S vůní moře - kapitola 55

Nevěděla jsem, kolik dní uplynulo od chvíle, kdy jsem se dostala na tuhle loď. Většinu času jsem prospala a ztratila tak přehled. Když jsem jenom ležela, tak se to dalo vydržet, ale jakýkoliv pohyb mi způsoboval hotová muka. Ptala jsem se ranhojiče, jak se jmenuje, ale neřekl mi to. Neprozradil mi ani jméno plavidla, na kterém jsme. Pokaždé, když jsem ho viděla, jsem ho prosila, ať nařídí obrat, ale pokaždé mě odmítl. Nechápala jsem, jak může být tak loajální k té stvůře, která si říká Jorgar. Vysvětlovala jsem mu, proč mě jeho pán chce. I to, co se mnou udělá. Nic z toho s ním ale nehnulo. Pokrčil rameny a řekl mi, že to není jeho věc.

Jednoho dne jsem si všimla, že jsme zastavili. Zatrnulo mi. Vzápětí se otevřely dveře a dovnitř vešel starý ranhojič a ještě dva muži, kteří nesli nosítka. „Přeneseme vás teď do domu, paní!“ oznámil mi celkem zbytečně.
„Prosím tě, ne!“ vydechla jsem zoufale, ale on pokynul svým mužům, aby mě dali na nosítka. Ačkoliv si počínali celkem jemně, tak jsem se neubránila bolestivému sténání.
„Opatrně!“ napomenul je ihned. „Paní je na tom stále ještě špatně!“
„A bude eště hůř!“ Zasmál se ten vyšší hrdelním smíchem a ten druhý se k němu připadal. Zavřela jsem oči, abych neviděla jejich oplzlý výraz, a litovala jsem, že totéž nemůžu udělat se svýma ušima. Slyšela jsem jejich poznámky i to, jak se jimi bavili.

Dostala jsem prostorný pokoj s okny na jih. Aspoň tak mi to řekla dívka, která tam na mě už čekala. Představila se mi jako Mária. Zeptala jsem se, kdo je její pán, ale ani ona mi to neřekla. Prý má své rozkazy. Pomohla mi lehnout si a pak mi donesla odvar z bylin. Vypila jsem ho bez námitek a skoro okamžitě usnula.

Když jsem se vzbudila, tak už byla hluboká noc. Oknem jsem viděla bledý měsíc, který nakukoval do mé komnaty. Modlila jsem se k němu, aby mi pomohl. Samozřejmě, že nic neudělal. Se zaťatými zuby jsem se zvedla a potácivým krokem došla k oknu. Ujít těch několik metrů mi trvalo neuvěřitelně dlouho. Opřela jsem se o parapet a několikrát se zhluboka nadechla, abych zahnala tu dech beroucí bolest. Pokusila jsem se vylézt na parapet, ale nešlo to. Byla jsem příliš slabá. To ne! No tak, holka, seber se! přikázala jsem si v duchu. Opři se o ruce, zvedni nohu a vyhoupni se nahoru! Nic těžkého na tom není! povzbuzovala jsem sama sebe. Kousla jsem se do rtu a povedlo se mi to. Tak a teď se předkloň a bude po všem!

„Co to děláte, paní?!“ Mária mě bez okolků popadla za rameno a strhla mě zpátky. Vyjekla jsem bolestí, když jsem dopadla na kamennou dlažbu. Vytáhla mě na nohy a doprovodila zpět k lůžku. Poslušně jsem si lehla a zděšeně sledovala, jak mi kolem zápěstí zaklapla okovy, které byly tenkými řetězy připoutány k pelestím. Kde se tam vzaly, jsem netušila. Musela jsem být hodně mimo, když jsem si jich před tím nevšimla! „Omlouvám se, paní, ale kdyby se vám něco stalo, tak mě to bude stát hlavu!“ vysvětlovala mi tiše, zatímco mě starostlivě přikrývala. „Pán dovede být krutý, když někdo nesplní přesně jeho příkazy!“