S vůní moře - kapitola 50

Zabočil jsem doleva a po čtvrt hodině ostré chůze jsme byli na místě. Pomohl jsem Amélii vylézt po kluzkých stupních vytesaných do skály. Musel jsem však uznat, že to ani moc nepotřebovala. Kráčela jistě a já si uvědomil, že toho o ní opravdu moc nevím. Vyrostla na hradě, tak jsem logicky předpokládal, že ji podle toho také vychovali. Uměla vést domácnost a podle toho co, jsem zatím viděl, uměla i ty ostatní ženské věci. Jenže k tomu se mi nějak nehodilo, že jsem ji potkal na bojišti. Ne, nestřetli jsme se přímo, ale podle jejích reakcí jsem soudil, že tahle zkušenost pro nebyla až tak neznámá. A to, že udělala bez řečí a slz, co bylo třeba, aby zachránila svoje město, také hovořilo jasnou řečí. Jenom já jsem takový tupec, že jsem si to nepřipouštěl a měl jsem tendenci v ní vidět rozmazlenou princezničku. Stál jsem na okraji plošiny a díval se do dáli. Ve vzduchu jsem cítil moře, které se rozkládalo hluboko pod námi. „Co je to za místo, Rendirku?“ Postavila se vedle mě a já ji instinktivně objal kolem pasu.
„Dávej pozor! Jsme blízko srázu!“ vysvětlil jsem jí věcně. „Kdyby bylo světlo, viděla bys pod námi přístav a na obzoru konec zátoky. Kdybys z ní vyplula, dala se na východ a měla dobrý vítr, tak se tak za týden dostaneš do Donionu, kde sídlí otec.“
„Kdy jsi odešel z jeho domu?“ optala se se zájmem.
„Když umřel Kernok.“
„Jak to, že Jorgara sneseš u svého stolu?“
„Nejradši bych ho vyhodil, ale přišel bych tak o rodinu.“ Neušlo mi, jak sebou nepatrně trhla.
„A já jsem o ni mohla přijít, co?“ Ironie bylo zřejmá.
„Kdybych si tě nevzal já, tak by to byl někdo jinej a myslíš, že by tě nechal bydlet v bratrově domě?“ otázal jsem se jí podobným tónem. „Takhle to chodilo, chodí a bude chodit. Smiř se s tím.“
„Pokrytče!“ sekla po mně, ale neznělo to nijak zle, tak jsem to nechal být.
„Líbí se ti tu?“ změnil jsem téma. Byl jsem zvědavý, co mi řekne. Já to tady miloval. A chtěl jsem, aby to ona cítila stejně.
„Moc toho teď vidět není, ale ve dne to je asi pěkné místo.“ odvětila s pokrčením ramen.
„Myslel jsem to obecně, ženo!“ Dotklo se mě, jak bez emocí se vyjádřila. Copak je opravdu tak chladná?
„A není to snad jedno, Dirku?“ Neudržel jsem se a zatřásl s ní, až jí cvakly zuby o sebe.
„Když se tě na něco zeptám, tak mi jasně a bez vytáček odpovíš, rozumíš?!“
„Jak si přeješ, můj pane. Tvůj hrad je pěkný, tvé město malebné a tvůj lid věrný.“ odpověděla pokorně, ale já začínal vidět rudě.

Důraz na slově tvůj se mi pranic nezamlouval. Jako by mi tím říkala, že ona tady doma není. „Jinou odpověď mi nedáš?“ zavrčel jsem na ni nespokojeně.
„A jakou jinou bys chtěl, Rendirku?“ vyhrkla prudce. „Když chci, abych se tady cítila jako doma, tak mi to stejně nedopřeješ!“
„A jsme zase u té komnaty, co?“ Měl jsem toho plné zuby. Po kom jenom je tak zatraceně umíněná?! „Nedostaneš ji, a jestli mě s tím nesmyslem nepřestaneš otravovat, tak dostaneš něco jiného! A můžu ti zaručit, že se ti to líbit nebude!“ řekl jsem ostře a myslel to naprosto vážně. Protože jsem téhle debaty měl už plné zuby. Otevřela pusu, ale pak ji zase zavřela. „Hodná holka!“ pochválil jsem ji za to, ale říká se, nechval dne před večerem.
„Proč jsi poslal pryč Renku?“ To se mi snad jenom zdá! zaúpěl jsem v duchu. Tuhle noc jsem chtěl už klid a, co bych to tajil, i nějakou tu něhu, ale moje ženuška musí neustále něco řešit!
„Neposlušnost netoleruju.“
„Neudělala to schválně! Myslela, že …“
„Dost, ženo!“ přerušil jsem ji tvrdě. „Můj dům, moje pravidla.“
„Jsi nesnesitelný!“ Vytrhla se mi a udělala krok do strany. Zapotácela se, okamžitě jsem se po ní natáhl, abych ji zachytil, ale nebyl jsem dost rychlý.
„Amélie!“ zařval jsem z plných plic a vrhl se ke srázu, jak nejblíž jsem si ve tmě troufl, ale bylo to zbytečné. Nic jsem neviděl a ticho, které panovalo v černé hlubině pode mnou, mě vyděsilo víc než ten nejhlasitější ryk v bitvě.