.“ Tomáš souhlasně přikývnul a podal Petrovi otevřené noviny. Petr si je vzal do rukou a sednul si naproti Ivanovi a Tomášovi ke stolu. Chvíli si četl, když ho přerušil Tomáš: „To by stálo za to, to prozkoumat, ne?“ Petr položil noviny a vážně se na Toma podíval: „Když ses mě takhle zeptal naposled, na tři roky jsem zmizel.“ Ivan vstal od stolu: „No nic, já musím na otočku zajet do města. Za chvilku jsem zpátky.“ a odešel. Tomáš počkal až odejde a poté spustil:
- „No jo, ale to bylo něco jiného.“
- „Jo! Teď se nestanu součástí časoprostoru, ale budu zkušební králík pro emzáky.“
- „Snad tomu nevěříš? Navíc chci to jen prozkoumat.“
- „Jo, to jsi chtěl to podzemí tehdy taky a jak to dopadlo.“
- „Jen se chci tentokrát podívat na kruhy z obilí blízka. Nikdy jsem nic takového na vlastní oči neviděl.“
- „Tak si vezmi auto a jeď se podívat. K tomu mě nepotřebuješ.“
- „To už tě úplně přestaly záhady zajímat?“
- „To ne, jen jsem se poučil, že jsou věci, které je lepší nechat tak.“
- „Takže se mnou nejedeš.“
- „Ne.“
- „Fajn, tak já tedy jedu sám.“
- „Dej na sebe pozor.“
- „Neboj. Jsou to jen kruhy v obilí.“
- „Jak myslíš, tak čau.“
- „Čau.“
Tomáš se zvednul, zašel si do pokoje pro klíče od auta a odjel. Petr jen zakroutil hlavou a řekl si pro sebe: „Blázen. Si myslí, že najde mimozemšťany.“

Tomáš se při cestě pomocí svého mobilního telefonu připojil na internet a našel si, kde se nalézá nejbližší pole, na kterém byly vyobrazeny kruhy. Jedno s polí bylo nedaleko a tak si to Tomáš zamířil k němu.

Pole, ke kterému Tomáš jel, se nalézalo kus za jednou malou vesnicí. Nevedla k němu ani žádná asfaltová silnice, jen polní cesta.
Tom zastavil auto, vystoupil a začal se prodírat ovsem směrem k obrazci. Konečně se mu k němu podařilo dostat. Obrazec byl obrovský, ale ze země nebyl vidět jeho tvar, ani jeho skutečná rozloha. Tom se opět připojil pomocí mobilu na internet, aby se podíval, jak obrazec ve kterém stojí, vypadá z ptačí perspektivy.
Na mobilu se mu zobrazil obrázek obrazce. Měl jako by tvar nějaké galaxie. Tom se podíval okolo sebe, když ho s přemýšlení vyrušil stařecký hlas: „Co tu zatraceně chcete?“ Tom se leknul a otočil se, kdo to na něj mluví. Kousek od něj stál starší muž, co měl na sobě montérky a v jedné ruce držel vidle. Tom nevěděl co v tu chvíli říct, jen ze sebe vykoktal: „Do…dobrý den.“ Muž přistoupil k Tomášovi, podíval se mu upřeně do očí a zeptal se:
- „Jste jedním z těch mizerných lovců senzací?“
- „Ne to ne. Omlouvám se, že se tu tak pohybuju bez vašeho vědomí.“ řekl Tomáš se strachem v hlase.
- „Co tu teda pohledáváte?“
- „Jsem spisovatel. Jmenuji se Tomáš Arthur.“
- „Tak spisovatel. A o čem píšete?“ muž se už trošku zklidnil.
- „Momentálně chystám knihu o různých záhadách. Teď zrovna píšu o kruzích v obilí.“ vymyslel si Tomáš.
- „Takže jste záhadolog?“
- „Dalo by se to tak říct, ale dávám přednost označení spisovatel.“
- „To je mi jedno čemu dáváš přednost.“ začal muž Tomášovi tykat a uvolnil se.
- „Já už raději půjdu.“
- „Ale ne. Jen se tu porozhlédni. Myslíš, že to byli ufoni?“
- „To nevím. Těžko říct.“ v tom si Tomáš všimnul, že něco trčí z pod zohýbaných stébel ovsa.
Rozešel se k tomu a vytáhnul to. Byl to kus desky se špagátem. Tomáš se vrátil pohledem na staršího farmáře a řekl:
- „Ne. Tohle nebyli mimozemšťané. Někdo to tu takhle pošlapal a použil k tomu tuhle desku.“
- „Hajzli. Když jdete po těch záhadách, nevíte, co se stalo s Robertem Rendlem?“
- „Robertem Rendlem? O něm myslím byl článek v novinách, ne? Tvrdí, že ho unesli mimozemšťané.“
- „Byl to známý. Občas jsme si navzájem pomáhali. Ale už dva týdny se neozval a nebere ani telefony. Zajel bych za ním, ale nemám čas jen tak naslepo někam jezdit. Mám tady teď práce víc než dost.“
- „Nevím co s ním je, ale když mi dáte jeho adresu a váš telefon, tak tam zajedu a dám vám vědět. V novinách nebylo, odkud pochází.“
Farmář dal Tomášovi adresu, Tomáš poděkoval a odjel. Jel směrem k Rendlově farmě.

Na sedačce spolujezdce Tomášovi začal zvonit mobil. Tom vzal mobil do ruky. Volal mu Petr. Tomáš to tedy vzal:
- „Příjem. Co potřebuješ Petře?“
- „Ivan se ptá, kdy se vrátíš. Chceme jít tak za hodinu něco grilovat ven. Tak jestli na tebe máme čekat, nebo ne.“
- „Já ještě nevím, kdy pojedu. Teď jedu kousek severně nad Brno.“
- „A co tam jedeš dělat?“
- „Vzpomínáš na článek v novinách, jak psali o tom únosu mimozemšťany?“
- „Vzpomínám. Snad tomu nevěříš?“
- „To je teď jedno jestli věřím, nebo nevěřím. Jde o to, že to chci prostě prozkoumat. Stále se ke mně nechceš přidat?“
- „Ne, to je dobré. Já dám přednost grilovačce. Takže na tebe čekat nebudeme.“ Petr položil.
- „Jo, tak nečekejte.“ Tom už jen dodal do hluchého telefonu a odhodil telefon zpět na sedačku spolujezdce.

Tomášovi se podařilo Rendlovu farmu pomocí GPS najít docela snadno. Zaparkoval před velkými dřevěnými vraty vedoucími do dvora, vypnul motor, vysednul a šel hledat zvonek. Ten ale nenašel. Zkusil tedy několikrát po sobě zabouchat. Nic se ale nedělo. Vzal za kliku…..bylo zamknuté. Tomáš se porozhlédnul po okolí a chtěl obejít farmu, když si všimnul, jak ho z nedaleké zahrady sousedského domu pozoruje starší žena. Rozešel se za ní.
- „Dobrý den.“ pozdravil Tomáš slušně, když se k paní přiblížil.
- „Dobrý den. Jste oblečený jinač, než ti co tu jezdí večer.“
- „Než ti co tu jezdí večer?“ podivil se Tom.
- „Jo. Vždycky za setmění sem přijede spousta černých aut a dodávky, všude se to tu pohybuje lidma v oblecích a něco zkoumají na Rendlově farmě.“
- „Aha. A pan Rendl není doma?“
- „Odvezli ho včera.“
- „A víte kam?“
- „To neví nikdo. Ale říká se, že skončil v blázinci v Kroměříži.“
- „V blázinci?“
- „Ano. Od té noci co se nad jeho farmou objevily ty světla, tak se začal chovat divně. Dokonce tvrdil, že ho unesli mimozemšťané. Zbláznil se.“
- „Světla nad jeho farmou?“
- „Ano. Byly provázeny silným větrem a rámusem.“
- „Takže říkáte, že každý večer sem přijíždí černé auta, když se setmí?“
- „Ano.“
- „Dobře. Tak děkuji. Ještě jeden dotaz bych měl. Dá se tu někde najíst?“ Tomáš se usmál.
- „Když pojedete zpátky. Na začátku dědiny je po levé straně hospoda.“
- „Díky. Nashledanou.“
- „No nashledanou.“ řekla žena poněkud nevraživě.

Tomáš přejel autem k hospodě. Vešel dovnitř. Bylo brzo, hospoda byla ještě téměř prázdná. Seděli v ní jen dva místní štamgasti. Tom si sednul k volnému stolu a během chvilky k němu přišel hospodský: „Dáte si něco?“ Tom se na hospodského usmál: „Ano. Máte něco k jídlu?“ Hospodský se zamyslel: „Jo. Mám tam tlačenku, utopence, a jestli chcete něco teplého tak guláš s chlebem, nebo klobásu.“ Tom přikývnul: „Jo, takže bych si dal ten guláš a k tomu jedno pivo. Bude vám vadit, když tu potom budu jen tak sedět a dělat si něco na notebooku než se setmí?“ Hospodský se uchechtl: „Pro mě za mě. Ale moc velký klid tu mít za chvilku nebudete.“ Na to se Tomáš jen usmál a hospodský odešel připravit objednávku.
Tom v klidu dojedl, dopil pivo a poručil si ještě rozpustnou kávu s mlékem. Mezitím si položil na stůl notebook, pomocí přenosného internetu se připojil na internet a začal hledat vše, co mohlo nějak souviset s Rendlovou farmou a kruhy v obilí v nejbližším okolí. Moc toho ale nenašel. Jen několik obrázků kruhů v obilí, které podle všeho vytvořil člověk, a o Rendlově zmizení tam byl jen článek napsaný reportérkou Simonou Hartlovou, který už Tomáš viděl v novinách. Tom si tedy přečetl celý článek, ale moc mu to nepomohlo. Dozvěděl se z něj jen to, co slyšel už od stařeny žijící v sousedství Rendlovy farmy: světla nad farmou, rámus, zvednutý vítr. Nic nového. Začal silně doufat, že večer se mu podaří zjistit něco víc, i když sám nevěděl, jak to bude probíhat a co má vlastně čekat. Třeba se nic nestane.
Stařena měla pravdu. Hned po setmění začaly k Rendlově farmě přijíždět černé jeepy a dodávky, na jejichž střechách byly paraboly snad pro vysílání, nebo přijímání signálu.
Tomáš celou kolonu viděl skrz okno z hospody. Když se to venku zklidnilo, Tom si zaplatil útratu a vyšel ven. Věděl, že k farmě nemůže jen tak dojet. Bylo potřeba se někde ukrýt. Řekl si, že se nejlépe ukryje v poli za farmou a snad bude mít dobrý výhled na veškeré dění. Nasednul tedy do auta a vydal se ne doprava k Rendlově farmě, ale doleva, s tím že farmu objede.
Auto zaparkoval u vjezdu na pole, vystoupil a rozešel se směrem k Rendlově farmě. Střed dění, byl přibližně uprostřed pole. Tomáš se začal pomalu přikrčený přibližovat, dokud se nedostal tak blízko, aby skrz kukuřici něco viděl, ale zároveň byl krytý.
Muži a ženy v oblecích chodili po zohýbané kukuřici, která byla evidentně zohýbaná tak, aby tvořila nějaký obrazec. Všude byly silné světla a nějaké stroje monitorující snad půdu.
Tomáš si pomyslel: „Co se to tu zatraceně děje.“ v tom uslyšel kousek od sebe napravo nějaký šramot. Nejprve si pomyslel: „Asi zajíc.“, ale zašramotilo to znovu. Tomášovi to nedalo a tak se to vydal prozkoumat. Šel potichu a snažil se, aby vlivem jeho chůze ani moc kukuřice nehýbala. Za chvíli zdroj šramotu viděl. Mladá žena ležela na zemi a fotografovala dění na poli.
Tom se k ní přiblížil. Žena si ho vůbec nevšimla. Tom pošeptal tak, aby ho žena slyšela: „Co to tu provádíte?“ Žena se vylekala, otočila se na bok a vyděšeně sledoval Tomáše. „Jen klid, já vám neublížím. Vy víte, co se to tu děje?“ Žena se místo odpovědi zeptala: „Kdo jste?“ Tom si uvědomil, že se vlastně nepředstavil: „Spisovatel. Tomáš Arthur a vy?“ Žena se uklidnila: „Jsem reportérka. Jmenuji se Simona Hartlová.“ Tom si dřepnul vedle ní a opět se zeptal: „Víte co se to tu děje?“ Simona si znovu lehla na břicho, začala fotit a při tom Tomášovi odvětila: „Teď nemám čas se s někým vybavovat.“ Tom pochopil, že teď z ní žádné informace nedostane a tak jen sledoval dění.
Bylo evidentní, že celé skupině velela nějaká žena, která se neustále bavila hlavně s jedním mužem střední postavy polovičně holohlavým.
Tomáš toho muže odněkud znal. Určitě ho už někde viděl, ale nemohl ho nikde zařadit. Přemýšlel kde, ale nevzpomněl si. Najednou mu začal v kapse vibrovat a zvonit telefon. Začal stresovat a chtěl ho vytáhnout a vypnout, ale jakoby naschvál se mu to nedařilo. Konečně ho vytáhnul z kapsy a vypnul, ale to už si šramocení v poli všimnul jeden muž z ochranky a rozešel se k Simoně a Tomášovi. Simona se na Tomáše naštvaně podívala a řekla: „To se vám teda povedlo.“ Tomáš nevěděl co říct. To už se Simona ale balila a dala se na útěk. Tom se podíval směrem k blížícímu se muži ochranky a dal se na útěk taky.
Muži v obleku bylo jasné, že je někdo s pole pozoroval a tak dal povel svým lidem, aby se za ním rozběhli do pole a narušitele chytili.
Tomáš utíkal hned za Simonou. Utíkali, co jim síly stačily. Tomáš Simonu předběhnul, chytil jí za ruku a se slovy: „Pojďte za mnou, mám tady kousek auto.“ jí začal táhnout směrem k jeho autu. Simona neprotestovala. Dvojice doběhla k Tomášovu autu, rychle do něj nasedli, a začali ujíždět pryč. Zdálo se, že už mají vyhrané, ale po chvíli jim vjelo boční silnice do cesty černé auto vládní značky. Tomáš musel dupnout na brzdu. Měl co dělat, aby to dobrzdil a zabránil srážce. Ale povedlo se. Se Simonou se na sebe podívali. Tomovi proběhla hlavou myšlenka: „Zkusit ujet.“, ale Simona mu jí přerušila: „Budu mluvit já.“
Z černého auta vystoupili dva muži v obleku a pomalu se rozešli k Tomášovu autu. Zastavili se každý u jedněch dveří. Jeden u spolujezdce a jeden u řidiče. Tomáš stáhnul okénko. Muž se k Tomášovi nahnul: „Co jste na tom poli dělali.“ Tomáš měl strach, a i když chtěl, nedokázal nic říct. Promluvila Simona: „Byli jsme se projít.“ Muž si Simonu prohlédnul a řekl: „Zapomeňte, že jste něco viděli.“ Poté se narovnal, přikývnul na svého kolegu a oba dva se odebrali zpátky k sobě do auta a odjeli.
Tomáš si oddychnul, podíval se na Simonu a zeptal se: „Co jsou zač?“ Simona se podívala na Tomáše, ale neodpověděla. Místo toho se zeptala: „Mohli bychom si někde v klidu promluvit?“ Tomáš souhlasně přikývnul a dal auto do pohybu.
Za celou cestu Tom se Simonou nepromluvili. Jen mlčeli a přemýšleli nad tím, co se jim zrovna stalo.
Tom zaparkoval auto před Ivanovým domem. Když vypnul motor, řekl: „Tady bydlí strýc mého kamaráda. Nahoře v pokoji budeme mít klid.“ Simona souhlasně přikývla. Oba dva vystoupili z auta a vešli do domu. Všichni venku grilovali, takže nikoho nepotkali, za což byl Tomáš rád.
Oba dva prošli domem, vyšli po schodech do poschodí a zavřeli se do pokoje, kde byl Tomáš ubytovaný. Simona si sedla na postel a Tomáš si přisunul židli na kolečkách na kterou si sednul naproti Simoně.
- „Tak co si o tom všem myslíte?“ zeptal se Tom.
- „Já nevím. Nemohli bychom si tykat?“
- „Ale jo jistě.“ Tom se usmál a podal Simoně ruku: „Tomáš.“
- „Simona.“ reportérka podání ruky opětovala.
- „Tak co se tu podle tebe děje?“
- „Jak jsem řekla, já nevím. Začalo to tak, že mi zavolal nějaký muž. Byl v hlase velice rozhozený a představil se jako Robert Rendl. Tvrdil, že se stal obětí únosu mimozemšťany. Chtěl rozhovor. Myslela jsem si, že se chce jen zviditelnit, ale zrovna jsem neměla co na práci, tak jsem mu nabídla, že přijedu a tak se i stalo. Byl to divný muž. Na noc mě zavřel v pokoji, bez toho aniž by se bavil. Měla jsem strach, ale to občas k našemu zaměstnání patří. Vydržela jsem do rána a udělala s ním interwiev. Vše co vyprávěl, vyprávěl tak živě. Začala jsem mu to vše i věřit a došlo mi, že se nesnaží jen zviditelnit. Říkal taky, že mu někdo polámal kukuřici. Potom, bez toho aniž by se mnou rozloučil, jsem musela odejít, ale rozhodla jsem se, že přijdu na to, co se to tam stalo. Byla jsem se tedy podívat na jeho kukuřičné pole a opravdu měl kus pole jako by pošlapanou. Jaký to mělo tvar, ale nebylo vidět. Objednala jsem si tedy vyhlídkový let a nad polem přeletěla. Kukuřice byla zohýbaná do velice rozsáhlého a podivného obrazce tvořeného z několika kruhů, ve kterém byly rovné příčky v určitém uspořádání. Mám to vyfocené. Můžu ti to ukázat. No a potom jsem se dozvěděla, že po setmění tam vždycky přijedou vládní vozy a zkoumají přilehlé oblasti. Tak jsem to chtěla nafotit a zjistit, co tam zkoumají, ale potom jsem potkala tebe…..“
- „No, za to promiň. Takže si myslíš, že tu opravdu bylo UFO?“
- „Já si netroufám říct vůbec nic. Možná je to jen nějaký vládní projekt.“
- „Vládní projekt?“
- „Kdysi jsem pracovala na reportáži o muži, který zešílel ze dne na den a nakonec umřel. Když jsem šla po stopách, zjistila jsem, že se stal náhodně vybraným pokusným králíkem pro nějaký nový druh léků, ale vymklo se to kontrole. Nicméně reportáž, ačkoli jsem jí napsala, nikdy nebyla vytisknutá a bylo mi šéfem zakázáno jakkoli po tom pátrat.“
- „Takže si myslíš, že to spolu může nějak souviset?“
- „Možná. Jen nevím, jestli se po tom vyplatí pátrat.“
- „Samozřejmě, že se po tom vyplatí pátrat. Ty nechceš znát pravdu?“
- „Ale jo, chci. Ukážu ti ty fotky.“

Petr venku s Ivanem a Ivanovou manželkou grilovali. Zábava byla v plném proudu, popíjeli pivo a vyměňovali si vtipy. Petr vstal ze své židle a se slovy: „Musím na toaletu.“ odešel. Došel ke stromku a začal si rozepínat zips u kalhot, když si skrz větve všimnul, že před domem stojí Tomášovo auto. Zapnul tedy opět zip a zašel do domu, kde si to hned zamířil do Tomášova pokoje.
Petr zaťukal na dveře a bez čekání na vyzvání vstoupil do pokoje. Tomáš seděl vedle Simony na posteli a ta mu ukazovala fotky, když se podívali směrem ke dveřím na Petra. Petr se zarazil a řekl: „No páni. Takže kruhy si jel zkoumat kruhy v obilí jo?“ Simona se podívala na Tomáše pohledem, který říkal, ať to rychle Petrovi nějak vysvětli a ať si Petr nemyslí něco, co není pravda. Tomáš se zadíval Petra: „Já vím, jak to vypadá, ale opravdu jsem hledal kruhy v obilí.“ Petr se usmál: „Jo, a místo kruhů jsi tam našel ji. No to je mi ale záhada. Tak nás představ.“ Tomáš vstal a řekl: „Jo, promiň. Simono, tohle je Petr Kříž, je to můj nejlepší kámoš v uvozovkách. Petře, tohle je Simona Hartlová. Reportérka. Má docela zajímavé informace. Jo a má fotky zajímavého obrazce s Rendlovy farmy. Možná by to stálo za to prozkoumat. Neříkej, že tě to ani trošku nezajímá Petře?“ Petr si podal se Simonou ruku, dal jí pusu na přivítanou a podíval se na Tomáše se slovy: „Teď mě to zrovna zajímat začalo.“ Na to se Tomáš jen ironicky a sám pro sebe zeptal: „Víš určitě, že se bavíme o tom samém?“
Tomáš se Simonou řekli Petrovi vše, co věděli. Petr se nad tím vším zamyslel a zeptal se: „No fajn. Co teď máte vlastně v plánu?“ Tomáš hned odpověděl: „Já chci zítra zavolat Michalovi Malému, jestli neví o někom, kdo by byl schopný rozluštit, co vyobrazuje obrazec z Rendlovy farmy a Simona se pokusí zjistit něco o Robertu Rendlovi. Prý možná skončil na psychiatrické léčebně v Kroměříži…..“, chtěl pokračovat dál v mluvení, ale Petr ho přerušil: „A já zjistím, kde bydlí ten malíř, co namaloval Ivanův obraz, který visí dole na chodbě. Možná by taky mohl něco vědět.“ Tom se pousmál: „Výborně.“, potom se otočil na Simonu: „A co ty. Máš kde přespat?“ Simona souhlasně přikývnula: „Jo, mám tu pokoj v hotelu. Hodil bys mě zpátky k Rendlově farmě? Mám tam nedaleko schované auto. V tom stresu předtím jsem na to úplně zapomněla.“ Tomáš se usmál: „Samozřejmě že tě tam hodím.“ Do toho se vložil Petr: „Ne to je dobré. Šak si odpočni Tome. Já jí odvezu. Určitě už toho máš dost.“ Tomáš odcházející z pokoje bez toho aniž by se na Petra otočil, jen řekl: „Jednak jsi pil a jednak nejde ti o to, abych já si odpočinul. Čau.“ Simona s Tomášem opustili pokoj a Petr pokrčil rameny: „Možná máš pravdu.“
Tomáš Simonu odvezl k jejímu autu, kde se domluvili na podrobnostech týkajících se dalšího dne, rozloučili se a každý si jel svou vlastní cestou.

Simona se ráno probudila v 7:00. Osprchovala se, oblékla se a chtěla opustit svůj pokoj, když si všimla, že má pod dveřmi podstrčenou obálku. Simona se pro ni sehnula. Obálka byla čistá bez potisku. Simona jí tedy otevřela a našla v ní papír formátu A4. Na kterém bylo tučně napsáno:
PRVNÍ VAROVÁNÍ SLEČNO HARTLOVÁ
Simona rychle otevřela dveře a vstoupila na chodbu s napětím, že tam uvidí, kdo jí obálku pod dveře dal. Chodba byla prázdná. Simona se nad tím jen lehce zamyslela. Dopis jí nijak víc nerozhodil. Zavřela dveře od pokoje a odešla směrem k autu. Dopis si vzala sebou, aby ho mohla později ukázat Petrovi s Tomášem.

Okolo osmé ráno sešli do kuchyně Petr s Tomášem a sedli si ke stolu, u kterého už seděl Ivan s jeho manželkou. Ivan se na Petra a Tomáše podíval a nadšeně řekl: „Tak dneska to konečně rozjedem. Za chvíli už to začne přijíždět, tak se pořádně nasnídejte, ať na to máte sílu.“ Tomáš se podíval na Petra a kývnul na něj hlavou. Ivan si toho všimnul a nechápavě se zeptal: „Děje se něco.“ Petr promluvil: „No, v podstatě nic se neděje. My si jen ještě zajedem něco zařídit. Večer s námi už ale určitě počítej. A když už jsme u toho. Nevíš, kde bydlí ten slepý malíř, od kterého jsi dostal ten obraz?“ Ivanovi to hned došlo: „Vy jste na stopě zase nějaké záhadě, že? Typuju, že to tentokrát budou kruhy v obilí a události okolo toho.“ Petr se Ivanovi zadíval do očí s mírnými výčitkami svědomí: „Vlastně máš pravdu. Ale jak říkám, večer s námi můžeš počítat.“ Ivan se sklesle opřel o opěradlo židle, na které seděl a řekl: „No co s vámi. Tu adresu vám samozřejmě dám.“ Ivan napsal něco na kousek papíru a podal to Petrovi přes stůl se slovy: „Je to tady nedaleko.“
Petr s Tomášem poděkovali, vstali od stolu a odešli. Ivan se podíval na svou ženu a jen nechápavě pokrčil rameny se slovy: „To je celý Petr.“

Venku se ještě Petr s Tomášem rychle domluvili, jak to udělají:
- „Takže teď zajedeme k tomu malíři. Já mezitím zavolám Michalovi a potom se spojíme se Simonou. Může být?“ navrhnul Tomáš.
- „No fajn. A mohli bychom se ještě stavit někde na snídani. Přišlo mi blbé posnídat v klidu tady, když tak sprostě zdrháme.“
- „Všiml jsem si, že na začátku dědiny je samoobsluha. Ještě by tam mohli mít otevřené.“
- „No tak na co čekáme, jedem.“
Oba dva nastoupili do auta a odjeli od Ivanova domu.

Několik kilometrů severně seděla Simona v restauraci, popíjela kávu a k tomu přikusovala croissant. Užívala si krásného teplého slunečního sobotního rána.
V klidu kávu dopila, croissant dojedla, nádobí odsunula na druhou stranu stolu a položila před sebe notebook. Během chvíle byla připojená na internetu pomocí wi-fi připojení. Našla si tam kontakt na psychiatrickou léčebnu v Kroměříži, číslo si opsala do mobilu a začala vytáčet:
- „Psychiatrická léčebna příjem, doktorka Manová.“
- „Dobrý den. Já jsem velice dobrá kamarádka jednoho pacienta, kterého vám tam nedávno dovezli. Jmenuje se Robert Rendl. Chtěla jsem se zeptat zda se za ním můžu přijet podívat.“
- „Dobrý den. Moment, podívám se jenom do počítače………..a už to mám. Robert Rendl. Ano určitě přijeďte.“
- „Děkuji, nashledanou.“
- „Nashledanou.“
Simona se pousmála, zaplatila, vstala od stolu a odešla. Venku nastoupila do auta a vydala se směrem do Kroměříže.

Tomáš po cestě ke slepému malíři telefonoval Michalovi Malému, jeho kamarádovi, který vystudoval historii:
- „Čau Michale.“
- „No nazdar. Typuju, že nevoláš jen tak, ale zase něco potřebuješ.“
- „No….to typuješ správně.“
- „Tak o co jde?“
- „Mám tu jeden obrazec v poli, který by mohl něco znamenat. Chtěl jsem se zeptat, jestli neznáš někoho, kdo by to byl schopný rozluštit?“
- „Jo. Myslím, že znám. Bydlí tady v Brně. Zkusím mu zavolat a hned ti dám zpátky vědět.“
- „Super. Tak zatím díky. Zdar.“
- „Čau.“
Tomáš hovor ukončil a položil telefon na palubní desku. Petr se ho zeptal: „Tak co jsi zjistil?“ Tomáš se na Petra letmo podíval a řekl: „Zatím nic. Jen že má nějakého známého a dá mi vědět.“

Tomáš zastavil auto před domem odpovídající adrese, co dostali od Ivana. „Tak tady to je.“ prohodil Tomáš, když v tom mu začal na palubovce vibrovat a zvonit mobil. Tom vzal mobil do ruky, podíval se na displej, na kterém bylo jméno Michal Malý. Vzal to:
- „Ano Michale. Slyším.“
- „No čau. Hele tak ten známý odjíždí asi za dvě a půl hodiny do Prahy, takže bys tu musel dojet hned, nebo mu to poslat na email.“
- „Já tam dojedu hned. Rád bych s ním mluvil osobně, kor když jsem kousek od Brna.“
- „Dobře. Šak sa stav za mnou do kabinetu a já už tě k němu dovezu.“
- „Jo. Díky. Tak já se tak do hodiny stavím. Tak zatím.“
- „Zatím.“
Tomáš položil hovor, podíval se na Petra a řekl: „Zajdeš tam sám? Já zatím skočím do toho Brna. Ten borec je tam jen ještě asi dvě a půl hodiny, tak bych ho rád na pohodu stihnul." Petr souhlasně přikývnul: „Jasně. Já s ním promluvím, a když tak se k Ivanovi dostanu stopem. Tak zdar.“ Poté Petr vystoupil z auta. Ve chvíli, kdy Petr zabouchnul dveře, hodil Tomáš mobil na sedadlo spolujezdce a odjel.

Petr došel k brance a zazvonil na zvonek. Po chvíli došla otevřít starší žena: „Kdo je tam?“ zeptala se. Petr řekl: „Dobrý den. Jsem správně u domu mistra Karla Rejna?“ Žena si nasadila brýle, aby si Petra lépe prohlédla: „Ano to jste. Co potřebujete?“ Petr spustil: „Můj strýc od něj nedávno dostal pěkný obraz. Rád bych si o tom obrazu s mistrem promluvil.“ „A jste očekáván?“ zeptala se ještě stařena. Petr se poškrábal na hlavě: „Nejsem. Ale opravdu je pro mě důležité si s ním promluvit.“ Žena se zamyslela a poté řekla: „Dobrá. Počkejte chvilku, zajdu se pana Rejna zeptat, jestli vás příjme.“
Žena se vrátila zpět asi po třech minutách se slovy: „Pojďte dál pane…“ Petr jí doplnil větu „Kříž. Jmenuji se Petr Kříž.“ Petr tedy prošel brankou a vstoupil do domu. Dům byl velký a krásně udržovaný. Petr pochopil, že žena, která ho provází domem k panu malíři je nejspíš nějaká služka.
Starší žena dovedla Petra do velké haly a ukázala mu na křeslo, kde si může sednout. V křesle naproti seděl starý muž menší postavy, již téměř bez vlasů a na očích měl slepecké brýle. Vyzval Petra ke vstupu: „Pojďte dál mladíku a posaďte se.“ Muž měl velice příjemný stařecký hlas a Petr jej poslech.
Petr si sednul na křeslo, na které mu ukázala starší žena. Jen co si Petr udělal pohodlí, pan Rejn se zeptal: „Tak s čím vám mohu pomoci. Magdička mi říkala, že chcete se mnou mluvit o obrazu, kterému jsem věnoval manželům křížovým. Tedy vašemu strýci a jeho snaše.“
- „Ano. Na tom obrazu je zachyceno něco, co mě trošku děsí. Chtěl jsem se zeptat. Vy jste slepý od narození?“
- „Ano. Jsem slepý od narození.“
- „Tak jak dokážete namalovat takové obrazy a co znázorňuje ten, co jste dal mému strýci?“
- „Mladíku máte moc otázek najednou. Zpomalte. K tomu obrazu. Myslím, že narážíte na ten flek nad vesnicí. Nemám pravdu?“
- „Jo. Přesně to myslím.“
- „Podívejte. Já maluju, to co vidím ve svých vizích. Nikdy jsem po otevření očí neviděl nic, než jen černočernou tmu, ale tak nějak uvnitř sebe mám úžasný barevný svět a vidím v něm spoustu věcí. Vidím třeba i to, že máte určitou vyjímečnou vlastnost, možná schopnost. Dokážete někdy vidět věci dřív, než se stanou, nebo je aspoň tušíte, vidíte obrazy z minulosti, ale neumíte to ovládat.“
- „Jak to víte?“
- „Prožil jsi toho během tří let víc, než všechny generace dohromady ze všech zemí dohromady.“
- „Ano, ale jak to souvisí s tím obrazem.“
- „Jsem sice slepec, ale vidím. Nevidím věci kolem sebe, ale vidím čas, vidím prostor. Taky to neumím ovládat, ale vím, že to co vidím, je skutečné. Vím, že to co jsem viděl já, než jsem začal malovat ten obraz, jste viděl i vy.“
- „Takže chcete říct, že jsou mimozemšťané mezi námi?“
- „Já nic takového netvrdím, jen vím, že co vidím je skutečné a tak to namaluju, ale někdy sám nevím, co v těch vizích vidím. A teď mě omluvte, mám schůzku.“
- „Jistě, přesto bych měl ještě jeden dotaz. Proč si myslíte, že máme ty schopnosti?“
- „Je to dar od boha. Dar, kterého bychom si měli vážit. Já ho mám od narození místo zraku. Vám se ho dostalo dodatečně a máte ho jako šestý smysl. Přestaňte se tomu bránit a začněte to používat ve prospěch sebe a ostatních. Teď už opravdu nashledanou.“
Petr zamyšleně vstal. V tom do pokoje vstoupila Magdička, lterá Petrovi pomohla najít cestu ven z domu.
Petr vyšel před dům. Rozhodl se jít projít. Musel přemýšlet nad tím, co mu slepý malířský mistr řekl.

Tomáš zaklepal a po vyzvání vstoupil do Michalova kabinetu:
- „Čau Michale. Ty chodíš do práce i v sobotu?“ zeptal se podiveně Tomáš
- „To víš. Když je to potřeba. Máš tady fotku toho obrazce?“
- „Jo, mám ji na flashce.“
- „Super, tak mi to dej. Vytiskneme to a zajdeme za tím mým známým. Proč si vlastně myslíš, že by to mohlo něco znamenat. Po celém světě se objevují různé obrazce v polích a většinou nic neznamenají.“
- „Já vím, ale tohle je jiné. Zajímá se o něj i vláda.“ Tom podal Michalovi flashku.
- „Tak to vytisknem a uvidíme.“
Michal od Tomáše flash-disk přepral, zapojil ho do počítače, otevřel její soubor a poté i fotku a dal tisk. Tiskárna zahučela a po chvíli z ní vyjel papír formátu A4 s barevnou fotografií.
Michal vzal fotku do ruky. Prohlédnul si jí, podíval se na Tomáše a se slovy: „Tak jedem.“ se rozešel ven s kabinetu. Tomáš ho následoval.
Michalův známý bydlel na druhém konci Brna na jednom sídlišti v bytě panelového domu. Michal zazvonil na zvonek a po chvíli se z malé bedýnky vedle zvonků ozvalo: „Ano? Kdo je tam?“ Michal hned odpověděl: „Ahoj Filipe. Tady Michal. Mám tu toho kámoše s obrazcem v kukuřici.“ Hned na to se opět z bedýnky ozvalo: „Jo. Pojďte dál.“ Drnčák u dveří se rozezněl. Michal do dveří zatlačil a i s Tomem vstoupili do domu. Výtahem vyjeli do pátého patra a tam už ve dveřích svého bytu na ně Filip čekal. Tom s Michalem vystoupili z výtahu.
Filip se na ně usmál: „Pojďte dál.“ Michal s Tomem Filipa pozdravili a vstoupili a Filip za nimi zavřel dveře a pozval je do obývacího pokoje. Tam se navzájem představili, posadili se do křesel a Michal podal Filipovi fotografii. Filip se na ní zadíval: „Tohle opravdu není obyčejný obrazec. Něco podobného už jsem viděl v kousek od Crabwoode. Obrazec nalezen roku 2002. Obsahoval disk s nějakými informacemi a podobiznu nejspíš mimozemského tvora. Informace byly v 8 bitovém ASCII kódu a v angličtině. Tohle je ale něco jiného. Na to se budu muset podívat víc.“ Tomáš se nad tím zamyslel: „Takže souhlasíte, že by to mohlo být nějaké poselství pocházející od jiné civilizace.“ Filip se usmál: „Já si nic nemyslím. Doteď se ani neví, zda obrazec v Crabwood nebyl vytvořen lidmi. Jak říkám, podívám se na to a dám vám vědět.“ Tomáš se ale nechtěl nechat tak lehce odbýt: „Počkejte. To je všechno, co mi k tomu teď řeknete? Já myslel, že když už přejedu osobně, tak se dozvím něco víc.“ Filip se na Toma pousmál: „Já bych vám teď strašně moc pomohl, ale musím za chvilku do Prahy. Mám tam přednášku. Nezlobte se. Dám vám vědět hned, jak budu něco vědět.“ Tomáš pochopil, že teď víc informací s Filipa nedostane. Sklesle tedy řekl: Tak moc díky za pomoc.“, vstal, dodal: „Nashle a zamířil si to ke dveřím. Michal se na Filipa podíval: „Díky, čau.“ a odešel za Tomášem.
Venku Tomáš Michalovi poděkoval za ochotu, společně dojeli k univerzitě a poté si šli každý svou cestou.
Tom při jízdě zavolal Petrovi, aby se domluvil, kde ho má vyzvednout:
- „Ahoj Petře. Tak co? Jsi u Ivana, nebo mám pro tebe zajet?“
- „Čau, stav se. Šel jsem se projít do lesa, tak prozvoň, jak se budeš blížit.“
- „Ty si se šel projít?“ podivil se Tomáš.
- „No. Žiju zdravě.“
- „Aha. Tak zatím.“
- „Čau.“

Na vrátnici psychiatrické léčebny v Kroměříži přišla mladá žena. Sestra, která v tu dobu měla na vrátnici službu, se ženy zeptala: „S čím vám mohu pomoci?“ Žena se na zdravotní sestru mile usmála: „Dobrý den. Jmenuji se Simona Hartlová. Asi před hodinou jsem sem volala, že tady mám velice dobrého přítele Roberta Rendla. Ráda bych ho viděla.“ Sestra Simoně usměv opětovala: „Ale ovšem.“ otevřela šuplík se složkami pacientů a začala v něm hledat. Najednou se ale zarazila a úsměv jí z tváře zmizel. Chvilku zapřemýšlela a potom se opět na Simonu usměvavě podívala: „Je mi líto, ale žádný pacient s takovým jménem tady neleží.“ Simona se zarazila: „Prosím? Ještě před hodinou a půl jste mi do telefonu tvrdila, že není problém se s ním sejít a teď tu najednou není?“ Zdravotní sestra byla evidentně nervózní a hledala výmluvy: „No…..asi jsem vám špatně rozuměla. Omlouvám se.“ Simona začala být naštvaná: „Jak jste mi mohla špatně rozumět jméno Robert Rendl? Co jste mi rozuměla?“ Sestra začala být nervózní ještě víc: „Já….já nevím. Řekla jsem přece, že se omlouvám. Je toho na mě moc. Jsem tu teprve nová.“ Simona nechápavě zakroutila hlavou, naštvaně odsekla: „To vás neomlouvá!“ a odešla.
Ačkoli Simona moc nekouřila, musela si hned, jak vyšla před budovu zapálit. Hlavou se jí honily myšlenky: „Přece jsem se nepřeřekla, když jsem sem volala. Proč byla ta sestra tak nervózní a proč se tak v jeden moment zarazila, jak hledala v těch složkách. Tady něco nesedí. Určitě něco tají.“
Jak byla Simona naštvaná, vykouřila cigaretu strašně rychle a už se chtěla rozejít k autu, když kousek od ní šli dva mladí doktoři v pláštích a vedli mezi sebou rozhovor:
- „Tak od zítřka dělám na speciálce.“
- „Tebe přeložili na speciální oddělení. A už víš, co je tam za pacienty?“
- „Ne to ještě ne. Všechno se dozvím až zítra. Ale bude to něco velkého, když se musí podepisovat smlouva o mlčenlivosti.“
- „No to asi jo, doufám, že já budu ve tvém případě s té mlčenlivosti vyloučen.“
Dál je už Simona neposlouchala. Rychle začala hrabat v kabelce. Hledala mobil. Když se jí podařil najít, vytočila Tomášovo číslo, dala si telefon k uchu a pomalu se stáhla do ustraní aby jí nikdo neslyšel:
- „Ahoj Simono. Copak?“
- „Ahoj. Prosím tě já nevím, kdy se mi podaří dojet. Jsem teď v Kroměříži a právě jsem se dozvěděla, že je tu nějaké speciální oddělení. Myslím, že Rendla najdu tam.“
- „Tys ho ještě nenašla?“
- „Když jsem sem volala, tak mi normálně řekli, ať přijedu a že s ním budu moci mluvit, ale teď mi tvrdí, že tu žádný takový pacient neleží.“
- „A jak jsi přišla na to speciální oddělení?“
- „Náhodou kousek ode mě prošli dva mladí doktoři, kteří se o něčem takovém bavili.“
- „Co chceš teda dělat.“
- „Chci zjistit, co se děje na tom oddělení a jestli tam opravdu Rendl je.“
- „Takže se tebou asi nemáme počítat dneska, že?“
- „Nevím. Podle toho jak to tady půjde.“
- „Dobře, tak dej na sebe pozor.“
- „Neboj. Je to moje práce.“
- „Tak ahoj.“
- „Ahoj.“
Simona si dala mobil zpět do kabelky, nervózně si povzdechla a pro sebe si řekla: „Tak jdeme na to.“

Petr procházel lesem a stále přemýšlel nad sebou a nad tím, jak by se své schopnosti mohl naučit ovládat. Najednou začalo foukat a les okolo něj se změnil. Stromy byly mladší, některé křoviska zmizely, byla jiná denní doba.
Petr se dívá kolem sebe a nechápe co se to zase děje. „Že by zase nějaká vize?“ pomyslí si. Kolem něj probíhá muž a vbíhá do jeskyně kousek nalevo před Petrem, kde ještě před chvílí byl hustý lesní porost.
Vše je zpátky. Les vypadá tak jak když do něj Petr vstoupil, slunce je na obloze opět na správném místě a husté porosty znovu tam kde byly.
Petr si promnul oči a podíval se směrem na hustě zarostlou skálu kousek nalevo před ním. Hlavou mu proběhne: „Tady by měla být ta jeskyně.“ Rozejde se tedy k tomu místu. Je velice překvapen, když za hustým porostem nachází vstup do jeskyně. Vstup je nízký díky zemině, která postupem času vchod téměř uzavřela.
Petr se dovnitř musel vplazit, ale hned za vchodem začal strop vstoupat a za chvíli se mohl Petr postavit. Jeskyni prosvítilo světlo Petrovy baterky na mobilu. Zdi jeskyně byly pomalované nějakými freskami. Petr se na ně zadíval a to co viděl, ho zarazilo. Po zdech jeskyně byly jednak nakreslení lovci na lovu, ale i něco, co nebylo zvykem na takových freskách vidět. Bylo tam něco jako létající talíře a podivné podlouhlé postavy, s velkou hlavou a výraznýma očima. Petr nevěřil tomu, co vidí. „To by znamenalo, že mimozemšťané nás opravdu navštěvují už od nepaměti.“ řekl si potichu pro sebe.
Vyplazil se ven z jeskyně, vypnul baterku na mobilu a hned mu přišla SMS. Přečetl si jí. Bylo v ní, že má zmeškaný hovor od Tomáše. Vytočil ho tedy:
- „No čau Petře, nemůžu se ti dovolat. Kde jsi.“
- „Jsem v lese. Našel jsem tu něco, co by tě mohlo zajímat. Jestli jsi u domu pana Rejna, tak jeď dál. Na konci vesnice je velká točna, tak tam se sejdem.“
- „Ok, jedu tam.“

Na točně se Petr s Tomášem setkali:
- „Tak co máš Petře?“
- „Tomu neuvěříš. Našel jsem jeskyni, ve které jsou malby zobrazující mimozemšťany ještě v době lovců mamutů snad.“
- „Vážně?“ Tomáš překvapením vykulil oči: „Doveď mě tam.“
- „Tak pojď za mnou.“
Tomáš Petra následoval do lesa.
Petr dovedl Tomáše do jeskyně a tam začal být Tomáš v sedmém nebi. Okamžitě si vše začal fotografovat a malby překreslovat do svého malého notesu, který nosil stále při sobě pro podobné případy. Ještě v něm neměl jediný zápis, ale konečně se mu oplatilo mít ho sebou.
Tom se pomalu začal uklidňovat, podíval se na Petra a zeptal se: „Jak jsi to tady našel?“ Petr se usmál: „To víš. Intuice.“ Na to se Tomáš vydal ven z jeskyně a na Petrovu otázku: „Kam jdeš?“ odpověděl: „Zavolat to Simoně a zrovna se jí zeptat, jak to s ní vypadá. Tady není signál.“ Petr chápavě přikývnul a oba dva se vyškrábali ven.
- „Čau Tome, co je?“ zeptala se Simona do telefonu.
- „Ahoj. Tomu neuvěříš, našli jsme jeskyni, ve které jsou staré kresby zobrazující přílet mimozemšťanů už snad v době lovců mamutů.“ nadšeně jí vše řekl Tomáš.
- „No to je úžasné. Tak to tam nafoť.“
- „To už se stalo. Jak se daří tobě. Přišla jsi na něco víc?“
- „Ne, zatím ne. Byla jsem si koupit nějaké černé oblečení a počkám, až se setmí. Bude se mi líp potom pohybovat a ani tam už nebude tolik lidí. Zatím jsem akorát zjistila, kde to speciální oddělení je. Je to velká budova zcela odříznutá od zbytku areálu s vlastním oplocením. Začíná mě čím dál víc zajímat, co tam najdu.“
- „A nemám přijet a pomoct ti?“
- „Ne to ne, ale děkuju. Jednomu se tam podaří proniknout líp.“
- „Dobře. Já vím, že už jsem to říkal, ale buď opatrná. Budem s Petrem, když tak na telefonu.“
- „Ok. Ozvu se, jak něco zjistím. Tak ahoj.“
- „Ahoj.“
Tomáš si dal telefon do kapsy a vše co se dozvěděl od Simony, řekl Petrovi. Petr se nad tím zamyslel a řekl: „No, tak teď už nám nezbývá nic jiného než čekat. A to můžeme u Ivana. Měli bychom se začít konečně věnovat i jemu.“ Tomáš souhlasně přikývnul a i s Petrem zamířili k Ivanovi na oslavu.
Tomáš řídil, když si najednou všimnul, že se na něj Petr dívá a podivně se usmívá:
- „Co děláš? Jsi teplý?“ zeptal se nechápavě Tomáš.
- „No to ne.“ odvětil Petr
- „Tak co je?“
- No víš, když jsme slíbili Simoně, že když bude potřebovat, tak může zavolat, tak by asi jeden z nás neměl pít.“
- „No tak nepij.“
- „No. Já tušil, že to nepochopíš.“
- „Jako že nemám pít já?“
- „No, teď už jsi to pochopil.“
- „A proč? Já nepiju nikdy, když jsem někde s tebou a je třeba řídit.“
- „No právě. Už jsi na to zvyklý.“
- „Děláš si srandu?“
- „Ne. Myslím to vážně. Tak je to můj strýc.“
- „A to znamená, že nemůžu pít?“
- „No.“
- „Mohli by jsme si to pro jedenkrát vyměnit.“
- „Ani ne. Nehledě, že Simoně si to slíbil ty, že budeme, když tak k dispozici.“
- „No fajn.“ prohlásil smířeně ale sklesle a mírně naštvaně Tom.
- „Výborně.“ usmál se vítězoslavně Petr a dodal: „Třeba bude mít nealko pivo.“

Na psychiatrickou léčebnu v Kroměříži dopadly měsíční paprsky. Mezi stromy a budovy se nenápadně pohyboval stín. Ten stín byla Simona. Prokličkovala celým areálem bez povšimnutí a konečně se dostala k plotu speciálního oddělení. Všude byly kamery, přesto se Simoně podařilo najít slepé místo, kde mohla plot bezpečně přelézt.
Stála před velkou čtyřpodlažní budovou a hledala místo kudy by se mohla dostat dovnitř. Uviděla to. Na východní straně budovy byl poklop zakrývající díru pro uhlí vedoucí do sklepa. Rozešla se tedy k poklopu. Byl na něm zámek. To Simonu nijak nerozhodilo. Vzala sponku z vlasů a odemkla zámek pomocí zlodějského umění, kterého jí naučil její bývalý přítel.
Simona otevřela poklop a sestoupila do sklepa. Z místnosti plné černého prachu vyšla na chodbu, po které došla ke schodům, pomocí kterých se dostala do přízemí.
Chodby byly liduprázdné. Sem tam někdo prošel, ale to se Simona vždy stihla schovat. Z některých pokojů se ozýval nářek pacientů. Simona byla nervózní a ze strachu by se u ní krve nedořezal. Přesto zvědavost byla silnější. Jedna část jí říkala, ať se vrátí, že to za to nestojí, ale ta druhá, kterou Simona poslechla, jí nutila jít dál a přijít na to, co se to děje.
Pomalu postupovala chodbou dál a dál. Došla ke dveřím, které byly pootevřené. Byla to denní místnost doktorů. Slyšela, jak se tam baví dva muži:
- „Takže co máme udělat s tím Rendlem?“
- „Musí zapomenout na to, co zažil.“
- „A co vlastně zažil?“
- „To je tajné.“
- „Tajné? Podívejte, ten člověk je očividně zdravý, jen prožil nějaký šok. Potřeboval by psychologa, to ano, ale na psychiatrii nepatří.“
- „Udělejte co je třeba a víc se neptejte, doktore. Díky technologií co vám dodáváme, máte výsledky, kterých byste bez nás nedosáhnul, tak teď nám to můžete oplatit.“
- „Takže mi neřeknete, o co jde, ale chcete, abych se vrtal v mozku zdravého člověka?“
- „Ten člověk je nebezpečný s těma vzpomínkami, co má. Udělejte to a víc se neptejte. Nebojte, nebudete to dělat zadarmo.“
- „…..“
- „Jsem rád, že jsme se domluvili a teď mě omluvte, musím ještě zpátky do Brna.“
Simoně v tu chvíli došlo, že teď s denní místnosti doktorů určitě půjde někdo ven. Rychle se podívala kolem sebe a schovala se naproti do dveří do skladu pro uklizečky, ale nechala si lehce pootevřené dveře, aby viděla člověka, který bude vyházet. „Proboha.“ řekla si pro sebe, když ho viděla. Byl to poloplešatý muž menší postavy. Ten samý, kterého Simona s Tomem spatřili na kukuřičném poli Rendlovy farmy.
Chvíli po plešatém muži vyšel s pokoje a dal se na obchůzku druhý muž. Měl na sobě bílý plášť a na prsou jmenovku. Byl to místní doktor. Když odešel, Simona vyšla na chodbu a chtěla odejít, ale v tom si vzpomněla na Rendla. Teď byla ve fázi, kdy mohla bezpečně odejít, ale svědomí jí to nechtělo dovolit. Věděla, že když jen tak odejde, bude si vyčítat, že Rendlovi nepomohla. Rozhodla se ho tedy najít a vzít ho sebou.
Najít Roberta Rendla nebylo těžké. Vedle každého pokoje byl na zdi pověšený seznam pacientů v daném pokoji.
Simona pomalu otevřela dveře, vstoupila a zavřela. V pokoji vládla tma. Jediné světlo zajišťovaly paprsky měsíce pronikající skrz velké okna. Všichni na pokoji spali. Simona je všechny proletěla pohledem. Robert ležel na druhé straně pokoje u okna. Rozešla se tedy k němu a lehce ho probudila. Podle chování byl Robert pod nějakými sedativy, protože nebyl schopný kloudné komunikace. Simona si povzdechla, pomohla Robertovi vstát, přehodila si jeho paži kolem svých ramen a zamířila si to ven.
Ve sklepě začal Robert konečně přicházet k sobě. Simona si oddechla, protože absolutně netušila, jak by ho dostala ven otvorem na uhlí a poté přes velký kamenný plot. Robert se ospaleckým hlasem zeptal: „Co se to děje?“ Simona dovedla Roberta až pod díru na uhlí: „To je teď na dlouhé vypravování. Zjednodušeně vás zachraňuji, tak spolupracujte.“ Robert vláčně souhlasně přikývnul.
Simona mu pomohla vyškrábat se na povrch a hned za ním vylezla i ona. Další překážkou byl plot, ale i tu společně zvládli a zamířili směrem k autu. Když nastoupili, Simona si oddechla, podívala se na Roberta, ale ten téměř okamžitě usnul. Nastartovala tedy a zamířila si to směrem k Brnu.

Do pokoje 23, kde ležel i pacient Robert Rendl vstoupil doktor. Rožnul, prohlédnul letmo pacienty a chtěl odejít, když si všimnul, že mu v pokoji něco nesedí. Jeden pacient chybí. Doktor rychle vběhnul podívat se na záchod, ale tam nebyl. Vyběhnul na chodbu, ale taky nikoho neviděl. Rozběhnul se ven a oběhl celou budovu. Když uviděl otevřený poklop od uhlírny, rychle vytáhnul s kapsy mobil, vytočil telefonní číslo a přiložil si telefon k uchu:
- „Ano?“
- „Máme pacienta Roberta Rendla na útěku. A nejspíš mu někdo pomáhá. Je

Simona vytočila na mobilu číslo Tomáše, ale nikdo jí to nebral. Tomáš se bavil na Ivanově mejdanu a mobil neslyšel. Simona tedy mobil hodila na palubovku a zanadávala si: „Zatracený spoleh na ty chlapy.“
Ve zpětném zrcátku si všimla, že za ní už delší dobu jede nějaké auto. Zkusila přidat plyn, ale pronásledovatel ho přidal taky. Simona tedy zpomalila, ale auto, co jelo za ní taky. Simona tedy vzala opět do rukou mobil a zkusila znovu vytočit Tomáše, ale marně. Musela vzít situaci do vlastních rukou. Rozhodla se ujet. Na nejbližším sjezdu sjela z dálnice na boční cestu a auto, co jí pronásledovalo, jelo za ní. Pochopila, že je zle. Sáhla na zadní sedačku a sama nevěděla proč, nahmatala na ní papír, který vzala do ruky a zmačkala ho ve své pěsti. Nechala si ho tam a dál se věnovala řízení.

Párty u Ivana jela v plném proudu. Všichni se bavili, popíjeli a Petr provokoval Tomáše tím, jak si před ním upíjel malými doušky pivo, když Tomáš měl jen džus. Petr pivo dopil se slovy: „No nic, zajdu si pro další.“ Podíval se na Tomáše a s úsměvem se zeptal: „Nezajdeš a neotevřeš mi ho ty?“ Tomáš se na Petra ušklíbl. Petr se usmál a chtěl jít, když se ho zmocnil zvláštní pocit. Rozbolela ho hlava a začal mít záblesky před očima: černá dodávka – ječící Simona za volantem – srnka – krev – muže v oblecích - náraz auta do stromu – tečící benzín.
Tomáš na Petrovi viděl, jak zvážněl a jak je úplně mimo. Když se zklidnil, Tom se ho zeptal: „Jsi v pohodě?“ Petr se na Tomáše podíval a s hrůzou v očích řekl: „Já jo, ale Simona asi ne.“ Tomáš se nechápavě zeptal: „Cože?“ a Petr hned odpověděl: „Nevím, jak to vím, ale vím kde je.“ Tomáš už se dál neptal, vytáhnul mobil s kapsy. Měl na něm dva zmeškané hovory od Simony. Vytočil jí tedy zpět, ale ve sluchátku se mu ozvalo: „Volaný účastník není dostupný.“ Tom se podíval na Petra, Petr na Toma a oba dva pochopili, co teď bude. Okamžitě se rozběhli k autu a rozjeli se k Simoně.

Místo na které Petr Tomáše navigoval, bylo vzdálené asi půl hodiny rychlé jízdy. Stalo se tam něco hrozného. Na asfaltu stopy od brzdících pneumatik a Simonino auto vyvrácené mimo cestu na boku a naražené do stromu.
Petr i Tomáš se k jejímu autu hned rozběhli. Simona byla v autě, ale byla v bezvědomí a na hlavě měla krvavou ránu. Tomáš řekl Petrovi: „Zavolej sanitku.“ Petr poslechl a hned šel volat. Tomáš se mezitím dostával k Simoně. Když Petr dotelefonoval, pomohl Simonu dostat z auta. Byla celá mokrá od všude přítomného tečícího benzínu. Dostali jí tedy do bezpečné vzdálenosti od auta a položili jí na suchý asfalt. Rychle jí prohlídli. Na břiše měla pohmoždinu a vypadalo to, že má vnitřní krvácení do dutiny břišní. Na pravé noze měla otevřenou zlomeninu a na hlavě rozseknuté obočí. Tomáš okamžitě začal s oživováním, protože Simona nedýchala. Petr mezitím běžel do auta pro lékárničku.
Tomáš pumpoval Simoně hrudník a Petr hned, jak se vrátil s lékárničkou, Simoně začal dávat dýchání z úst do úst. Konečně. Simona začala dýchat. Tomáš si oddychnul a Petr vysypal lékárničku vedle sebe. Vzal obvaz a obvázal Simoně hlavu. Tomáš přiložil na otevřenou zlomeninu šátek. Konečně dojela sanitka a ti už se o Simonu postarali. Když odjížděli, doktor se podíval na Tomáše, vyčkejte tady do příjezdu policie, měli by tu být každou chvíli.
Sanitka odjela a Tomáš se podíval na papír, co nahmatal Simoně v sevřené dlani. Byl na něm tučný nápis:
PRVNÍ VAROVÁNÍ, SLEČNO HARTLOVÁ
Tom ukázal zkrvavený papír Petrovi. Petr se na něj podíval a poté řekl: „Myslím, že je na čase, nechat to být.“ Tom souhlasně přikývnul a zapřemýšlel, co se mohlo Simoně stát. Počkali na policii a poté oba dva nasedli do auta a zamířili zpět k Ivanovi. Na zábavu už ale neměli náladu.

V neděli zavolal Petr svému známému, který byl speleog a řekl mu o jeskyni, kterou našel a poté jeli s Tomem od Ivana, domů.

V pondělí volalo Tomášovi neznámé číslo. Tomáš ho tedy vzal:
- „Ano? Arthur.“
- „Dobrý. Tady Filip Rorýs. Volám ohledně toho obrazce, co jste chtěl, ať vám rozluštím.“
- „Ano, to je super. Na co jste přišel?“
- „Nerozluštím. Nejde to. Poslal jsem to ještě na rozbor jednomu kolegovi do Anglie, který s tím má víc zkušeností, ale tvrdí, že to bude jen dobře promyšlený podvrh.“
- „Prosím?“
- „Podvrh. Někdo si na tom dal záležet, ale nic to nezobrazuje.“
- „Tak děkuju, nashle.“
- „Nashle.“
Tom tomu, že to mohlo být podvrh, nechtěl věřit. Šel do své knihovny, kde měl knihu o kruzích v obilí, ale když jí hledal, spadla mu do ruky jiná, podobná. Jmenovala se „Mimozemský život mezi námi“ a napsal jí František Ochmejtal. Tomáš knihu otevřel a byla v ní autorova fotka. Byl to poloplešatý muž ve středních letech. Tom zařval: „Heuréka.“ Byl to ten samý muž, kterého se Simonou viděl tehdy na poli.
Tom sednul k počítači a na internetu našel číslo na Brněnskou nemocnici. Když číslo našel, zavolal a zjistil si informace o Simoně. Zjistil, že je stabilizovaná, při vědomí a že návštěvy jsou povoleny. Tomáš tedy hovor ukončil a hned volal Petrovi, že jede za Simonou do Prahy, jestli se k němu Petr přidá. Petr ale musel být v práci a tak vyrazil Tomáš sám.

Během dvou hodin byl Tom v Brně v nemocnici. Na vrátnici si zjistil, kde Simona leží a vydal se za ní.
Zaklepal a vstoupil do Pokoje. Simona byla celá potlučená, ale v pořádku. To Tomáš viděl rád. Když si Simona Tomáše všimla, usmála se a pozdravila. Tom přišel až k ní a sednul si vedle ní na postel:
- „Tak jak se cítíš?“ zeptal se.
- „Už dobře. Díky. Prý za to mám poděkovat tobě s Petrem. Chtěla jsem ti zavolat jak jsem se probudila, ale při té nehodě se mi asi ztratil mobil.“
- „V pohodě. Hlavně, že jsi v pořádku.“
- „Jo.“
- „Víš, že ten chlápek, kterého jsme potkali na poli u Rendla je Ochmejtal. Uznávaný ufolog.“
- „Už to nech tak Tome. Vím, jak to všechno bylo. Mimozemšťané v tom roli nehrají.“
- „Cože?“
- „Byl tady za mnou právě ten Ochmejtal a vše mi vysvětlil. Není jen ufolog, ale pracuje i ve vládní tajné službě a to co se stalo na Rendlově farmě, byla jen souhra racionálně vysvětlitelných náhod. Rendl nebyl, tak čistý jak se zdálo a dostal se k nějaké látce, která měla pomoct jeho kukuřici v růstu. Jenže ta látka bylo vysoce radioaktivní a tak celou oblast museli vyčistit. Proto ti chlápci, podivné stroje a vládní auta. A aby s toho nevznikla panika, chtěli to utajit, a proto to dělali vše po nocích. Nicméně Rendl věděl o tom, kde k látce přišel a tak mu museli pročistit paměť, protože si nechtěl dát pokoj a nechtěl ani podepsat smlouvu o mlčenlivosti. Mimochodem díky té radioaktivitě vznikly i jeho halucinace s toho že ho unesli mimozemšťané.“
- „Aha. A co to světlo a rámus té noci, co měl ty halucinace?“
- „Zloději dobytka. Lítali ve vrtulníku a kradli ho tak, že ho uvázali a odletěli s ním. Rendl na ně ale vyletěl s kulovnicí a to je vyplašilo, dřív než něco stihli ukrást.“
- „Dobře a co ta tvoje nehoda.“
- „Vláda se s nikým nemaže. Nemohli si dovolit, aby šlo tajemství na veřejnost a potřebovali Rendla, kterého jsem měla v autě. Měla jsem tam umřít, ale když jsem přežila, přišel za mnou pan Ochmejtal, podepsala jsem smlouvu o mlčenlivosti a on mi tohle všechno vysvětlil.“
- „Ale mě to všechno říkáš?“
- „Tobě věřím a nechci, abys po tom pátral dál a stalo se ti něco hrozného.“
- „A co ta jeskyně o které jsem ti říkal?“
- „To nevím. Neviděla jsem to.“
- „To už je teď jedno.“
Tom se na Simonu usmál a Simona mu úsměv opětovala.

Petr doma sledoval zrovna zprávy:
- „Na Brněnsku se propadla půda v místech, kde byla před nedávnem objevena nová jeskyně. Podle všeho se v ní měly nalézat malby potvrzující výskyt mimozemšťanů na území České republiky. Zda-li byly malby pravé, nebo falešné se už asi nikdy nedozvíme. Při závalu naštěstí nebyl nikdo zraněn.“
Petr nechápavě zakroutil hlavou: „No super. A já jí chtěl pojmenovat po sobě.“

Večer se Tomáš vrátil domů a šel s Petrem na pivo. Tom při popíjení řekl Petrovi vše, co mu řekla Simona. Petr se nad tím vším zamyslel a řekl:
- „Mně se to stejně nezdá. Že by jí jen tak řekli pravdu?“
- „No mě taky ne, ale co nám zbývá? Byl ten tvůj známý v té jeskyni?“
- „Jo byl. Ty malby jsou prý opravdu velmi staré. Pochází z dob prvního osídlení. Víc už se ale asi nedozvíme. Jeskyně se propadla.“
- „Vážně?“
- „Jo, dneska to dávali ve zprávách.“
- „To je zvláštní, že se jeskyně jen tak od sebe propadne.“
- „To je no.“
- „Stejně by mě zajímalo, ještě spousta věcí.“
- „Povídej.“
- „Když jsme se poprvé setkali se Simonou na Rendlově kukuřičném poli, byl tam František Ochmejtal. Simona ho potom potkala ještě i v psychiatrické léčebně prý. Že by se ufolog zabýval likvidací nebezpečných látek? Než jsme jeli do Brna, mluvil v rádiu a říkal, jak nevyhlásí do světa, že mimozemšťané nás navštěvují, dokud si tím nebude jistý. Co když už si tím jistý je a tímto vším se to snaží jen utajit? Dále mě napadlo, co když to, co bylo na Rendlově poli, nebyl žádný vzkaz, ale nějaký symbol, řekněme znak mimozemského rodu? A kde odvedli Rendla. Jeho farma je na prodej.“
- „Tome, moc nad tím přemýšlíš. Možná máš se vším pravdu, ale jsou to jen teorie a skutečnost se nikdy nedozvíš, a jestli jo, tak se jí od tebe nedozví nikdo jiný, protože skončíš jak Simona, ne-li hůř.“
Tomáš se napil piva, opřel se o opěradlo židle a zamyšleně se na Petra podíval.

Nikdo nevěděl, že v sutinách jeskyně, kterou naleznul Petr, se mezi kresbami na stěnách nalézá stejný znak, který byl i na Rendlově poli…