Stargate Atlantis: Uncertain future -9-

- John Sheppard -

Tušil jsem, že jdu zase pozdě. A to jsem se snažil sebou hodit, ale holt dneska dochvilnost nebyla v mým seznamu na prvním místě. Stane se. Ale na vině byl hlavně Ronon, protože kdyby nenavrhl, že si dáme trénink, než půjdeme na misi, přišel bych včas. No, aspoň jsem se tímto tvrzením chtěl uchlácholit, ale pravda byla, že jsem se zatím necítil ve svý kůži. Protřepal jsem hlavou, abych z ní vytřepal všechny starosti a soustředil se na to, aby to dneska proběhlo všechno hladce.

Za pochodu jsem se ještě snažil zkontrolovat, jestli mám s sebou vše potřebné, takže jsem nahlížel do kapes u vesty. Vysílačka, nějaká C4, ruční granát... M9ka, P90ka... No, vypadalo to, že jsem na nic zásadního nezapomněl.

Vstoupil jsem do místnosti s bránou, která byla prostorná, a tudíž vhodná jako shromaždiště před odchodem pro skupiny vojenských jednotek, nebo obrovské expedice. Hvězdná brána byla umístěna na vyvýšené plošině, která umožňovala přístup z mnoha různých stran pro případ včasné zdravotnické pomoci či náhlé evakuace personálu. Před bránou se vyskytovalo několik schodišť, po nichž se dalo snadno a rychle dostat přímo do řídící a konferenční místnosti.

Ve druhém podlaží se na každé straně nacházela malá terasa s vyhlídkou na bránu, a otevírací strop umožňoval jumperům snadný přístup k bráně. K mé smůle jsme ho na tuto misi nepotřebovali, jaká škoda pro pilota, jakým jsem byl já, nemoct se proletět. Ale každá mise nebyla posvícením, snad příště. Připojil jsem se ke svýmu týmu.

Ronon jako vždy byl oděn do svýho sateďanskýho oblečení, což zahrnovalo černý kožený kalhoty, tuniku a dlouhý světle hnědý kabát. U pravýho boku mu spočívalo pouzdro, ve které nosil svou pistoli. Hodně jsem mu ji záviděl, protože v ní nikdy nedošly náboje, ony ani nemohly, protože pistole vystřeluje červený paprsek, který bud' omráčí anebo zabije. Záleželo na tom, jak si to nastaví. Pro případ nouze s sebou míval spoustu nožů, postrkaných všude možně, až jsem se divil, kam je dával. Taky vlastnil ostrou věcičku podobnou meči, kterou nosil na zádech v pochvě. Ale dokázal si poradit i v boji beze zbraně - muž proti muži, ale i muž proti Wraithovi.

Oproti tomu McKay byl oblečený jako já, ale měl navíc bundu – protože mu byla věčně zima - , kde se mu na levé paži vyjímala nášivka kanadské vlajky. Na tom měl danou černou vestu, u pravého stehna mu spočívalo pouzdro s M9. P90, kterou já držel v rukou, měl danou na zádech, díky popruhu mu tam držela.

Rodney vypadal, že je pořád uražený, protože se na mě a Ronona nepodíval, a jen koukal do detektoru známek života, který uměl zobrazit všechny živé bytosti.

„Už jsme všichni," ohlásil jsem Weirové, která nás sledovala z řídícího centra.

„Můžete začít," kývla k Chuckovi, který seděl u ovládání.

„Ano, madam," odpověděl a začal zadávat adresu.

Sledoval jsem, jak se na bráně rozsvěcovaly symboly ve směru otáčení, který byl stejný jako u hodinových ručiček. Jakmile byl zadán poslední symbol, brána vytvořila umělou, ale stabilní červí díru, díky níž jsme mohli cestovat, nebo přepravovat věci, jako byly sondy, mezi planetami.

Přiznám se, že jsem měl z počátku obavu cestovat bránou, protože po průchodu skrz horizont událostí, je každý objekt dematerializován, poté dopraven ke druhé bráně, kde je opět zmaterializován. Aby k transportu objektu došlo, musí horizontem událostí projít celý - brána totiž objekty přesouvá pouze v celku. Pokaždé se proto modlím, abych nezůstal trčet někde v půlce, jelikož by to byl de facto konec mého bytí.

„Hodně štěstí, podplukovníku,“ popřála nám doktorka Weirová, než jsem po jednou prošli hvězdnou bránou.

Když jsem vyšel z horizontu událostí a stanul na planetě, začal jsem se rozhlížet a trochu mě zarazilo, co jsem viděl. Z ranního briefingu jsem toho popravdě moc nezaznamenal, protože to McKay probral strašně rychle, ale při pohledu na tu džungli před sebou, jsem se ho prostě musel zeptat: „Hele, Rodney, neříkal jsi náhodou, že brána je v blízkosti lesa?“

„Však taky je,“ odpověděl mi a nechápavě se na mě díval.

„Jasně, to vidím, ale tak trochu jsi už opomněl zmínit tu část, že je to... Deštný les.“

„Tak pardón, příště se budu snažit být, obzvlášť kvůli tobě, víc konkrétnější.“

„Díky, to bych moc ocenil, abych si totiž pro příště stihl vzít s sebou i repelent na komáry,“ řekl jsem a podíval se raději na Ronona. „Dobrá, tak se rozdělíme. Já půjdu na sever, McKay na východ a Ronone, ty na západ. Kdybyste objevili něco zajímavýho, hlaste se. Za hodinu máme sraz u brány.“

„Proč bychom se měli rozdělovat? " zeptal se najednou Rodney s obavou v očích. „Co když někoho z nás napadne nějaké zvíře?"

„Na to máš P90ku, M9ku a vysílačku," poučil jsem ho.
„A co když to nebude stačit?"

„No tak tě to prostě sežere," protočil Ronon oči.

„Cože? Vám asi nedochází, že moje maličkost je pro expedici nepostradatelná, že? Když se mi něco stane, tak kdo vás místo mě bude tahat z problémů, co? Zelenka? Nebo snad Kavanagh? Hm? O tom pochybuji, že by jeden z těch dvou měl k tomu patřičné -“

„Dobře, Rodney,“ utnul jsem ho dřív, než by se tu zase rozkecal, „půjdeme tedy všichni společně. Spokojený?“

„Bezpochyby.“

„No, tak jdem,“ zavele jsem a vyšel jako první vstříc této neprobádané planetě.