Záhadologové: 1. díl - Tajemství času

Rok 1807 našeho letopočtu, Polsko
Malá Napoleonova jednotka byla na útěku před vzbouřenci, kteří se nepoddali Napoleonově nadvládě.
Jednotka utíkala, co jí síly stačily. Prodírali se hustým houštím a drali se na kopec. Konečně. Konečně se dostali z hustého lesního porostu a objevili na palouku na vrcholu kopce. Před nimi se tyčil majestátní hrad. Členové jednotky si řekli, že se ukryjí uvnitř. Rozběhli se tedy k hradu. Ukryli se v katakombách pod hradem.
Chvíli na to, doběhli k hradu i vzbouřenci. Stihli jednotku zahlédnout, jak vlezla do podzemních prostor pod hradem. Muž, který vzbouřencům velel, dal povel „Dva hlídejte vchod…..ostatní za mnou.“ Vlezli do podzemí.
Vzbouřenci prošli celé podzemí i hrad, ačkoli z podzemí jiná cesta nebyla. Po Napoleonově jednotce se ale jako by slehla zem. Zmizeli. Muž velící vzbouřencům nechal hrad hlídat několik týdnů, ale Napoleonova jednotka se už nikdy nenašla.

Rok 2011
Tomáš přišel po náročném školním dnu a po následném tréninku konečně domů. Vyšel po schodech do svého pokoje, zabouchnul za sebou dveře, položil batoh se školními věcmi na židli u svého psacího stolu, přišel k posteli a vyvrátil se na ní břichem dolů. Během chvilky usnul. Nespal ale dlouho. Přibližně po půl hodině mu začal vibrovat a vyzvánět telefon v kapse – příchozí hovor. Tom zamručel. Pomalu se otočil na záda a bez toho aniž by otevřel oči, začal hledat ve své pravé kapse u kalhot svůj mobilní telefon. Nahmatal ho. Vzal si ho do ruky, vytáhnul ho z kapsy, hovor přijal a ještě stále se zavřenýma očima si telefon přiložil k uchu.
- „Ano?“
- „No čau, nespíš, že ne?......Zdá se mi, že máš trošku ospalý hlas.“ Řekl hlas Tomášového kamaráda Petra v telefonu.
- „Teď už nespím.“ zamručel Tomáš: „Co potřebuješ?“
- „Zítra v 11 hodin přistávám v Krakově, chtěl jsem tě poprosit, zda bys pro mě nepřijel?“
- „Děláš si srandu?“
- „Ne nedělám, tak díky moc Tome. V 11 na letišti, tak se měj, ať neprovolám.“
Tom absolutně nevěděl, co v tu chvíli říct. Než se na cokoli zmohl, Petr hovor ukončil. Tom tedy jen tak pro sebe do telefonu rozespalým hlasem řekl: „Jistě, tak se měj.“
Tom se Petrem byli velice nerozlučnými přáteli a znali se už dlouho. Jeden pro druhého se vždy snažili udělat cokoli, i když ne vždy to bylo úplně na místě.
Tomáš už opět nebyl schopný usnout. Posadil se na postel, protřel si obličej, vstal a došel ke svému školnímu batohu položenému na židli. Rozepnul jej a vytáhnul z něj notebook. Položil ho na psací stůl, otevřel a zapnul. Když se počítač začal zapínat, Tomáš ještě jednou strčil ruku do útrob batohu a vytáhnul ještě nabíječku. Pomocí jí propojil svůj laptop s přívodem elektrického proudu, protože baterku už měl téměř vybitou. Notebook se zapnul. Tom odložil školní batoh vedle psacího stolu, aby si mohl sám na židli sednout. Posadil se a přisunul se ke stolu. Plastové kolečka na židli při posunu po plovoucí podlaze zadrnčela, že to bylo slyšet po celém domě.
Tom se připojil pomocí wi-fi připojení k internetu a pomocí internetu na email. Jeho zrak upoutal email od knižního vydavatelství Mladý spisovatel. S nervozitou ho otevřel a začal číst:

Dobrý den mladý pane Tomáši Arthure
Přečetli jsme si vaši knihu a má zajímavý námět, ale je psána nezkušeným způsobem. Nevydáme ji.
Doporučujeme, aby jste zpočátku začal povídkami. Nejsou tak složité na psaní a ani příběhy o kterých budete psát, nemusí být tak složité. Věřím, že se dokážete díky tomuto zdokonalit natolik, abychom byli schopni vydat i vaše náročnější knihy.
Přeji hodně štěstí při psaní.
S pozdravem Martin Urbánek, vydavatelství Mladý spisovatel

Tom se zklamaně opřel celými zády o opěradlo židle a v duchu si pro sebe řekl: „Jasně, povídky.“

Rozštěkal se pes. Toma to vyrušilo ze zamyšlení. Vstal od stolu a šel se podívat k oknu. Před domem stálo otcovo auto. Tom se otočil a 180° a vydal se ven z pokoje a poté dolů ze schodů tátu přivítat. Tomův otec otevřel dveře a když si všimnul Toma, řekl: „Ahoj, ty už jsi dneska doma?“ Tom se jen podivil: „Už? No to je jedno. Ahoj. Mám na tebe prosbu. Mohl bych si prosím zítra půjčit auto? Petr mi volal, že se zítra vrací z Norska, tak jestli pro něj zajedu na letiště.“ Tomášův táta si povzdychnul: „Co s tebou no, si ho puč.“ Tomáš poděkoval a chtěl se vrátit do svého pokoje, ale táta ho ještě zastavil „Přišlo další číslo časopisu Tajemno. Tady ho máš.“ Tom se otočil, vzal od svého táty ještě zabalený časopis, opět poděkoval a rozešel se znovu do svého pokoje.
Když došel do pokoje, zavřel za sebou dveře, sedl si ke stolu, roztrhal obal od časopisu, který následně hodil do koše. Titulní strana byla v tomto čísle věnována polskému hradu Rakov s titulkem:
Záhadný hrad Rakov možná tajemnější než hrad Houska.
Po přečtení titulku si Tomáš nalistoval stranu, kde se o hradu psalo víc, a dal se do čtení. Článek o mystickém místě ho zaujal tak, že absolutně přestal vnímat své okolí. Ani si nevšimnul, že do pokoje vstoupila jeho máma, položila vedle něj lavor s vypraným prádlem a opět odešla.
Tomáš článek dočetl, a hned si na internetu našel, kde tajemný hrad leží. Potěšilo ho, když zjistil, že je téměř při cestě do Krakova.
Tomášova máma v kuchyni pod Tomovým pokojem dělala večeři, když uslyšela strašnou ránu. Vylekalo jí to a zařvala: „Tome, jsi celý?“ Místo odpovědi však jen uslyšela, jak Tomáš začal nadávat: „Zatraceně, kde se tu vzal ten lavor s prádlem.“
Tom seběhnul do kuchyně. Jeho máma se na něj jen s úsměvem podívala, načež Tomáš raději odvrátil zrak a zamířil ho ke svému mladšímu bratrovi Filipovi. Filip seděl u stolu a na stole měl otevřené tři knihy o druhé světové válce. Tom k Filipovi přišel a zeptal se: „Od kdy se zajímáš o válku?“ Filip něco píšíc, odpověděl: „Nezajímám, jen musím udělat referát.“ Tom chápavě odvětil: „Aha.“ a letmo prohlédnul fotografie v knihách. Jedna z fotek ho zaujala víc. Byli na ní vojáci sedící na kraji lesa a za nimi stála postava, která neměla na sobě uniformu. Fotografie byla malá, černobílá a lehce rozmazaná, přesto mu postava velice připomínala Petra svou hubenou postavou a dokonce byly zřejmé i Petrovy odstáté uši. Tomáše ze zahledění vyrušila až jeho máma: „Budeš večeřet?“

Ráno Tomáš zavolal do školy, že nepřijde a v 8 hodin vyrazil směrem do Krakova. Tom měl čerstvý řidičák a řízení ho bavilo, přesto byla pro něj cesta do Krakova dlouhá. Hlavně když jel sám a neměl si s kým povídat.
Chvíli před jedenáctou byl na letišti. Letadlo dosedlo na zem přesně v jedenáct. Chvíli ještě trvalo, než se podařilo Petrovi dostat k batohu, ale o půl 12 už seděl u Toma v autě:
- „Čau, co je vole?“ zeptal se s úsměvem na tváři Petr
- „Ale nic. Uvědomuješ si, že kvůli tobě zameškávám školu?“ usmál se Tomáš.
- „No tak musíš si to umět zařídit, jako já.“
- „No jasně….ty máš už aspoň maturitu.“
- „No……to mám.“
- „To je teď jedno. Co kdybychom si trošku zajeli a stavili se na hrad Rakov? Včera jsem o něm četl a je to docela záhadný hrad.“
- „No mě je to jedno, já jsem klidně pro. A ty umíš Polsky?“ opět se hloupě usmál Petr
Tomáš jen zakroutil hlavou, nastartoval, sešlápnul plyn a tím dal auto do pohybu.

Po necelé hodině cesty byly před majestátním hradem. Petr se nabídnul: „Já koupím lístky.“ Po nechápavém Tomášově výrazu, dodal „Za koho mě máš, chci se ti odvděčit za to, že jsi pro mě přijel.“ Tomáš jen nevěřícně zareagoval: „Aha. Tak to jo, takže peníze na benzín neuvidím.“ To už byl ale Petr na cestě k pokladně.

Tomáš si na nádvoří prohlížel hradní studnu a zároveň byl hluboko ve svých myšlenkách, které směřovaly k tomu, co by mohl udělat proto, aby jeho knihu vydali. Najednou mu někdo položil ruku na rameno. Tom se strašně leknul, div jak se otočil a rozmáchnul rukama, nevybil Petrovi zuby. Petr se usmál, dal Tomášovi jeden lístek, zamával před ním papírem ve formátu A4 plném nějakého textu a řekl: „Máš to i s průvodcem.“ Tomáš se udivil a zeptal se: „Jak já?“ „No vím, jak umíš anglicky.“ odvětil Petr a pokračoval: „Paní v pokladně byla tak hodná a dala mi průvodce přeloženého do angličtiny, takže ti budu předčítat.“ Tomáš se na Petra zamračil, ale přitom věděl, že má Petr pravdu. Tomáš opravdu moc anglicky neuměl.

Prohlídka pro skupinu, ve které byl i Petr a Tomáš začala ve 14:00. Ještě před vstupem, průvodkyně řekla něco o základní historii hradu, a že hrad momentálně patří Albertu Koliaczovi. V další části prohlídky průvodkyně mluvila o jednotlivých majitelích, a jak se na hradě střídali. Petrovi i Tomášovi to vše přišlo nudné. Stejně průvodkyni nerozuměli a museli si to předčítat z papíru, co Petr dostal na pokladně a to je nebavilo.
Když už ani nedoufali a prohlídka se blížila ke konci, konečně se dočkali toho, kvůli čemu přišli: „Pod hradem se skrývá spleť chodeb. Někteří věří, že chodby jsou dlouhé i několik kilometrů a propojují okolní vesnice. To se ale nikdy nepotvrdilo a zatím víme jen o jednom jediném vstupu, který je právě zde pod hradem. 90% těchto chodeb ovšem nebylo vystaveno ručně, ale pod hradem se má nalézat rozsáhlý jeskynní systém, na který byly ručně postavené chodby napojeny. Podle pověsti, jeskyně vedou až do samotného pekla. Ale je to jen pověst. Co víme ale určitě, tak v podzemí se děly opravdu zajímavé věci. Sjížděli se zde alchymisté a různí vědci a podle všeho dokázali ovládat čas. Dokonce je v jednom ze svitků, který se zachoval dokonale popsaný automobil. Na stěnách chodeb jsou vyobrazeny neznámé symboly, které podle všeho byli jakýmsi záhadným jazykem, kterým se mezi sebou alchymisté dorozumívali pomocí matematických rovnic, aby nikdo jiný nemohl vědět, co zrovna bádají. V kronice vesničky hned pod hradem je dokonce popsáno, kdy muži z vesnice naháněli jednotku napoleonské armády a ta se v chodbách pod hradem záhadně ztratila. Z dokumentů ještě co jsme našli, jsou napoleonští vojáci popisování ve spisku z roku 1425. Cestovali snad časem, nebo se jedná o někoho jiného, či jde o podvrh. To jsou otázky, na které asi nikdy nebudeme znát odpověď. Dnes je podzemí veřejnosti bohužel nepřístupné, protože ne všechny chodby jsou úplně stabilní, ale do budoucna se to snad změní. Naše prohlídka tímto končí a já vám děkuji za pozornost. Nashledanou.“
Paní průvodkyně domluvila zrovna ve chvíli, kdy Petr dočetl tiskopis. Celá prováděná skupina vyšla ven na nádvoří.
Tomáš Petra zastavil: „Tak co přesně tam je o tom tajemném podzemí? Snažil jsem se, ale moc jsem jí nerozuměl.“ Petr se otočil na Toma a vše mu řekl. Když Petr domluvil, Tomáš Petrovi přikývnul: „Jo, díky. To jsme se toho moc nového nedozvěděli. Musíme najít ten vchod do těch katakomb.“ Petr vykulil oči: „Počkej, ty se tam chceš vloupat?“ Tom se zamyslel a řekl: „Vloupat, bych přímo neřekl. Jen to chci prozkoumat.“ Petr si povzdychnul, načež se ho Tomáš zeptal: „Jdeš do toho se mnou, ne?“ Petr si opět povzdychnul: „No tak nebude to první hloupost, do které s tebou půjdu a v zápětí na to, toho budu litovat.“ Tom se jen pousmál: „Tak jdem.“

Absolutní tmou se začaly nést rány. „ROCH“………. „ROCH“…….. „ROCH“ ……. „ROCH“……. chvíle klidu……dveře se rozletěly a do temné chodby se vlilo světlo. Tomáš odhodil kámen, kterým rozbil zámek a i s Petrem vstoupili dovnitř.
Oba dva rožnuli své baterky a zavřeli za sebou dveře, ať si jejich vloupání nikdo jen tak nevšimne. Chvíli postupovali rovně a objevili se před dlouhým úzkým schodištěm vedoucím dolů. Petr se rozešel první a Tomáš hned za ním. Sestupovali co nejvíce potichu. Tušili, že tam dole jsou sami, ale přesto jim svědomí nedovolilo dělat rámus.
Sestoupili až úplně dolů a stáli před křižovatkou. Mohli jít rovně, doprava, nebo doleva. Rozhodli se jít doleva. Udělali pár kroků…… „bum“. Něco v té chodbě kus před nimi spadlo. Rozhodli se tedy, že se vydají opačným směrem. Opět šli pomalu a potichu. Po chvíli došli do větší místnosti. Všechny zdi i strop a podlaha byly popsány zajímavým jazykem. V celém tom množství znaků rozeznali jen číslo 42 a řecký znak označující písmeno Pí. Vše ostatní bylo v neznámém jazyce. Z místnosti vedly další dvě chodby. Obě dvě ale byly velice úzké. Z té jedné navíc jako by vál průvan. Petr se zeptal: „Nebylo řečeno, že je tu jen jeden vstup?“ Tomáš pokrčil rameny: „No to jsi říkal ty, že ses to dočetl na tom papíře, co ti dali na pokladně.“ Petr jen dodal: „Hm.“ a vydal se do úzké chodby. Tomáš ho následoval.
Chodba to byla velice dlouhá. Ale taky měla svůj konec. Tentokrát dvojice stála v menší místnosti. Byla to nějaká stará knihovna. Tomáš se otočil jednou kolem své vlastní osy se slovy: „Páni.“ Petr jen souhlasně přikývnul: „Jo, páni.“ a rozešel se k jednomu z regálů s knihami. Vytáhnul jednu knihu. Byla celá od prachu. Petr jí tedy ofoukl a otevřel. Hned se s ní na zem vysypalo několik stránek. Tomáš když viděl Petra, tak jen zakroutil hlavou. Petr na to zareagoval: „To já ne. Je to hold už staré. Sehnul se, posbíral stránky, vložil je do knihy, knihu zavřel a chtěl jí vrátit, ale všimnul si, že za regálem, v místě odkud před tím vzal knihu, je malá páčka. Položil tedy knihu na zem a zmáčknul páčku. Místnosti se začaly nést vibrace a po chvíli se jedna stěna začala zasouvat do země. Netrvalo dlouho a před Petrem a Tomášem se otevřel další průchod. Kluci se na sebe podívali, Petr řekl: „Opravdu to za to stálo sem jít.“ a oba dva prošli dál.
Za průchodem se skrývala další velká místnost. Celá místnost byla čistá, nepopsaná. Jen na jedné stěně byl vykládaný kamenný oblouk a kameny, kterými byl ohraničen, byly popsány podivnými znaky. Na stěně napravo od oblouku byly opět regály, ale nebyly v nich tentokrát knihy, nýbrž baňky z různě barevnými tekutinami. Petr i Tomáš se rozešli k regálu. Tomáš jednu baňku vzal do ruky. Byla v ní žlutá tekutina. Tom jí prosvítil svou baterkou. Po chvíli hledění do baňky se zeptal: „Co tu asi zkoumali?“ Petr jen pokrčil rameny a otočil se k oblouku, když jen uslyšel, jak se Tomáš něčeho leknul a následně bylo slyšet, jak se sklo rozbíjí o kamennou podlahu. Petr se opět rychle otočil na Tomáše. Tomáš v tu chvíli upřel zrak na zem. Když se Petr podíval na stejné místo, bylo mu hned jasné, čeho se Tomáš tak leknul. Pochodovala si tam krysa. Tomáš své leknutí obhájil: „Přelezla mi přes nohu.“ Petr se na Tomáše s úsměvem podíval „No jo, tady je někdo srabík.“ Tomáš jen zakroutil hlavou: „Taky by ses leknul.“ Petr se opět jen usmál a řekl: „No nic, měli bychom vypadnout.“ Tomáš souhlasně přikývnul a oba dva se rozešli, že odejdou.
Petr ani Tomáš si nevšimli, že žlutá tekutina z rozbité baňky pomalu teče k oblouku. Když k němu dotekla, jako by splynula s obloukem a oblouk se rozzářil jasně bílým světlem.
Tomáš se ještě před opuštěním místnosti otočil a v tom si toho všimnul. Oblouk zářil jasně bílým světlem. Světlo bylo velice silné, a přesto neosvětlovalo ani kousek místnosti. Jako by bylo zároveň pohlcováno zpět do zdroje.
Tom zaklepal Petrovi na rameno a ten se taky otočil. Najednou oba dva stáli otočeni k oblouku s otevřenou pusou a ani jeden nechápal, co se to děje. Stáli tak asi minutu, když se Tomáš odhodlal a začal se krůček po krůčku přibližovat k oblouku. Petr šel vedle něj. Došli až těsně před oblouk. „Viděl jsi někdy něco podobného, nebo četl jsi o něčem takovém?“ zeptal se Petr. Tomáš zakroutil hlavou: „Ne, neviděl a ani o ničem takovém nečetl. To je jak z nějakého filmu.“ a polkl. Petr se opět zeptal: „Co myslíš, že to je?“ Tomáš se do světla zadíval: „Tak to nemám ponětí. Podle toho co jsi vyčetl z toho papíru, tak tu zmizela Napoleonova armáda a objevila se někdy v 15. století. Co když je to portál umožňující cestovat v čase a tehdy ta Napoleonova skupina jím prošla?“ Tentokrát Petr zakroutil hlavou: „Cestování časem, to si myslím, že je nemožné.“ poté natáhnul ruku k oblouku. Lehce se dotknul světla……….světlo ho pohltilo a Petr zmizel. Tomášovi ztuhnula v ten moment krev v žilách. Absolutně nevěděl, co se stalo, ani co má dělat. Nebyl schopný ze sebe vydat ani hlásek, natož se pohnout. Zůstal ztuhle stát a dál jen s děsem v očích zíral do světla.
Stál a koukal do toho světla asi půl hodiny, než se světlo rozplynulo a zmizelo. Petr se však nikde neobjevil. Tomáš si začal připadat jak ve snu. Nemohl uvěřit, že Petr jen tak zmizel.
Pomalu se začal zbavovat toho ztuhlého pocitu. Nicméně v místnosti strávil ještě dalších několik hodin, než se odhodlal odejít.
Pomalu se vracel chodbami zpět. Za každou zatáčkou, za každým rohem věřil, že Petra uvidí. Ale marně. Petr byl prostě pryč. Zmizel. Nebyl.
Tomáš vyšel ven a vydal se pomalu k autu. Došel na parkoviště, kde už stálo jen jedno jediné auto a to auto jeho táty. Bylo už dávno po zavírací době a všichni turisté už odešli.
Tom sednul do auta a opět asi hodinu jen tak seděl , přemýšlel, co vlastně viděl a tak nějak uvnitř doufal, že si každou chvíli Petr sedne vedle něj na sedadlo spolujezdce. Nedočkal se. Když se začalo stmívat, Tomáš nastartoval auto a vydal se k domovu. Opět jel sám. Celou cestu si vyčítal: „Proč já blbec na ten hrad chtěl jít. Na hrad jsme vlastně klidně mohli, ale co to bylo za nápad lézt do toho podzemí. To se prostě nemělo stát. Nemělo.“

Tomáš jel pomalu, nebyl schopen jet rychle, a tak dojel domů až pozdě v noci. Svým způsobem to bylo dobře. Aspoň se vyhnul jakémukoliv rozhovoru na téma „co Petr“. Tom došel do svého pokoje, vyvlékl se, zalehl do postele a usnul.

Tomáš stál uprostřed louky a před ním oblouk lemovaný kameny, které byly popsány podivnými symboly. Poznával ten oblouk. Byl to ten, který viděl pod hradem Rakov. Ale co dělal tady, uprostřed louky. Chtěl se ho dotknout, ale zastavil ho známý Petrův hlas: „Ne, to nedělej. Budu tě potřebovat tady.“ V tu chvíli se oblouk rozsvítil jasné bílým světlem. Petr se postavil vedle Tomáše a podíval se na něj. Tomáš otočil hlavu na Petra se slovy: „Jsem rád, že jsi zpátky.“ Petr na to nic neřekl. Tomáš znejistil a tak se zeptal: „Jsi zpátky? Že jo?“ Petr opět jen mlčel. Po chvíli se přestal dívat Tomovi do očí, zadíval se na oblouk a natáhnul k němu svou pravici tak, že se ho dotknul. To co se stalo, Tomáš už znal. Opět světlo Petra pohltilo a opět Petr zmizel. Tomáš zařval a chtěl se taky dotknout oblouku, místo toho se ale oblouk propadnul do země a Tom začal padat za ním. Za letu cítil, jak se mu převrací žaludek vzhůru nohama a jak má strach z dopadu. V tom jen uslyšel v dáli Petrův hlas: „Pomož mi.“
Tomáš se probudil celý propocený na své posteli a rychle si sednul. Byl celý zadýchaný. Podíval se ven. Bylo už ráno.
Vše co se stalo předešlý den, Tomášovi přišlo jako sen. Nebyl si jistý absolutně ničím. Vstal z postele, obléknul se a opustil svůj pokoj. Sešel do kuchyně, kde na stole našel jen vzkaz:

Spal jsi, tak jsme tě nechtěli budit. Jeli jsme na chatu. Oběd máš v ledničce. Hezkou sobotu. Máma

Tom si zašel tedy do ledničky pro máslo a mléko, z chlébníku si vzal dva rohlíky a sednul si ke stolu, že posnídá. Stále při tom přemýšlel nad vším, zda se mu to všechno zdálo, nebo to byla realita. „Ne, to musel být sen, to je přece nemožné. Ale když je to tak živé.“ pomyslel si.
Po snídani vzal Tomáš do rukou mobil a chtěl zkusit zavolat Petrovi z nadějí, že to vše bylo opravdu jen sen, ale než stihnul v kontaktech najít Petrovo jméno. Měl příchozí hovor. Tomem projel zvláštní pocit. Na displeji bylo napsané:

Pan Kříž

Pan Kříž byl Petrův otec. Tomášovi během vteřiny proletěli hlavou stovky myšlenek. Na jednu stranu neměl odvahu hovor přijmout, na druhou zas věděl, že se tomu stejně nevyhne. Zmáčknul zelený telefonek:
- „Dobrý den pane Kříž.“ řekl Tom se strachem a nejistotou v hlase
- „Ahoj Tome, prosím tě, co je s Petrem? Přiletěl včera, ne? Říkal, že je s tebou domluvený, že pro něj zajedeš?“
- „No………..věc se má trošku složitěji. Nemohli bychom si zajít někam sednout prosím. Nevím jak to říct po telefonu.“
- „Stalo se něco? Je Petr v pořádku?“
- „Prosím. Já bych to s vámi vše rád probral, až se spolu sejdeme.“
- „Dobře, můžeme se za půl hodiny sejít v kavárně U Babušky?“
- „Jo, můžeme. Díky.“
- „Jestli jste zase něco provedli, já vás přerazím. Tak zatím.“
- „Nashle.“
Tom ukončil celý vytřepaný hovor a položil mobil na stůl. Začalo mu docházet, že to co se stalo na Rakově, nebyl jen sen a toho se bál.

Jelikož Tomášovi rodiče měli auto na chatě, musel Tomáš jet do kavárny na kole. Normálně mu šlapání na kole nedělo problém. Rád jezdil na kole, ale tentokrát mu každé šlápnutí připadalo jako utrpení. Nebyl schopen ani vyšlapat malý kopec ke kavárně, který normálně šlapal na nejtěžší převod. Musel jít vedle kola.

V kavárně už pan Kříž seděl na venkovní zahrádce. Tomáš opřel kolo o plotek zahrádky a sednul si za Petrovým otcem, snažíc se vyhnout pohledu z očí do očí. Jen si Tom sednul naproti panu Kříži, pan Kříž spustil:
- „Tak ať je to s tebe venku. Co se stalo?“
- „Když ono se to vlastně velice špatně vysvětluje nejen po telefonu.“
- „Přestaň si ze mě utahovat a ven s tím.“
- „Dobře, ale to co vám řeknu, bude znít strašně neuvěřitelně. Sám bych tomu nevěřil, kdyby mi to někdo vyprávěl.“
- „Když mi teď odpřísáhneš, že vše co řekneš, je pravda, tak ti věřit budu.“
- „Přísahám.“ přitom se Tom podíval panu Kříži do očí.
- „Tak spusť.“
- „Předevčírem jsem se v jednom časopise dočetl o tajemném podzemí hradu Rakov v Polsku. No, a jelikož mě tak trošku záhady přitahují, tak jsem si řekl, že by bylo fajn to prozkoumat. A tak jsem nabral Petra na letišti a při cestě zpět jsme se stavili na Rakově. Tam jsme si prošli prohlídku, a když už jsme tam byli, tak jsme si řekli, že prozkoumáme i podzemí. No a tak….(Tomáš dovyprávěl panu Kříži celý příběh o tom, co se stalo), že jsem z toho ani nebyl málem schopný dojet domů. Než jste mi zavolal, tak jsem ani nevěděl, jestli to byla realita, nebo sen. Já vím, že to zní neuvěřitelně, ale opravdu se to všechno tak stalo.“
- „……………………“
- „Pane Kříž, prosím, věřte mi.“
- „Já ti věřím, sám jsem po záhadách kdysi pátral.“
- „Vážně.“
- „Ano. A taky jsem zjistil, že není radno si ze vším jen tak zahrávat.“ řekl pan Kříž naštvaně.
- „Teď už to vím taky.“
- „No, jen nevím, co teď budeme dělat. Ty běž domů. Já se zkusím na ten hrad vrátit a třeba něco najdu. Horší bude to vysvětlit manželce. Ty se o tom zatím nikde nezmiňuj!“
- „Nebojte. Děkuju, že mi věříte.“
- „Já jen doufám, že se Petr najde.“
- „To já taky.“
- „No fajn. Dej si tu na mě silnou kávu. Já vyrazím na Rakov.“ Pan Kříž položil na stůl před Tomáše 100 korun českých.
- „Nemám jet s vámi?“
- „Ne, myslím, že už toho bylo dost.“ poté pan Kříž vstal a odešel.
Ke stolu přišla obsluha a zeptala se Tomáše: „Dobrý den. Dáte si něco?“ Tomáš se podíval mladé číšnicí do očí: „Jo, velkou tequillu.“

Pan Kříž dojel na hrad. Bylo podivné, že se kolem hradu pohybuje spousta dělníků v montérkách a přilbách. Pan kříž to ale nějak víc neřešil a zamířil si to rovnou ke kastelánovi.

Kastelán hradu zrovna něco probíral se šéfem dělníků, když ho vyrušil anglicky mluvící pan kříž: „Dobrý den, strašně nerad vyrušuji, ale nutně s vámi potřebuji mluvit.“ Šéf dělníků pochopil a odešel a pan kastelán se otočil na pana Kříže:
- „S čím vám mohu pomoci?“
- „Vy jako kastelán určitě víte, co se skrývá v hradních katakombách?“
- „To neví nikdo. Jsou opředeny záhadou a nejspíš už se to ani nikdy nikdo nedozví.“
- „Jak to?“
- „Část chodeb se propadla. Přišli jsme jak o místnost s tajemnými kresbami tak i o alchymistickou knihovnu.“
- „……..“
- „Stalo se něco?“
- „Mohli bychom to probrat někde v klidu?“
- „Ale jistě. Následujte mě do mé kanceláře.“
Kastelán odemknul dveře od své kanceláře, vešel dovnitř a hned ho následoval i pan kříž. Kastelán si sednul na židli za krásně zdobený středověký dřevěný stůl a vyzval, ať si sedne i pan Kříž. Pan Kříž si tedy sednul naproti němu. Kastelán se opřel:
- „Tak co se stalo.“
- „(převypravuje příběh o svém synovi)“
- „………, tak to je mi moc líto.“
- „Děkuji, ale nemusí. Neměl tam co dělat.“
- „Já nevím, co pro vás teď mohu udělat. Nicméně to co říkáte, vysvětluje například tajemné zmizení Napoleonského vojska. Ale je zvláštní, že o místnosti, kterou jste popsal, není nikde ani zmínka.“
- „To byl asi účel.“
- „Strašně rád bych vám nějak pomohl, ale nevím jak. Nechte mi tu na vás kontakt a já se vám ozvu, kdybychom něco našli.“
- „ Děkuju, tady je moje vizitka. No……… Tak……. Nashledanou.“ řekl velice sklesle pan Kříž, vstal a odešel.
Kastelán se ještě chvíli díval směrem, kterým pan Kříž odešel a přemýšlel nad souvislostmi v historii Rakova.

O rok později…
Rok uplynul od záhadného Petrova zmizení, než byl prohlášen za mrtvého. Pohřeb byl v jednu deštivou sobotu.
Tomáš v obleku sešel ze svého pokoje dolů do kuchyně, kde stála jeho máma. Nic neřekla. Věděla, jak se Tomáš cítí, jak velcí byli s Petrem kamarádi. Tomáš měl slzy v očích. Chvíli svou mámu sledoval a poté jí skočil kolem krku. „Je to moje vina.“ řekl potichu. Máma ho přitiskla ještě víc k sobě a snažila se ho uklidnit: „Ale není Tomi. Tohle není tvoje vina.“ Tom se uvolnil z matčina sevření a zeptal se: „Uvážeš mi prosím kravatu mami?“ Máma se na něj usmála, odpověděla: „Samozřejmě.“ a dala se do vázání.

V kostele, kde měl probíhat hlavní obřad, se sešla už celá Petrova rodina. Tomáš se tam ale necítil dobře. Nikdy mu nikdo z celé Petrovy rodiny nic nevyčítal, ale i přesto měl výčitky svědomí. Pořád měl Petra před očima a slyšel, jak mu říká: „No tak nebude to první hloupost, do které s tebou půjdu a v zápětí na to, toho budu litovat.“ Tyhle slova se mu v hlavě neustále opakovala.
Hlavní obřad měl zakončit Petrův otec svou řečí. Ale místo toho byl na poslední řeč vyzván Tomáš. Tom absolutně nevěděl, co má dělat, ale ze slušnosti vstal a došel k Petrovému otci, který Tomovi pošeptal: „Myslím, že by chtěl, ať poslední slova o něm řekneš ty.“ a poté si odešel sednout vedle své ženy.
Tomáš cítil jako by měl v krku obrovský suchý knedlík, přes který nemůže vydat ani hlásku. Byl ve společnosti, kterou díky Petrovi tak dobře znal a přesto se necítil vůbec dobře. Proletěl očima celý kostel a jako by vzadu u dveří zahlédnul Petrovu postavu jak tam jen tak vzpřímeně stojí. Když se na místo vrátil pohledem, nikoho tam neviděl. Řekl si, že se mu to muselo jen zdát, ale dodalo mu to odvahu začít mluvit: „Petr. Já nemám připravenou žádnou řeč o něm, vůbec jsem na to nebyl připraven, že tady budu mluvit a přesto je toho tolik, co bych o Petrovi chtěl a mohl popravdě říct. Začnu tím, že to byl blázen….“ všichni v kostele se pousmáli. Tomáš se uvolnil ještě véc, když viděl, že se mu podařilo v kostele navodit příjemnější atmosféru. Pokračoval dál: „Byl to blázen, ale byl to fajn blázen. Já nevím kolik lidí ho znalo jako já a…….ne to se nehodí. Chtěl jsem říct, že se na něj dalo vždy spolehnout , ale myslím, že většina z vás, co tu jsou ví, že to není úplně pravda. Pořád někde lítal. Doma chvíli nepobyl a plnil si své sny bez ohledu na své okolí. A ačkoli se na něj nedalo spolehnout v čase ani místě domluveného setkání na pivo, vždy se na něj dalo obrátit ze sebemenší prosbou a on se vždy snažil pomoct. Petr byl člověk, který byl výjimečný v každém detailu. Vzpomeňte si na jeho odstáté uši. Já osobně jsem ho díky nim dokázal najít v davu.“ Opět se celý dav v kostele pousmál. Tom pokračoval: „Takže vidím, že jste ho všichni hledali stejným způsobem. Chci říct, že na Petra se bude dobře vzpomínat. A věřím, že všichni, co jsme tu, na něj budeme vzpomínat rádi a jen v dobrém. Petr Kříž, bude nadále žít v nás.“ Tomáš domluvil a všichni v kostele vstali, jako projev poděkování za Tomovu řeč. Tomáš se opět u členů Petrovy rodiny začal cítit uvolněně.
Po pohřbu za Tomem přišel Petrův strýc Ivan a dal Tomášovi do rukou pozvánku: „Doufám, že mi přijdeš na svatbu?“ Tom si převzal obálku a s úsměvem odpověděl: „Rád.“

O dva týdny později se konala Ivanova svatba. Byla krásná a Tomáš po velice dlouhé době opět viděl, jak se všichni s Petrovy rodiny skvěle baví. Byl to pro Toma fajn pocit.
Už bylo po obřadu a všichni se bavili na zámecké zahradě, když si Tomáš opět všimnul vzadu mezi stromy Petra, jak opět stojí vzpřímeně s rukama kolem těla a kouká před sebe. Chvíli se zarazil, ale pak se rozešel za ním. Zastavil ho ale Ivan se slovy: „Jsem rád, že jsi přišel.“ Tomáš se na Ivana usmál a podíval se opět směrem, kde ještě před okamžikem viděl Petra, ale místo Petra si tam hrálo malé dítě. Tom zůstal zaražený a pomyslel si: „Přece to nebyla halucinace.“ Ivan se ho zeptal: „Děje se něco?“ Tom se vzpamatoval a znovu se usmál na Ivana: „Ne nic, jen se mi něco zdálo.“

Tomáš na to co viděl, během několika dnů zapomněl. Pak mu ale přišel poštou flash disk, na kterém byly fotky ze svatby.
Tom strčil flashku do svého notebooku a otevřel složku s fotkami. Poté kliknul na první fotku v pořadí, aby se zvětšila přes celou obrazovku a pak začal procházet jednu fotku za druhou. U jedné se však zarazil. To, co na ní viděl, ho vyděsilo a zároveň možná i potěšilo. Na fotce byl kromě bavícího se davu vyfocen i Petr v pozadí mezi stromy. Přesně tam kde ho před tím Tomáš spatřil. V tu chvíli mu prolítla hlavou fotografie vojáků u lesa. Rychle vstal ze židle a seběhnul do ložnice rodičů, kde byla zároveň i knihovna. Hned v ní začal hledat knihu, ze které si jeho mladší bratr Filip dělal před rokem referát do školy. Nenašel ale to, co hledal. Vyběhnul tedy opět do patra a zabouchal na bratrův pokoj a vstoupil. Bez toho aniž by se na bratra podíval, se zaměřil na jeho knihovnu a začal hledat. Filip seděl u stolu, před sebou měl počítač a hrál nějakou válečnou hru. Tom se ho zeptal: „Vzpomínáš si, jak jsi loni dělal ten referát o válce?“ Filip nereagoval. Tom se tedy zeptal znovu, ale opět bez odpovědi. Tom se tedy na Filipa podíval a pochopil. Filip byl zažraný do hry a ještě měl na uších sluchátka. Tom tedy přikráčel k němu a sluchátka mu sundal s otázkou: „Nevzpomínáš si prosím, z jakých knížek sis loni dělal ten svůj referát o válce, nebo o čem jsi to psal?“ Filip se na Toma podíval, zavrtěl hlavou jako že ne: „To už nevím, ale myslím jsou to tam ty tři vedle sebe na poličce a ukázal na místo na svojí knihovně.“ Tom se vydal zpět ke knihovně a vzal si ty tři knihy. Když opouštěl pokoj, všimnul si Filipa, jak je opět zažraný do své hry.
Tom přešel do svého pokoje, kde začal listovat a po krátkém hledání našel, co hledá. I když fotka byla rozmazaná, bylo vidět, že má postava odstáté uši a má na sobě stejné oblečení, jako Petr na fotce ze svatby. A stojí i stejným postojem. Opět vzpřímeně a ruce kolem těla. „Že by Petr opravdu cestoval časem?“ pomyslel si Tomáš.

Rok 2014, současnost
Tomáš úspěšně ukončil školu a teď hledal to správné zaměstnání. Zkoušel to jako rozvažeč pizzy, na poště, ve velkoobchodě jako skladník, ale nic ho neuspokojovalo. Plánoval si, jak bude slavný spisovatel a zatím mu vyšlo jen pár povídek, ze kterých neměl žádný výdělek. Jediná velká změna, které v životě dosáhnul, bylo odstěhování od rodičů do panelového bytu a koupě auta. Jinak měl pocit, že nežije, jak by si představoval. A vše to začalo ve chvíli, když Petr zmizel.
Den šel za dnem a Tomáš už se začínal opravdu nudit, když se jednoho pátku odpoledne stalo něco velkého. Něco, co nečekal. V kapse mu okolo 4 hodiny odpoledne začal zvonit mobil. Tom ho tedy vytáhnul ze své kapsy a nemohl uvěřit, kdo mu volá. Na displeji bylo jasně zobrazeno jméno:
Petr Kříž
Hlavou Tomovi proletělo několik myšlenek: „To nemůže být Petr. To určitě má jen někdo jeho číslo. Mobil ale přece měl v den zmizení sebou. Nebo ho sebou neměl?“ Myšlenky se rojily dál a dál, ale Tomáš byl příliš zvědavý na to, kdo volá, než aby se věnoval svým myšlenkám. Hovor tedy přijal:
- „Ano?“
- „Jak ano?.....no kde jsi Tome?“
- „Moment, to jsi ty Petře?“ Nebyl si Tomáš jistý vůbec ničím v ten okamžik
- „No a kdo by to měl být podle tebe?“
- „No asi ty no……a kde jsi?“
- „No kde bych podle tebe měl být, jsem na Rakově na parkovišti. Hledám, kde máš auto, ale nikde tě nemůžu najít.“
- „To je vtip Petře?“ Tomáš byl strašně zmatený a tímhle zmátl i Petra.
- „Proč vtip. Ztratil ses mi v katakombách tak tě jdu hledat na parkoviště a zjišťuju, že tu ani auto nestojí, natož ty.“
- „No víš co, dej mi tak dvě a půl hoďky, já už tam jedu.“
- „Dvě a půl hodiny? Kde jsi?“
- „Neboj, všechno ti vysvětlím, jen tam prosím zůstaň.“
- „No fajn, tak já jdu něco pojíst, mám hlad jako bych nejedl celé století.“
- „Fajn, jen se prosím neztrať. Tak zatím.“
- „Čus.“
Tomáš na nic nečekal, sednul do auta a vyrazil směrem na Rakov.

Petr došel od parkoviště zpět k hradu a první si to namířil k bufetu s jídlem. Došel k bufetu a hned se mu začali sbíhat sliny na všechny ty langoše, klobásy, hamburgery a hranolky. Nejprve se podíval, kolik má v peněžence, a když viděl, že tam má téměř 1000 zlotých objednal si hned dvě klobásky, langoš, tři hamburgery a dvoje hranolky a na to si kopil dva litry sodovky. Prodavač na něj hleděl jak na marťana, načež se Petr ohradil: „Mám hlad no.“

Po dvou a půl hodinách opravdu Tomáš dojel na parkoviště patřící k hradu Rakov. Petr už ho tam netrpělivý, ale najezený čekal. Hned jak Tomáš zastavil, Petr si sednul na místo spolujezdce se slovy: „No, tak vysvětluj.“ Tomáš chvíli nevěděl jak začít, jednak byl zmatený a jednak stále nevěřil tomu, že vedle něj opět sedí Petr stejně jak před lety, ale po chvíli řekl: „Víš co je za rok?“ Petr se podiveně na Toma podíval: „Co to je za otázku?“. Tomáš se ale místo odpovědi zeptal opět: „Co je za rok Petře?“ Petr se nepřestával divit, ale odpověděl: „2011.“ Tom si povzdychnul: „Tak pro začátek bys měl vědět, že je rok 2014. Zbytek ti budu vyprávět cestou.“ Auto se dalo do pohybu.
Cesta z Rakova byla poměrně dlouhá, a i přesto měl Tomáš pocit, že všechno nestihne Petrovi říct, když ho najednou Petr prudce přerušil: „STŮJ!“. Tom dupnul prudce na brzdu, ale pár vteřin vůbec nevěděl, proč měl zastavit, v tom vyskočila z hustého křoví na cestu srnka kousek před Tomášovo auto a odběhla pryč. Tomáš seděl zaražený a jen se zmohl na otázku: „Jak jsi to věděl?“ Petr sám nevěděl, proč vlastně zařval a tak Tomovi odpověděl: „Já fakt nevím.“ Tom tedy uvedl auto opět do pohybu a po chvíli ticha pokračoval ve vyprávění toho, co se vlastně stalo.
Konečně byli před domem Petrových rodičů. Tomáš zrovna dovyprávěl a zakončil to otázkou: „Ty si vážně z těch tří let nic nepomatuješ?“ Petr jen zavrtěl hlavou: „Ne. Já mám pocit, že jsem před několika hodinami přistál v Krakově.“ poté otevřel dveře a beze slov se vydal do domu. Tom vycouval ze slepé ulice před domem a vydal se domů.

Několik týdnů opět Tomáš o Petrovi nevěděl. Vypadalo by to jako by se znovu vypařil, ale jednoho dne Tomovi zavolal. Tomáš hovor přijal:
- „Ahoj Tome, promiň, že jsem se teď tak dlouho neozýval. Potřeboval jsem se s tím nějak vyrovnat a taky rodina……no bylo toho hodně, nicméně teď chci zjistit, co se mi vlastně stalo. Pomůžeš mi?“
- „Samozřejmě, že ti pomůžu….jen budeme už opatrní. Nerad bych, abychom zmizeli oba.“
- „Jasně, už nikam nepolezeme, jen chci zjistit pravdu o tom, co se stalo.“
- „Tak já se zítra stavím okolo 5 večer.“
- „Dobře, budu rád.“
- „Tak čau.“
- „Čau, zatím.“

Na druhý den okolo sedmnácté hodiny si šel Petr postavit vodu na čaj, když někdo zazvonil na dveře. Pomyslel si: „To bude určitě Tomáš.“ a šel otevřít. Měl pravdu, byl to Tomáš. Petr ho pozval dál. Tomáš si sednul ke stolu v kuchyni a Petr napouštějíc konvici vodou, se zeptal: „Dáš si čaj, nebo kafe?“ Tom se podíval na Petra: „Zelený čaj, jestli máš prosím tě. Díky.“ Petr přikývnul, položil napuštěnou konvici na sporák, zapnul plotýnku a podíval se do police nad hlavou po zeleném čaji. Po chvíli hledání vykřikl: „Jo, mám.“ a usmál se.
Když se voda uvařila, Petr jí zalil již dva připravené hrnky s čajem, poté vrátil konvici zpět na sporák a hrnky donesl na stůl. Poté si sednul naproti Tomášovi. Chvíli se na sebe dívali. Ani jeden nevěděl, co má vlastně říct. Čím má vlastně začít. Bylo to tak zvláštní. Tomáš přece mluvil na Petrově pohřbu a už se smířil s tím, že ho nikdy neuvidí. Petrovi zas nedocházelo, jak mohly uplynout tři roky, když mu ani nepřišlo, že by zmizel. Dvojice na sebe jen tak zírala. Občas se jeden z nich, jako by už chystal něco říct, ale zase si to rozmyslel. To ticho bylo ubíjející. Občas ho narušilo jen usrknutí čaje jedním z nich.
Ticho nakonec rozseknul Petr: „Prý jsi měl fajn řeč na mém pohřbu.“ Tomáš se pousmál: „Jo, ani nevím, jak jsem najednou dokázal mluvit před tolika lidmi. Bylo to zvláštní.“ Na to se pousmál Petr a řekl: „Díky.“ Tomáš se opět pousmál a poté si sáhnul do kapsy a vyndal dva papíry ve formátu A4 se slovy: „Podívej se na to. Jsou to fotky, jedna pochází z druhé světové a ta druhá je focena na svatbě tvého strýce Ivana.“ Tomáš podal Petrovi papíry. Petr se na ně podíval a přejel mu mráz po zádech, když na nich v pozadí spatřil sám sebe. Tomáš dál promluvil: „Ještě jsem tě ve stejném oblečení a stejném postoji spatřil i na tvém pohřbu.“ Petr mlčel. Jen se díval na fotografie. Tomáš tedy opět promluvil: „Není možné, že jsi nějak cestoval časem?“ Petr zakroutil hlavou a pokrčil rameny: „Mě nepřišlo, že bych zmizel na minutu, natož tak na tři roky. Vůbec nevím co se dělo. Pořád mám pocit, jako bych byl ve snu, ze kterého se nemůžu probudit.“ Tomáš Petrovi přikyvoval: „Jo, to znám. Stejně jsem se cítil, jak jsi zmizel.“ Petr se na Toma podíval prosebným výrazem: „Já chci vědět, co se stalo.“ Tomáš souhlasně přikývnul: „To já taky. Mám kamaráda historika. Jmenuje se Michal Malý. Už jsem domluvil schůzku. Máme se za ním stavit v sobotu, bude v Brně.“ Petr souhlasil.

„……A pamatujte. Naše historie je velké dobrodružství.“ ukončil přednášku Dr. Michal Malý. Posbíral si své pomůcky a zamířil do své kanceláře, před kterou ho už čekal Tomáš Arthur a Petr Kříž. Když si Michal těch dvou všimnul, usmál se, přišel až k nim a podal Tomášovi ruku: „Rád tě zase vidím po dlouhé době. Taky se neozveš.“ Tomáš se usmál: „To víš, není moc času.“ Michal na to: „Chápu. S čím ti mohu pomoct?“ Tomáš představil Michalovi Petra a Michala Petrovi a dodal: „Mohli by jsme to pořešit u tebe v kanceláři?“ Michal přikývnul: „Samozřejmě.“
Michal odemknul svou kancelář a vstoupil. Při vstupu Tomáše mu Petr pošeptal: „To jméno se k němu hodí.“ Tom se pousmál.
Michal otevřel láhev vína, nalil dvě sklenky a zeptal se: „Kdo řídí.“ Přihlásil se Tomáš. Michal dal tedy jednu sklenku Petrovi a druhou si nechal. Poté řekl: „Tak o co jde?“ Tomáš se nadechnul, povyprávěl Michalovi celý příběh a ukázal mu i dvě fotky, na kterých je úplně v jiných dobách ale vždy stejně oblečen a stejně stojíc Petr. Doktor se nad tím zamyslel a po chvíli řekl: „Tady tohle není můj obor, ale musím říct, že mi z toho jde mráz po zádech. Ono by to totiž možná dokazovalo existenci časomágů.“ Petr vyvalil oči: „Koho?“ Michal se pousmál: „Časomágů. Jsou určité písemné zmínky, které ale nejsou ověřeny, které vypráví o velice vzdělaných vědcích. Týkalo se především o alchymisty, astronomy a nejvyšší rádce tehdejších panovníků. Podle všeho tito časomágové dokázali ovládat čas pomocí různých chemických reakcí a jen na určitých místech. Bohužel vše co napsali a veškerá komunikace, která byla mezi nimi zaznamenána je psána v podivném jazyce. Jako by se mezi sebou dorozumívali matematikou, která ovšem byla nad naše chápání. To ovšem nevysvětluje to, že si nic nepamatuješ Petře. Podle všeho dokázali ovládat čas bravurně.“ Petr se nad tím zamyslel a chtěl něco říct, ale předběhl ho Tomáš: „A co se s nimi stalo? Nikdy jsem o nich neslyšel.“ Michal se Tomášovi podíval do očí: „Jak říkám, není to můj obor, ale jestli si dobře pomatuju, tak nikdo neví, co se s nimi stalo. Ale říká se, že k nim patřil i slavný Rabi Löw.“ Petr se napil vína: „A nevíš o někom, kdo by o tom mohl vědět víc?“ Michal se zamyslel: „To si teď nevybavuju. Časomágové se v Čechách moc nevyskytovali. Jediné místo kde se údajně mohli scházet, je hrad Houska. I když v Doksech myslím žije starý profesor, myslím, že se jmenuje Alfred Krump. Zkuste tam zajet a zeptat se ho. Jak budete na cestě tak vám na něj zatím zkusím najít kontakt.“ Tomáš i Petr poděkovali, Petr odložil sklenici a oba dva opustili Michalovu kancelář.

Venku se před autem Tomáš s Petrem zastavili a podívali se na sebe. Tomáš se zeptal: „Už ses někdy koupal v Máchově jezeře?“ Petr se nechápavě na Toma podíval: „Ne, proč.“ Tomáš se usmál: „Doksy leží na jeho břehu.“ a nasednul do auta na místo řidiče. Petr chápavě pozvednul hlavu: „Aha.“ a sednul si vedle Tomáše na místo spolujezdce.
Během cesty Tomášovi zavolal Michal a nadiktoval mu profesorovu adresu.

Tomáš zastavil vůz před domem s číslem popisným odpovídajícímu tomu, co mu nadiktoval Michal. „To je ono?“ zeptal se Petr. Tomáš přikývnul.
Oba dva vystoupili z auta a pomalu došli k brance. Zazvonili. Chvíli čekali a v patře se otevřelo okno, z něhož vykouknul postarší vousatý pán: „Co si přejete. Nejste jehovisti, že?“ Petr se na sebe s Tomem podívali, při čemž se Tomáš potichu zeptal: „To vypadám jak jehovista?“ Petr pokrčil rameny a oba dva se podívali do okna. Tomáš promluvil: „Ne, jehovisti nejsme. Rádi bychom se dozvěděli něco o časomazích.“ Profesor si je chvíli prohlížel a řekl: „Pojďte dál. Zrovna jsem si dal stavět vodu na kafe.“

Dům měl profesor zařízen ve stylu tajemna. To se Petrovi i Tomášovi líbilo, ale zároveň si ani jeden z nich neuměli představit, že by v něčem takovém bydleli.
Profesor usadil Petra s Tomem do obývacího pokoje, donesl kávu a sednul si k nim: „Tak s čím vám mohu pomoci chlapci. Divím se, že jste vůbec slyšeli, že časomágové existují.“ Tomáš se natáhnul k hrnku s kafem, opřel se a řekl: „No. Normálně bychom o nich asi nic neslyšeli, ale našli jsme možná místo, kde se setkávali. A Petr na tři roky zmizel, bez toho aniž by si něco pomatoval.“ Profesor se pohodlněji uvelebil do křesla: „Povídejte, co se přesně stalo. A proč si myslíte, že to co jste zažili, souvisí právě s nimi?“ Tomáš se opět rozvykládal a povyprávěl profesorovi celý příběh.
Profesor se zamyslel nad tím, co mu Tomáš povykládal a zeptal se: „Pomatovali byste si cestu do té místnosti s tím obloukem?“ Petr i Tom zakroutili hlavou a Petr dodal: „I kdybychom si cestu pamatovali, je to k ničemu. Chodby se prý propadly.“ Profesorův nadržený výraz se změnil. Teď byl mírně zklamán. Nicméně se zeptal: „A fotku toho oblouku, náhodou nemáte?“ Petr se podíval tázavě na Tomáše a ten řekl: „Absolutně mě nenapadlo tehdy fotit.“ Profesor si promnul rty a promluvil: „To je veliká chyba. Když pátráte po záhadách, měli byste mít foťák stále u sebe a vždy ho mít připravený zmáčknout spoušť. Nikdy nevíte, co se vám podaří vyfotit.“ Tomáš přikývnul a zeptal se: „A dokážete nám pomoci?“ Profesor se napil kávy a řekl: „Zavolám jednu známou. Je to psycholožka a umí zhypnotizovat člověka. Kdybyste mladý muži dovolil“ podíval se profesor na Petra: „má známá by vás zhypnotizovala a pokusila ve vás vyvolat vzpomínky za poslední tři roky.“ Petrovi se to nelíbilo, ale po chvilce přemýšlení přikývnul. Profesor se usmál a šel volat své kamarádce.

Psycholožka byla paní zhruba ve stejném věku jako profesor. Jmenovala se Dagmar Havlisová. Seděla naproti Petrovi, v ruce držela kyvadélko a snažila příjemným hlasem dostat Petra do hypnotického spánku. Petr do něj brzy upadl. Paní Dagmar ho spánkem provázela pomocí svého hlasu: „Jste uvolněný. Nevnímáte nic než jen můj hlas. Řiďte se jen jím. Půjdeme nejprve do nedaleké minulosti. Co jste dělal včera ve 14:00. Popište mi, co vidíte?“ Petr promluvil: „Jsem před domem. Zrovna se dívám na mobil, kolik je hodin, když mě málem sráží malý kluk na skateboardu.“ Paní Dagmar si něco zaznamenala do svého zápisníku a poté se zeptala: „Popište mi toho kluka! Co měl na sobě.“ Petr opět promluvil: „Měl na sobě kšiltovku. Když se na mě podíval…… ne moment, nebyl to kluk. Byl to muž menší postavy. Měl na sobě modrou kšiltovku, s nápisem TIME. Červená bunda mu zakrývala žluté tričko bez potisku. Na nohách měl sportovní tepláky s třemi bílými pruhy a na nohou skateové boty červené barvy.“ Psycholožka si opět něco zapsala a položila další otázku: „Dobrá, vrátíme se tedy hlouběji do minulosti, co jste dělal před dvěma měsíci v tuhle dobu?“ Petr mlčel. V klidu ale nebyl, začal se potit a ruce se mu začaly mírně třást. Dagmar se tedy zeptala znovu: „Pane Kříž, co jste dělal v době před dvěma měsíci?“ Petr se začal třást celý a začal řvát: „Ne, takhle ne, pomozte mi. Je tu strašný rámus a příliš světla. Nic nevidím. Já to nevydržím. Ne něco vidím, je to opět ten muž, kterého jsem viděl na skateboardu. Ne už to zase ztrácím. Všude se střílí. Musíme utéct. Proboha to ne, tohle je úplný konec. Prosíííím.“ Tomáš dal paní Dagmar povel: „Vzbuďte ho.“ Paní Dagmar jako by se vzpamatovala a Petra ze spánku probudila.
Petr celý zpocený, zadýchaný a vyděšený vstal ze křesla a odešel beze slov ven na vzduch. Tomáš si přejel pohledem po panu profesorovi, poté i po paní Dagmar a rozešel se za Petrem.
Petr stál na verandě před domem opřený o zábradlí a přemýšlel. Tomáš se opřel o zábradlí vedle něj a zeptal se: „Cos viděl?“ Petr polknul: „Bylo toho hrozně moc. Válku, konec světa, indiány, myslím, že jsem zahlédnul i Ivanovu svatbu, ale přitom v tom mám strašný zmatek. Vše bylo jako by v mlze a přesto, že na jednu stranu vím, co jsem viděl, tak si to pořádně nevybavuju. Jen jedno vím jistě. Ten muž na skateboardu, mě nejspíš sleduje. Je převlečený pokaždé jinak, ale jeho tvář vím, že vidívám v poslední době často. A taky ty chodby na Rakově nespadly jen náhodou. Může za to ten muž. Jako by nechtěl, abychom našli pravdu.“ Tomáš položil ruku na Petrovo rameno: „Rozdýchej to. Neumím si představit, co bych dělal ve tvé situaci.“ Petr se na Tomáše zoufale podíval a řekl: „Pojeďme domů prosím.“ Tomáš souhlasně přikývnul.
Tom i Petr poděkovali panu profesorovi i paní Dagmar a dali se na cestu k domovu.

Doma Petr vypil čaj a šel si lehnout. Myšlenkami byl stále v Doksech a přemýšlel, co se vlastně stalo. Co vlastně viděl. Myslel si, že mu to nedá spát, ale usnul rychle.

Petr stál někde uprostřed světla. Všude bylo jasné bílé světlo. Nikde nebyl žádný roh, žádný strop ani stěna. Dokonce si ani nebyl jistý, na čem stojí, protože i podlaha splývala s okolím. Najednou se před ním objevil muž menší postavy ve středověkém alchymistickém rouše. Petr chtěl promluvit, ale jako by to nedokázal. Cítil, že mu něco brání vydat ze sebe jedinou hlásku. Tajemný muž přišel až k Petrovi a Petr v něm poznal toho, kdo ho pronásledoval a kdo nechal zhroutit podzemí hradu Rakov. Byl to ten samý muž, kterého spatřil na skateboardu. Tajemný muž promluvil a jeho hlas zněl Petrovi do uší ze všech stran: „Ber to jako dar. Stal si se součástí času a prostoru na nějakou dobu. Nemůžeš si nic pamatovat. Informací bylo tolik, že by je obyčejný lidský mozek neunesl. Ber i jako dar to, že ses mohl vrátit ke své rodině a svým přátelům. Přestaňte už ale po nás pátrat. Tajemství času, musí zůstat zachováno……“ Petr se probudil. Podíval se z okna a bylo už ráno. Vzal tedy rychle mobil do ruky a zavolal Tomášovi: „Tome, už vím, co se mi stalo. Už po tom víc nepátrejme.“ a zavěsil….