S vůní moře - kapitola 59

Seděla jsem v křesle a ani se nesnažila předstírat zájem. Katecheta plamenně řečnil, ale na stále stejné téma. Ostentativně jsem zazívala a on se na mě nespokojeně zamračil. Tím mi však nemohl zkazit náladu. Dnes ráno mi ranhojič sundal dlahu a já si připadala jako volná, ačkoliv jsem stále ještě Jorgarovým vězněm. Vstala jsem a přešla k oknu, abych se nadechla čerstvého vzduchu. V dálce jsem viděla vysoké hory, na jejichž úpatí rostly stromy. „Proč jsi stále tak zatvrzelá? Svým postojem škodíš jen sama sobě! Bohové tě nikdy nepřijmou do své říše, až nadejde tvůj čas!“
„Nejsem zatvrzelá!“ odmítla jsem jeho nařčení s pokrčením ramen. „Jen se mi nelíbí to, co říkáš! A s bohy si to srovnám, až se potkáme, o to mít starost nemusíš!“ Za zády jsem zaslechla zalapání po dechu.
„Neslýchané!“ doslova to zavyl. „Jsi skrz naskrz zkažená!“ Otočila jsem se k němu a vyzývavě si ho prohlížela. „Však já tě naučím!“ Napřáhl se k ráně. Bez váhání jsem jeho ruku zachytila. K mému údivu neměl větší sílu než dítě.
„Neopovažuj se na mě sáhnout!“ zasyčela jsem na něj vztekle.
„Nedělám to pro svoje potěšení, ale protože to je to ve tvém zájmu!“ zaskřehotal skřípavě. „Někdo se musí postarat o tvoji duši!“
„Nech si to pro někoho, kdo to potřebuje!“ odsekla jsem mu a rázně ho odstrčila od sebe. Nečekal to a klopýtl.

Otevřely se dveře a vešla Mária s podnosem, na kterém byl můj oběd. Musela jsem uznat, že ten kdo tady vaří, opravdu rozumí své práci. Libou vůni, která se linula z talíře, jsem cítila až k oknu, až v ústech se mi sbíhaly sliny. „Odnes to!“ Tázavě na něj pohlédla, zřejmě se potřebovala ujistit, zda mu dobře rozuměla. „Dnes a zítra žádné jídlo! Jenom vodu!“ rozšířil svůj pokyn a pak se obrátil ke mně. „Tvá duše potřebuje pomoci, aby dokázala čelit démonům, kteří sužují tvé nitro! Když oslabíme tělesnou schránu, tak jí tento úkol usnadníme!“ Doslova vystrčil Márii na chodbu a práskl za sebou dveřmi. Vzápětí zarachotil klíč a bylo to.

Pomalu se smrákalo a mně hlasitě zakručelo v žaludku. Zkusila jsem ho uchlácholit vodou, kterou mi donesla služka chvíli po tom, co ji katecheta vyhnal, ale moc to nepomohlo. Snídani jsem dnes moc nedala, protože jsem se nemohla dočkat ranhojiče, který mi včera sliboval, že mě nechá vstát. A teď jsem toho litovala. Měla jsem se pořádně najíst, když jsem mohla! Měla jsem sama na sebe vztek. Co jsem tou vzpourou získala? Nic. Jenom jsem přišla o jídlo a předpokládala jsem, že až se znovu ten mnich, či co byl, objeví, tak bude trvat na tom, abych ho odprosila! Aspoň tak se chovali učitelé věrouky doma. Zaťala jsem zuby. To nikdy neudělám! Byla jsem si jistá, že mě umřít hlady nenechá. Mrtvá bych Jorgarovi byla k ničemu, ne? Jorgar…

Kdy se asi objeví? Ztěžka jsem polkla. Bála jsem se té chvíle, ale zároveň jsem ji už chtěla mít za sebou. Kdysi mi někdo řekl, že největší strach má člověk z toho, co nezná. Tehdy jsem tomu nerozuměla, ale v mé nynější situaci mi to začalo dávat smysl. Ta nečinnost byla nervy drásající. Celé dny jsem sama a jen čekám, co bude. Kromě Márie, ranhojiče a katechety, jsem nevídala nikoho. Hodiny a hodiny jsem strávila přemýšlením, co se mnou udělá. Děsila jsem se okamžiku, kdy se objeví, ale když budu nucena čelit jeho krutosti, síle … Copak já vím, co si na mě přichystal? …, tak se budu moci bránit. Bojovat s ním. Už nebudu tak odporně pasivní. Zase budu mít svůj život ve svých rukou. No, aspoň tomu budu věřit. Nebyla jsem tak hloupá, abych nevěděla, že, ať se mnou Jorgar zamýšlí cokoliv, já na tom nic nezměním.