Stargate Atlantis: Uncertain future -8-

- John Sheppard -

Pane bože, proč jen jsem s tím souhlasil? Měl jsem ten čas navíc využít nějak jinak!Nadával jsem v duchu, zatímco jsem se sbíral s Rononovou pomocí ze země.

„V pořádku?“ zeptal se, když viděl můj útrpný obličej.

„Jo,“ zahučel jsem v odpověď a vzal si od něj podávanou bojovou tyč, která mi při pádu vypadla z ruky. Moje dlouho nepoužívaný svaly mě zradily. Člověk by ani neřekl, co všechno způsobí nicnedělání. Bude chvíli trvat, než se vrátím do formy.

„Tak pokračujem,“ zavelel Ronon a stoupl si do bojové pozice. S menším nadšením, než před pěti minutama, jsem ho napodobil. Začali jsme kroužit kolem sebe, a já přitom protočil v ruce tyč, přitom jsem však nespouštěl oči z muže před sebou. Vzápětí se mi sevřelo hrdlo, protože jsem si vzpomněl na to, jak mě to Teyla učila. Když se nad tím tak poohlídnu zpátky, musím uznat, že se mnou měla svatou trpělivost, a já taky, když jsem se od ní nechal mnohokrát zmlátit.

Zatřepal jsem hlavou, abych na ni rychle zahnal myšlenky. Právě v čas, neboť jsem se stihl vyhnout tyči, která mi prolítla před obličejem. Sehnul jsem se před Rononovou nataženou paží a zasadil mu ránu tyčí do břicha. Ztěžka vydechl, ale jinak mu to nic neudělalo, byl sakra odolný protivník. Což bylo na jednu stranu dobře, když stál v boji proti Wraithům a ne proti mně.

Oba jsme o chvíli později zaútočili zároveň a ozval se náraz, jak o sebe obě dřevěné tyče zavadily. Odskočili jsme od sebe. Sateďan neváhal a hned udělal výpad vpřed, následovaný útokem na hlavu, který jsem bez jakéhokoli problémů odrazil.

Další salva úderů se rozléhala po celé tělocvičně. Po dalších několika minutách z nás obou tekl pot, ale ani jeden z nás si toho nevšímal, protože jsme se soustředili na boj.

Tentokrát, tě porazím, Ronone, řekl jsem si potěšeně a otočil se na místě, mířil jsem mu na hlavu, ale stihl můj úder vykrýt, měl fakt rychlý reflexy. Trochu mě to dopálilo, proto jsem se na něj bez přemýšlení vrhl s tím, že ho srazím na zem. Ale co vám budu povídat, nevyšlo mi to, Ronon udělal úkrok stanou a rychlým pohybem mi vyškubl tyč, já ztratil rovnováhu a upadl. Ležel jsem tváří natažený na podlaze.

„Au...,“ uniklo mi u úst bolestně, otočil jsem se na záda a zamrkal, když mi Ronon dal svou nohu na hruď.

„Vzdáváš se, Shepparde?“ zeptal se zadýchaný Sateďan s úsměvem na tváři.

Ta slova mi moc nešla přes pusu, protože mě bolel od pádu celý obličej, ale vysoukal jsem ze sebe: „Jo, vzdávám se.“

Ronon mi, stále s úsměvem, podal ruku. Byl jsem trochu naštvaný, že jsem zase po Xté prohrál, takže místo toho, abych jeho ruku stiskl, jsem se pohnul a podrazil mu nohy. Oba jsme teď leželi na zemi a dívali se na stop.

„Tohle byla podpásovka, Shepparde.“

„Já vím, ale v boji s nepřáteli velmi užitečná.“

„To nemáte vy dva nic lepšího na práci, že se tady válíte?“ ozvalo se, oba jsme tím směrem otočily hlavy. Ve dveřích do tělocvičny stál Rodney a zmateně na nás koukal. „Neměli byste se místo toho chystat na misi? Pokud vím, za chvíli vyrážíme.“

„Ale ano, Rodney, máme. Například to, abychom se udrželi ve střehu, proto jsme si tady s Rononem dali cvičný souboj,“ odpověděl jsem mu a vstával. „Nechceš se k nám připojit? Oh, promiň, já zapomněl, že se tělocvičně vyhýbáš obloukem,“ pronesl jsem s pohledem na jeho panděro, on si toho ale nevšiml, takže jsem dodal: „Co tu teda děláš? Jídelna je v jiný části věže.“

„Haha,“ pronesl McKay a zašklebil se. „Když tě to tak zajímá, byl jsem u Becketta.“

„Zase?“ podivil se Ronon s pozvednutým obočím a založil si ruce. „A s čím tentokrát? Zase se ti zlomil nehet? Nebo jsi měl třísku? Ne počkej, už to mám, kousl ses do jazyku?“

Rodney celý zbrunátněl. „Hele, jestli si myslíš, že chodím na ošetřovnu kvůli každé prkotině, tak se pleteš. Tady šlo vážnou věc!“ bránil se.

„Vážně? Zase se ti udělala někde vyrážka?“ přidal jsem se a s Rononem jsme se po sobě podívali. Oba jsme zadržovali smích. Jo, Rodney a jeho vyrážka, tu příhodu si snad bude pamatovat na Atlantidě každý několik let.

„Jak jistě víš, mám velmi jemnou pleť, ale... tentokrát jde o zcela jinou věc, která...“ odkašlala si. „Je soukromá, takže vám dvěma do toho nic není.“

„No tak dobře, nemusíš se vztekat, jinak se ti na ty tvojí jemný pleti udělají vrásky,“ ušklíbl jsem se. Ronon už to nevydržel, a rozesmál se, zato McKay moc pobaveně nevypadal.

„Víte co?“ nadhodil vztekle. „Já se s vámi vůbec nemusím bavit,“ otočil se a odešel.

Ohlédl jsem se po Rononovi. „Urazil se, co?“

Pokrčil rameny. „Znáš ho, jeho urazí skoro všechno, co mu řekneš.“

„Jo, to je fakt,“ přikývl jsem a podíval se na hodinky. „A sakra.“

„Co je?“

„Měli bychom si pohnout, ať to stihnem, už je deset dvacet tři.“

„Času dost,“ okomentoval Ronon.

On ho možná měl, ale já si chtěl dát před odchodem ještě rychlou sprchu, takže jsem se s ním rozloučil s tím, že se sejdeme u brány, a zamířil klusem k sobě.