S vůní moře - kapitola 52

„Jak to myslíš, že nic?!“ zařval jsem na Lognara vztekle. „Někde musí být! Nemohla přece jen tak zmizet! Ať nás kormidelník přiblíží ještě blíž k pobřeží! A spustit další čluny! A ať se chlapi pořádně koukaj!“ Pobočník chtěl něco namítnout, ale pak si to rozmyslel a šel předat mé rozkazy dál. Zároveň poslal dva další muže na příď, aby se poohlíželi po skaliskách skrývajících se kousek pod hladinou, kterých tu bylo víc než dost. Tohle je zatraceně nebezpečná část pobřeží.
„Dirku!“ Otec mi pevně stiskl rameno. „Žádná ženská nestojí za to, abys kvůli ní riskoval loď a životy chlapů na ní!“
„Tahle ano!“ odsekl jsem mu prudce a shodil jeho ruku.
„Měj rozum, chlapče! I kdyby nějakým zázrakem přežila ten pád, tak by ji to stáhlo pod hladinu!“ To jsem věděl i bez něj. Spodní proudy tady byly zrádnější než ženská nebo cizí diplomat.
„Umí plavat!“ Odmítal jsem přijmout, co mi říkal. Kdybych jen na okamžik připustil, že je mrtvá, tak by se to totiž mohlo taky stát. „Ještě blíž!“ zařval jsem další rozkaz a Dravec se poslušně přiblížil k pobřeží.

Ještě v noci jsem zburcoval celou pevnost. Chlapi s loučemi prohledávali břeh, zatímco lodě brázdily mělčiny kolem něj. Překvapilo mě, že se ke mně bratři připojili a ani jsem jim o to nemusel říkat. Jen Ulm mě požádal, ať jim laskavě dám sebou průvodce, protože si nechce poslat loď ke dnu. Vyhověl jsem mu. Otec se bez řečí nalodil ke mně na Dravce. Bylo mi jasné, že to byl nápad Gerti. Když jsem jim vlétl do ložnice a několika slovy jim vylíčil, co se stalo na útesu, tak místo aby mi nadávala, ihned hodila po otci oblečení a křikla na nás, ať sebou koukáme hodit, že ona se tady o vše postará.

Hledali jsme Amélii celý den až do soumraku, ale bezúspěšně. Nenašli jsme po ní ani stopy. Jen nerad jsem dal rozkaz k návratu. Stál jsem na přídi a necítil vůbec nic. Ani vztek, ani smutek. Vpluli jsme do zátoky a na molu na mě čekal švagr. Bylo mi jasné, co mi chce. V duchu jsem se pokoušel nalézt vhodná slova, jak mu to říct, ale mohl jsem si to ušetřit. Jakmile jsem se mu dostal na dosah, rozpřáhl se a než jsem stihl cokoliv udělat, tak mi jeho pěst dopadla přímo do obličeje. Zaslechl jsem nepříjemné křupnutí a sesunul se k zemi. Ihned jsem se vyškrabal na nohy a otřel si krev, která mi tekla z přeraženého nosu. „Martine, já …“ pokusil jsem se mu to vysvětlit, ale marně. Nenechal mě ani domluvit a šel po mně znovu.

Tentokrát jsem úder, který mi mířil na obličej, vykryl, tak jsem to schytal přímo do žaludku. A nejen tam! Byl zatraceně rychlý a já se ani nestíhal krýt před krupobitím ran, které se na mě sneslo. Sice jsem se o to pokoušel, ale nijak pozorně, protože jsem ten nářez zasluhoval. Chápal jsem ho a na jeho místě bych se choval stejně, kdyby se to týkalo Johanny nebo Ariany. Vlastně byl hodnej, že na mě nešel mečem. Nevím, jak dlouho mě mlátil, ale nakonec mi vidění zakryla šedivá mlha. Skrz ni jsem viděl obrovskou botu, jak se ke mně nezadržitelně blíží. „Tak to by už stačilo, chlape!“ Zaslechl jsem z dálky Henrenův hlas a noha strnula v pohybu. Vzápětí se k ní připojily další, které se postavily mezi Martina a moji maličkost.
„Ty podlej hnusnej zbabělej vrahu!“ Švagr se mnou evidentně neskončil a napadal mě dál. Tedy aspoň slovně. Řval na mě ještě další nadávky a já neměl sílu na to, abych se s ním přel. Vlastně měl pravdu. Byla to moje vina. Sice jsem ji z toho srázu nestrčil, jak naznačoval, ale připadal jsem si tak. Proč jsem ji tam vůbec bral, sakra? ptal jsem se sám sebe zoufale. Jako by to nemohlo počkat do rána!