S vůní moře - kapitola 51

První, co jsem si uvědomila, bylo, že ležím na čemsi měkkém. A cosi stejně měkkého mě halí. S námahou jsem otevřela oči. V křesle u malého okna seděl nějaký stařec a soustředěně si četl v jakési knize. „Kdo jsi?“ zašeptala jsem s obtížemi. Ihned se zvedl a přistoupil ke mně.
„Nehýbejte se, paní, jste ošklivě potlučená!“ napomenul mě, když jsem se pokoušela posadit. Potlučená? Já? Proč? Že bych Rendirka opravdu rozzlobila?
„Co se stalo?“ Chtěla jsem vědět, ale muž se mi začal ztrácet v mlze.
„Měla jste nehodu, paní!“ Slyšela jsem jeho hlas z veliké dálky. Nehodu? Jakou? „Vypijte to!“ K ústům mi přiložil pohárek s nahořklou tekutinou a přinutil mě ji vypít. „Budete teď zase spát!“

Když jsem znovu procitla, stále u mě seděl a upřeně si mě prohlížel. „Bolí to.“ hlesla jsem tiše a on přikývl.
„Tomu se nedivím, paní, ale už vám víc dát nemůžu! Mohla byste pak usnout na věky, víte?“ Chápala jsem ho. Sama jsem se v bylinkách moc nevyznala, ale věděla jsem, že jejich moc je nezměrná. Dokážou zachránit život nebo ho vzít, vše podle přání toho, kdo s nimi zachází. „Nemáte hlad nebo žízeň?“ Jak to vyslovil, tak jsem si uvědomila, že se mi jazyk doslova lepí na patro. Musel být velmi dobrý ranhojič, protože, aniž by čekal na moji odpověď, mi jemně pozvedl hlavu a dal mi napít. Tentokrát to byla čirá voda a já ji hltavě lokala, jenže on mi ji po pár locích nekompromisně vzal. „To už stačí!“ Chtěla jsem ho poprosit, aby mi dal ještě, ale měl cosi v očích, co mě přimělo poslechnout.
„Jaká to byla nehoda?“ zeptala jsem se potichu.
„To nevím, paní!“ Pokrčil rameny. „Přivezli vás na loď a pán mi nařídil, ať se o vás postarám!“
„Loď?“ vydechla jsem překvapeně. Proč mě nevzal domů? „Chci s ním mluvit! Zavolej ho!“
„Není zde, paní!“
„Jak to?“ Byla jsem zmatená a také mě mrzelo, že mu nestojím ani za to, aby se za mnou přišel podívat! Navíc teď, když jsem zraněná! „A kde tedy je?“
„Zkuste usnout, paní!“ Starostlivě mě přikryl. Spánek vám udělá dobře!“ Konejšivě se na mě usmál, než za sebou pečlivě zavřel dveře, a nechal mě tak o samotě s mými zmatenými myšlenkami.

Proč mě Rendirk přivezl na loď? Pak jsem si ale uvědomila, že tohle nemůže být Dravec! Tam přece žádná kabina není a podpalubí je určeno pro náklad. To jsem si pamatovala z doby, kdy jsem na něm pobývala. Musí to tedy být jiná jeho loď! napadlo mě, ale stále se mi vracela ta stejná otázka. Proč mě ale nevzal domů?! Nakonec jsem se rozhodla, že to udělal proto, že se mnou chce být o samotě. Musí mít už plné zuby své rodiny a teď, když se tu objevil i Martin, tak má ještě méně klidu. Spokojeně jsem zavřela oči. A je to od něj hezké, ne? Až mi bude lépe, tak se tu určitě objeví. A dozajista se i omluví za to, jak na mě křičel …