S vůní moře - kapitola 58

„A to ti mám jako věřit?“ Martin se na mě mračil jako nebo před bouří. „To si opravdu myslíš, že jsem tak naivní?!“ Tentokrát se ani nenamáhal krotit svůj hlas a hned se na nás upřely pohledy všech v síni. Pět dní už sice uplynulo, ale náš souboj se zatím ještě nekonal. Vypadalo to, že mě v lásce zrovna nemá, ale už si nemyslí, že jsem zavraždil svoji ženu. No, aspoň občas. Teď zase vypadal, jako že je o mé vině skálopevně přesvědčen.
„Dozvěděl jsem se to až dneska ráno!“ hájil jsem se klidně.
„Jo, když ti teče do bot, tak se najednou objeví holka, která ti dosvědčí, že Amélie žila, když ji vylovili z moře! A samozřejmě nikdo neví, čí ta loď je!“ Když to takhle shrnul, tak to opravdu nevypadalo jako ta nejryzejší pravda. „Proč s tím přišla až teď?“ položil mi zcela logickou otázku.
„Protože tady nebyla.“ odpověděl jsem mu stroze.
„Ahá! Nebyla, a přesto viděla! Tomu teda říkám náhoda!“ odfrkl si švagr pohrdavě a mně nezbylo nic jiného, než s ním souhlasit.
„Uklidni se, chlapče!“ napomenul ho můj otec a Martin po něm nevraživě loupl okem. „Uznávám, že to nevypadá právě nejlíp, ale já mu věřím!“
„Tak to jsi jedinej, pane!“ odsekl mu Améliin bratr rázně.
„To si nemyslím. Kdybys mu nevěřil, tak bys ho už dávno vyzval, ne?“ podotkl otec tiše. Zřejmě na tom něco bylo, protože můj švagr se k tomu nijak nevyjádřil.
„A kde ta holka byla?“ vrátil se Martin k tématu.
„Mimo dům.“ Moc se mi to nechtělo rozvádět, ale podvědomě jsem tušil, že budu muset. „Prostě jsem ji poslal pryč, protože mě neposlechla.“ Vnímal jsem otcův tázavý pohled, ale ignoroval jsem ho.
„Zeptal bych se v čem, ale uznávám, že je to tvoje věc, Rendirku.“ prohodil Martin přemýšlivě. „Ale chci s ní mluvit!“ Kývl jsem na Renku, ať jde k nám.

„Můj pane!“ Přiběhla k nám a se skloněnou hlavou čekala, co od ní budeme chtít.
„Lord Martin se tě na něco zeptá. Odpověz mu podle pravdy, rozumíš?“ přikázal jsem jí přísně.
„Jak poroučíte, můj pane!“
„Kde jsi viděla lady Amélii?“ Martin se na ni tvrdě díval.
„Pod srázem u Kriu, pane.“ odpověděla Renka uctivě.
„Jsi si jistá, že má sestra byla naživu?“
„Ano, pane. Slyšela jsem ji, jak volá o pomoc!“
„Kdo ji vylovil?“ pokračoval švagr ve výslechu.
„Nevím, pane. Byla jsem daleko a muži ve člunu vypadají všichni stejně.“
„Tu loď jsi také nepoznala?“ Renka nešťastně zavrtěla hlavou. „Takže jsi si jistá, že žila, ale nevíš nic o tom, kdo ji zachránil a kam ji odvezl?“ Zkusil to ještě jednou.
„Přesně tak, pane!“ Bez ostychu se mu zadívala do tváře. „A můj pán jí rozhodně neublížil!“ dodala nezvykle rázně. Nebudu lhát, že mě její loajalita nepotěšila.
„Běž si po své práci!“ vyzval jsem ji laskavě.

„Moc pořádek tady teda nemáš!“ prohodil ke mně Martin s úšklebkem. „Neměl bys aspoň vědět, kdo se ti tady courá?“
„Nedráždi mě!“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. „Tys o nás nevěděl, dokud jsme ti nestáli před bránou!“
„Na tohle jste si opravdu nemohli vybrat lepší chvíli!“ sykla na nás Gerti, která právě přišla. Byla nahoře u Ariany a její malé. „Amélii je, jen bozi vědí, kde a vy se tady dohadujete, kdo má lepší hlídky! Jste jako malí kluci!“ Martinovi se to očividně nelíbilo a chystal se ji odkázat do patřičných mezí. Hbitě jsem mu položil ruku na předloktí a stiskl mu ho.
„Jedno neuvážené slovo a schytáš to!“ varoval jsem ho, protože jsem si všiml, jak se otci nebezpečně zablesklo v očích.