S vůní moře - kapitola 56 + 57

Sešel jsem do síně a křikl na služebnou, ať mi přinese něco k snídani. Sedl jsem si na své místo u stolu a Ariana si mě prohlédla zkušeným okem. „No, ty teda vypadáš!“ okomentovala můj vzhled. Odsekl jsem jí, ať si hledí svého. Služka před ni postavila talíř s ovesnou kaší a já si opět vzpomněl na Amélii. Rázem jsem měl po náladě, kterou jsem už tak měl beztak mizernou. K čertu, copak na ni nepřestanu myslet nebo co? Co kdyby umřela při porodu, no? Taky bych tu seděl jako tělo bez duše? Ne, vzal bych to jako osud a našel si jinou ženu. Tak už to prostě chodí … Jenže ona nezemřela při porodu! odpovědělo mi mé podvědomí ochotně. Spadla ze skály, na kterou jsi ji ve své blbosti vzal!

„Ehm, mohu s vámi mluvit, můj pane?“ Překvapeně jsem se zadíval na Ermu, která přede mnou nervózně přešlapovala.
„Co je? Připálily jste snad oběd?“ zavrčel jsem na ni nevlídně a vysloužil si tak sestřin nesouhlasný pohled.
„To ne, můj pane, ale je tu někdo, s kým byste měl mluvit.“ Erma zalétla očima ke kuchyni.
„Kuchyň mě nezajímá!“ štěkl jsem na ni a ulomil si kus chleba. „Promluv si o tom s lady Arianou nebo s lady Gerthou!“ odkázal jsem ji na povolanější osoby. „Nebo s Goranem!“ Gestem jsem ji poslal pryč a ona se nešťastně vzdálila.
„Nebyl jsi na ni zrovna milý! Co ti ta nebožačka udělala?“ osopila se na mě Ariana ostře. „A jestli si myslíš, že se ti budu starat o domácnost, tak jsi na omylu! Mám toho dost doma!“
„Tolik toho asi nebude, když máš čas trajdat po návštěvách! Tian by tě měl držet zkrátka!“ Neměl jsem na ni náladu.
„Jestli ti tady tolik vadím, tak může odjet! Třeba hned!“
„Jak si přeješ, sestro! Dám rozkaz, aby ti sbalili věci!“ Arianě se zajiskřilo v očích a pomalu se zvedla. Bylo mi jasné, že za normálních okolností by vylétla, jako bych ji píchl šídlem.
„Jsi hulvát, Rendirku! A naprosto souhlasím s výpraskem, který ti Martin uštědřil!“ pronesla ledově a zamířila ke schodům do prvního patra. Okamžitě jsem vyskočil a hnal se za ní. Popadl jsem ji za ruku a otočil čelem k sobě.
„Zatraceně, co po mně chceš?!“ zasyčel jsem jí do tváře vztekle.
„Slušnost, ty …. Au!“ vyjekla najednou a tvář se jí zkřivila bolestí.
„Nic ti nedělám!“ ohradil jsem se, ale pro jistotu jsem ji pustil.
„Tos neudělal ty, ale to malé!“ ozřejmila mi se zaťatými zuby a několikrát se zhluboka nadechla. „Obávám se, že teď odjet nemůžu! A ani v nejbližší době.“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co mi tím vlastně říká.
„Jsi si jistá?“ optal jsem se a křikl na černovlásku, která sklízela ze stolu, ať jde k nám.
„Naprosto, Dirku!“ Sestra se na mě nepatrně pousmála a já hned zapomněl na to, jak mě naštvala. Vzal jsem ji opatrně do náruče.
„Dojdi pro porodní bábu!“ přikázal jsem služebné a vykročil ke schodům.

Jemně jsem ji položil na lůžko. „Můžu pro tebe ještě něco udělat?“ zeptal jsem se jí věcně a ona přikývla.
„Nechovat se jako pitomec. Ztratil jsi Amélii, ale to přece neznamená, že můžeš na každého jen řvát!“
„Taky mě čeká souboj s Martinem.“ připomněl jsem jí tiše. „Tak mám snad právo být trochu nevrlej, ne?“
„Nemáš. Chudák Erma ti něco chtěla a tys ji odehnal jako starého psa! To si od tebe nezasloužila!“ Než jsem stihl odpovědět, tak se objevila Gerti a vyhnala mě na chodbu.

„Co jsi mi chtěla říct?“ Šel jsem rovnou k Ermě, která hnětla těsto na pomoučeném vále, a naprosto ignoroval užaslé pohledy ostatních v kuchyni. „S kým si mám promluvit?“
„Se mnou, můj pane!“ Otočil jsem se po hlase a zalapal po dechu. Stála přede mnou s hlavou uctivě skloněnou, ale nějak dokázala, že to nijak pokorně nevyhlíželo.
„Co ty tu děláš? Neřekl jsem ti snad, že tě tu nechci vidět?!“ udeřil jsem na ni zostra a přistoupil těsně k ní.
„Viděla jsem paní.“ Klidně ke mně vzhlédla. „Držela se na Zubu, můj pane, a byla živá! Pak k ní přijel člun a vytáhli ji. Odvezli ji na loď, která čekala opodál.“

Kapitola 57

Přišel ranhojič, aby mě zkontroloval, jako ostatně každé ráno. Když viděl okovy, tak se zamračil. „Je to opravdu nutné?“ obrátil se na Márii. Co mu řekla, jsem neslyšela, protože mluvila velice tiše. „To od vás bylo hloupé, paní!“ vyčetl mi o chvíli později, když se skláněl nad mojí nohou. „Pošlu sem našeho duchovního pastýře, aby si s vámi o tom promluvil!“
„Nechci kněze!“ odsekla jsem mu naštvaně. „Spíš by se hodil rytíř v plné zbroji, aby mě odsud dostal!“ Káravě se na mě podíval, ale už nic neříkal. Dokončil svoji práci a nechal mě samotnou.

V poledne mi Mária donesla nějakou polévku a nakrmila mě, jako kdybych byla malé dítě. Sice jsem protestovala, že se najím sama, aby mě odvázala, ale bylo mi to k ničemu. Jakmile odešla, tak se objevil další návštěvník. Byl to vysoký kostnatý stařec s dlouhými skoro šedivými vlasy a stejnou barvu měly j jeho vousy. Oděn byl v prosté hnědé kutně s kapucí a místo opasku měl kus provazu. Bylo mi jasné, kdo to je, a neměla jsem z jeho návštěvy radost. „Řekli mi, že pohrdáš božím darem, dcero!“ oslovil mě skřípavým hlasem.
„Nejsem tvoje dcera!“ ohradila jsem se ostře, ale jeho to neodradilo.
„Největší ctnosti ženy jsou pokora a poslušnost! Vzdor a vzpurnost, které v sobě máš, jsou projevem zlých sil, které se tě snaží získat na svoji stranu! A to nesmím dopustit!“ Řekl to takovým tónem, až jsem dostala strach.
„Co chceš dělat?“ vypravila jsem ze sebe s obavami.
„Nestrachuj se, dcero, já ti pomohu!“ sdělil mi plameně a oči se mu horečně leskly. „Ale nejprve bude třeba potrestat tě za tvé chování!“ K mému zděšení rozvázal uzel na provaze, který měl kolem pasu.
„Jsem zraněná!“ upozornila jsem ho tiše a ztěžka polkla. Výprask ve jménu víry mě děsil a stejně tak i jeho fanatický výraz. Co když mě tu umlátí? Konejšivě se na mě usmál.
„Budu opatrný, dcero, ale potrestána být musíš!“ Takřka jemně ze mě shrnul pokrývku. „Jak sis mohla dovolit pohrdat jejich darem?!“ zahřměl na mě najednou a než jsem se nadála, tak mě začal švihat. Když zasahoval obvazy na mé hrudi, tak to ani moc nebolelo, ale ve chvíli, kdy se trefil do holé kůže, jsem vyjekla bolestí. „Pros za odpuštění, hříšnice!“ vyzýval mě hlasitě, zatímco mě bil. „Kaj se! Lituj všeho, cos spáchala proti zákonům!“

Pevně jsem stiskla zuby a pokusila se trochu natočit, abych si alespoň trochu chránila tvář před ranami. Moc se mi to nepovedlo a několikrát mě zasáhl i tam. Konečně přestal a opásal se. Zhluboka jsem dýchala a snažila se ovládnout. Jemně mě pohladil po vlasech a já se otřásla odporem. „Muselo to být, dcero!“ vysvětlil mi soucitně. „Ale teď můžeme přistoupit k očistě tvé duše!“ oznámil mi slavnostně. Měla jsem dost rozumu, abych ho neposlala ke všem čertům. Posadil se a začal mi monotónním hlasem předříkávat, jak si bohové přejí, aby fungoval náš svět. Samozřejmě, že dával důraz na naprostou podřízenost ženy vůči muži. Trpělivě mi vysvětloval, že údělem ženy je ctít muže, starat se o jeho blaho a rodit mu děti. Neovládla jsem se a taktně ho upozornila, že už manžela mám, a to, čeho se na mě hodlá dopustit jeho pán, bohové určitě neschvalují. Na okamžik jsem se obávala, že dostanu znovu, ale pak jen povzneseně pronesl, že mně jako ženě nepřísluší polemizovat se záměry těch nejvyšších. Poté pokračoval ve svém výkladu a já se ze všech sil snažila usnout …