Stargate Atlantis: Uncertain future -10-

Běžela jsem lesem a prodírala si cestu skrze dlouhé větve stromů, které se mi nepřetržitě stavěly do cesty. Utíkala jsem dlouho, krev mi pulzovala ve spáncích a nohy už mi začínaly vypovídat službu, přesto jsem nehodlala za žádnou cenu polevit, protože moji pronásledovatelé mi byli stále v patách.

Vybočila jsem ze své trasy a pokračovala do hlubin lesa. Uběhla jsem několik metrů a vyhýbajíc se dalším větvím, jsem před sebou přehlédla balvan, který mi stál v cestě. Na poslední chvíli jsem se ho snažila přeskočit, jenže levá noha mi sklouzla o mokrý mech, kterým byl porostlý.
Zavrávorala jsem, natáhla ruce před sebe, abych zbrzdila pád, udělala kotrmelec a těžce narazila do kmene sousedního stromu. Chytila jsem se rukou za rameno, kterým jsem narazila do stromu a bolestí se sesula na kolena.

Nějakou chvíli jsem tam klečela a čekala, než bolest odezní. Po chvilce jsem se pokusila zvednout, ale svaly mě zradily a já spadla zpět na vodou nasáklou zem. Pramínky vlasů mi padaly do tváře a odkapávaly z nich těžké kapky vody, jelikož hustě pršelo. Celá jsem se třásla a téměř nemohla dýchat, ale nemohla jsem tu zůstat déle, musela jsem pokračovat dát, jestliže jsem chtěla dnešní den přežít.

Ztěžka jsem polkla a postavila se na rozechvělé nohy. Zůstala jsem stát na místě. Soustředila jsem svůj zrak na okolí a zaposlouchala se. Kromě svého zrychleného dechu jsem okolo sebe slyšela i šramot. Jako první mě napadlo, že to bylo způsobené větrem, který foukal, ale nejspíš to nebyl on, ale Wraithové, kteří po mě šli a díky mé neopatrnosti mě málem dostali.

Byla jsem strašně vyděšená. Co jsem měla udělat? Byla jen jediná možnost – dát se znovu do běhu a doufat, že se mi podaří jim uniknout, i když jsem tomu nedávala příliš velké šance, protože jsem se ztratila.

Rozpohybovala jsem tedy své ztuhlé svaly a pokračovala dál navzdory tomu, že jsem nevěděla kam se dostanu. Každou chvíli jsem se koukala přes rameno, ale po uběhnutí dalších pár metrech mi došlo, že jsem to neměla dělat. S hlavou otočenou dozadu jsem totiž nesledovala, kudy běžím, takže jsem si nevšimla, že cesta, kterou jsem se ubírala končila. Boty obalené bahnem mi sklouzly po mokré trávě a já začala klouzat ze srázu. Po dlouhých sekundách, kdy jsem se marně snažila něčeho zachytit, abych přestala padat, jsem přistála ve vodě, přesněji řečeno v potoce. Jestli jsem před tím nebyla promočená až na kost, tak teď jsem byla určitě.

Voda byla strašně ledová, proto jsem se v ní nechtěla příliš dlouho máchat, a pokusila se vstát. Jenže mi to nešlo tak dobře, bolela noha, protože jsem si lýtko rozdrásala o nějaký kámen, kterých bylo v potoce požehnaně. Sevřelo se mi hrdlo. Co si teď počnu? Se zraněnou nohou se daleko nedostanu.

Začínala jsem uvažovat nad tím, jestli by nebylo prostě lepší umřít. Tady a teď hned. Jaký to mělo vlastně smysl pořád utíkat, před nepřítelem, kterého jsem nemohla porazit? Podle mě to nebylo možné, ne v mém nynějším stavu. Ale... Malý hlásek v hlavě mi našeptával, že když to teď vzdám, bude to známka slabosti a všechny ty týdny, kdy se mi dařilo před Wraithy unikat, přijdou vniveč. Ne, nesmím to vzdát, musím bojovat do posledního dechu, abych jednou znovu uviděla svou rodinu!

Z mého přemýšlení mě vyrušilo náhlé cáknutí vody. Poplašně jsem sebou trhla. Když jsem se ohlédla tím směrem, odkud jsem ten zvuk zaslechla, uviděla jsem před sebou vysokou postavu - Wraitha, který na mě mířil malou zbraní. Na poslední chvíli jsem se vyhnula jeho výstřelu tak, že jsem se vrhla na stranu. V místě, kde jsem se ještě před chviličkou nacházela, se zvedla sprška vody.

Nedal mi šanci, abych se postavila, dál po mě totiž střílel. Plazila jsem se pozadu ve vodě a snažila se od něj dostat co nejdál, ale marně. Rychle se přibližoval, ale jakmile byl kousek ode mě, vymrštila jsem nezraněnou nohu a chtěla mu vykopnout z ruky zbraň, jenže jsem se netrefila a místo toho ho kopla do žeber. Ale i to pomohlo, zavrávoral několik kroků vzad a já tak získala čas, abych se vyškrábala na nohy a sáhla po dýce.

Wraith přede mnou se chystal k dalšímu výstřelu a já udělala to, co mě napadlo v téhle situaci jako nejlepší řešení – skočila jsem na něj. Moje počínání nečekal, proto ztratil nově nabytou rovnováhu a upadl na záda, čímž jsem získala šanci, abych mu mohla bodnout dýku do místa, kde se nacházelo u člověka srdce, ale nebyla si jistá, jestli tomu tak bylo i u jejich druhu.

Vypadalo to, že jsou mnohem odolnější, než my lidé, protože Wraith bolestně zařval, ale zatím neumíral. Mrskal sebou jako ryba na souši, ale já mu nechtěla dát příležitost k tomu, aby mě ze sebe setřásl a pokusil se ukončit můj život. Seděla jsem na něm obkročmo a dál a dál do něj bodala všude tam, kde měl nechráněné tělo, takže mě zase na oplátku jeho bolestné vytí bodalo do uší.

Ani jsem se nenadála a najednou to utichlo. Ucítila jsem, jak pode mnou jeho tělo znehybnělo, to mi však nezabránilo v tomu, abych mu nadále zasazovala jednu ránu za druhou, pro jistotu, kdyby to svou smrt jen předstíral, protože u Wraithů jsem si nemohla být s ničím jistá. Nakonec mi paže ochably a já je spustila volně vedle svých boků, dívala jsem se do jeho ohavné tváře, která nejevila žádné známky života. Zalapala jsem po dechu.

Já... Já zabila Wraitha...