S vůní moře - kapitola 53

„Jak je vám, paní?“ otázal se mě ranhojič, když mě zase přišel zkontrolovat. Stáhl ze mě deku a já si poprvé mohla prohlédnout svá zranění. Nejvíce mě vyděsila dlaha, která zpevňovala moji pravou nohu od kotníku až ke kyčli. Pak tu bylo několik obvazů, které stahovaly má žebra. Tím se vysvětluje, proč se mi tak špatně dýchá! blesko mi hlavou. Na levé paži se mi od lokte až skoro k zápěstí táhla rána, jejíž zubaté okraje někdo pečlivě sešil. Odřeniny a jiné drobnější šrámy se nedaly ani spočítat.
„Co se mi to jenom stalo?“ vydechla jsem zhrozeně.
„Měla jste štěstí, že jste vůbec naživu!“ okomentoval to věcně, ale opět se tak vyhnul odpovědi. „Uzdravíte se, paní, ale určitě vám zůstanou jizvy! A možná budete i trochu kulhat!“ varoval mě vážně a já prostým přikývnutím dala najevo, že rozumím.
„Kdy přijde manžel?“ zeptala jsem se zvědavě. Bála jsem se, co řekne na můj pošramocený vzhled. Ne, že bych byla tak marnivá, ale přece jen jsem věděla, že muži dávají přednost ženám s hladkou a bělostnou pletí a ne zjizveným holkám …
„Nepřijde, paní!“ upozornil mě kmet tiše, zatímco mi zručně převazoval rány.
„Proč?“ vyhrkla jsem polekaně. Že by mu už řekl, jak vypadám? Co když mě proto zavrhne? Já nechci skončit jako služka v jeho domě! Takovou potupu bych nepřežila!
„Tahle loď mu nepatří a on není mým pánem.“ Cože?!
„A kdo je tedy tvým pánem?“ zeptala jsem se s bušícím srdcem.
„Nejsem oprávněn vám to prozradit, paní!“ odvětil klidně a soucitně se na mě podíval. „Ale buďte trpělivá. Za několik dní přistaneme a zavedou vás do jeho domu.“

Jeho tón i starostlivý výraz v očích mě vyděsily. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Ať je jeho pán kdokoliv, tak mu dozajista nejde o to, aby mi pomohl. Sprostě mě unáší! Cítila jsem, jak se mě zmocňuje děs. Dlaně se mi zpotily a srdce bušilo jako zvon … Dost, Amélie! přikázala jsem si a zhluboka se nadechla, abych se uklidnila. „Jsem si jistá, že manžel náležitě ocení, když otočíte svoji loď a vrátíte se.“
„Je mi líto, paní, ale já nejsem kapitánem této lodi.“ oznámil mi stroze. „A i kdybych byl, tak bych to neudělal, protože jsem přísahal věrnost svému veliteli.“
„Manžel se vám odmění!“ Zkoušela jsem, zda ho přece jen nepřemluvím, ale on zavrtěl hlavou. „I já se vám odměním …“ dodala jsem se sebezapřením a pokusila se na něj svůdně usmát.
„Myslíte, že bych se vás dotkl?“ optal se mě zamračeně a já jen zamrkala.
„Protože mi zůstanou jizvy? Nebo proto, že už nejsem nedotčená?“
„Nikoliv, paní. Protože o vás má zájem můj pán.“ ozřejmil mi svůj důvod a zřejmě se rozhodl změnit téma. „Nechám vám sem donést misku vývaru. Jste dost silná, abyste ho snědla, nebo budete potřebovat pomoci?“
„Zvládnu to sama!“ hlesla jsem jako ve snách a on odešel.

Protože o vás má zájem můj pán …Tímhle mi nevědomky prozradil totožnost mého únosce. Jorgar. Otřásla jsem se hnusem, když jsem si vybavila, jak mě tehdy líbal a i to, co mi řekl … Jen to ne! Byla jsem si jistá, že se mě zmocní, jakmile se se mnou setká. Udělalo se mi mdlo. Ne, tohle se přece nemůže stát! Vždyť je to Rendirkův bratr, ne? Jak může udělat tohle jeho ženě? Své vlastní švagrové! Co to je jenom za zrůdu?!