S vůní moře - kapitola 54

„No, to se ti opravdu povedlo!“ hudrovala Gerti a připlácla mi na oteklé oko studený obklad. Sykl jsem bolestí a ona si jen pohrdavě odfrkla. „Nechat si nařezat jako malej kluk! No, možná jsi to i zasluhoval …“
„Zmlkni, ženo!“ houkl na ni otec ostře. „A nech nás o samotě!“ požádal ji o poznání mírnějším tónem.
„Jak si přeješ, můj pane!“ odpověděla mu pokorně a kvapně se vzdálila.

V duchu jsem mu pogratuloval k tomu, jak poslušnou má ženu. Moje Amélie by nikdy takhle … zarazil jsem se. Zatraceně! Je mrtvá! Ne, nemůže být! odporoval jsem sám sobě. Neblázni! okřikl jsem se. To prostě nemohla přežít!
„Tohle je malér, chlapče!“ pronesl otec tiše a já na něj upřel zdravé oko. „Martin má totiž pravdu. Tohle je hodně podezřelé! Nikdo neuvěří tomu, žes jí dolů nepomohl.“
„Nic jsem jí neudělal, sakra!“ zavrčel jsem nerudně. „O něčem jsme se dohadovali, vytrhla se mi a spadla dolů!“ Když jsem to takhle shrnul, tak jsem musel uznat, že to zní dost chabě. Martinovi tohle vysvětlení rozhodně stačit nebude.
„Hádali jste se, nikoliv dohadovali.“ opravil mě otec klidně a já beze slova přikývl. „O co šlo tentokrát?“
„O tu zatracenou komnatu!“ vybuchl jsem vzteky a vypil pohár na jeden zátah. „Zpropadená Gerti! Kdyby se do toho nepletla, tak by se nic z toho nestalo!“ Bylo nesmírně příjemné svalit vinu na někoho jiného. Jenže u otce mi to neprošlo.
„Nepokoušej se hodit to na Gerti! Spíš bys měl vinit sám sebe, žes ji na ten útes bral!“
„Chtěl jsem jí to tady ukázat.“ Sevřel jsem pěsti, až se mi nehty bolestivě zaryly do dlaní. „Chtěl jsem, aby viděla tu krásu. Aby se jí to líbilo tak, jako se to líbí mně …“ odmlčel jsem se, protože jsem měl najednou potíže s mluvením.

„Můžu?“ Ve dveřích se objevila Ulmova hlava a zpytavě se na nás dívala. Cítil jsem, jak mi poskočilo srdce. Nese mi dobré zprávy! Určitě!
„Našli jste ji?“ zeptal jsem se ho s nadějí, která ale vzala za své, když zvolna zavrtěl hlavou.
„Je to tam hodně zrádný, to víš přece sám!“ zamumlal omluvně. „Podle mýho neměla šanci.“

Všechno ve mně řvalo, ať mu řeknu, že to není pravda! Že Amélie je silná ženská a že se z toho dostala. Že tam někde leží zraněná a potřebuje pomoc. Ale věděl jsem, že kdyby tam byla, tak jsme ji našli. Prohledávali jsme to tam důkladně, píď po pídi.

„ … jo a ještě něco, Dirku, Martin zuří a dožaduje se další konfrontace s tebou!“ dodal Ulm s pohledem upřeným na otce. „Chtěl hned, ale zchladil jsem ho! Dává ti pět dnů, aby ses dal dohromady, a pak tě čeká venku.“
„Nač to odkládat?“ Začal jsem se zvedat.
„Neblázni, Dirku!“ Otec mě rázně srazil zpátky do křesla. „Měli byste si sednout a rozumně si to vyříkat! Tys ho taky nechal mluvit, ne?“
„Ale nejdřív mu hodlal vypálit město!“ podotkl Ulm lehce pobaveně, ale pak zvážněl. „Jestli se ti dva sejdou teď, tak to nedopadne dobře! Dirk se sotva drží na nohou a Martin nemá náladu na žerty! Měl jsem co dělat, abych ho zklidnil!“ A to nebyl u toho, když jsem se potkal se švagrem při příjezdu. Tam mně zachránil Henren krk a já si toho byl plně vědom.
„Ono to dopadne stejně, ne?“ upozornil jsem své příbuzné zastřeně, protože se mi s pohmožděnou čelistí dost špatně mluvilo. „Za pět dnů tady skákat stejně nebudu, ne?“