Stargate Atlantis: Uncertain future -7-

- John Sheppard-

„Hej, Shepparde, slyšíš mě?“ ozval se odněkud hlas Rodneyho McKaye.

Zavrtěl jsem se na posteli a přemýšlel, odkud se ten vtíravý hlas Kanaďana bral, ale jelikož jsem si díky práškům na spaní od Becketta připadal strašně otupělý, přemýšlení mě rychle přešlo a já začínal znovu upadat do limbu.

„Shepparde, chtěl si abych tě vzbudil v devět hodin, ne?“

„Hmm, " zamumlal jsem sám pro sebe a opět se zavrtěl, Rodney i ve snu uměl být pěkně otravný.

„Slyšíš mě? Vstávej!“ zvýšil McKay hlas, „... no já jen, že je už devět patnáct.“

Okamžitě jsem po tomhle zjištění vyletěl z postele a sáhl po vysílačce, která ležela na nočním stolku. „Řekl jsem, abys mě vzbudil v devět. Přesně!“

„No tak promiň , ale někteří lidé mají na starosti důležitější věci, než tě budit,“ ozval se arogantně McKay. „A mimochodem, dobré ráno."

„Dobrý. A díky za milý probuzení," řekl jsem ironicky.

„To nestojí za řeč. Nezapomeň, že se dnes v devět třicet máme sejít v zasedačce a probrat naši průzkumnou misi na M4X -714.“

„Jo, vím o tom. Za chvíli jsem tam. Sheppard konec.“

Odhodil jsem vysílačku zpátky na stolek a chytl se za hlavu, ve které mi hučelo, jako kdyby mi v ní nějaký malý mužíček hrál na činely. Zívl jsem, protáhl se, až mi zakřupalo v zádech a vstal. Svlékl jsem si už dost propocenou košili, ve které jsem včera usnul hned po spolknutí tech prášků, co měly překvapivě okamžité účinky, protože aniž bych se nadál, nevěděl jsem o světě. Černý tričko, co jsem nosil vždy pod košilí, skončilo taky na zemi, a vydal se do sprchy.


Když jsem za pár minut vycházel ze svého pokoje, cítil jsem se jako jiný člověk. Z části tomu pomohla i ona sprcha, kterou jsem vážně potřeboval, a ne jenom kvůli tomu, že jsem se bůhví jak dlouho nemyl. Ale teplá voda částečně odplavila všechny moje starosti, a taky mi pomohla od ztuhlých svalů. Hned jsem si připadal čilejší, ale poznat to podle zevnějšku nebylo. Pořád můj obličej zdobily hluboké kruhy pod očima, i když jsem díky práškům na spaní prospal celou noc, aniž bych se vzbudil nebo se mi zdály noční můry.

Jako vždy jsem měl na sobě černou košili s dlouhým, i když ohrnutým rukávem – teď už ale čistou, černý kalhoty, vojenský boty, střapaté vlasy, na pravé ruce černé potítko a na levé hodinky. Byl jsem připraven jako nikdy předtím, vrátit se do služby v plný parádě. A doufal jsem, že tento den proběhne bez nějakých komplikacích, prostě - běžná rutina.

Nohy mě nesly svižně do konferenční místnosti, což byla jednoduchá místnost s velkým stolem, kde každý tým pravidelně před každou misí podstupoval nezbytný briefing a další důležité schůzky a jednání. Vedla napříč místností s bránou a byla přímo přístupná z řídící místnosti, která sloužila jako řídící centrum pro celou atlantskou základnu.

Řídící místnost byla vybavena množstvím řídících stanic umožňujících monitorování a správu základny. V místnosti se také nacházela antická verze D.H.D, která umožňuje pomocí tlačítek vytáčet hvězdné adresy. Odsud může také personál kontrolovat silové pole před bránou (obdoba pozemského irisu), nahlížet do antické databáze adres, spravovat rozdělení energie dodávané městu a městské komunikační systémy a mnoho dalšího.

Když jsem o tři minuty později dorazil k řadě členitých dveří otevírajících se do teras, odkud byla přímo vidět hvězdná brána, tým už v konferenční místnosti byl. A společně s ním tu byla i doktorka Weirová, která v okamžiku, kdy mě viděla vcházet podotkla: „Jdete pozdě, podplukovníku."

„No to ti trvalo," přidal se i Ronon s úšklebkem ve tváři, který se houpal na židli s rukama složenýma za hlavou.

„Promiňte, nemeškal bych, kdyby mě Rodney probudil včas, " vrhl jsem na McKaye zamračený pohled, který si zasloužil. Chtěl jsem po něm jednu jedninou věc, ale ani tu nebyl schopný splnit.

„Nesvaluj to na mě! Kdybys měl budík, nic takového by se nestalo!" opětovala mi pohled jmenovaná osoba a odfrkla si.

„No tak, pánové můžeme přejít k obsahu porady?" ozvala se Weirová. „Hádat se můžete i jindy.

„Promiňte " zaznělo z mých a Rodneyho úst, následně jsem se posadil a upřel na McKaye pohled, který započal schůzi: „Takže, naše nejbližší mise se bude konat na planetě jménem M4X -714. Podle sondy je planeta vhodná pro život, i když jsme zatím nenašli žádné známky života. Brána se nachází na povrchu, v blízkosti lesa, je zde voda, kyslík a tak dále. Nějaké otázky? Ne? Fajn,“ ukončil to Rodney.

„Takže za hodinu jdete na misi, " zavelela Elizabet s úsměvem, vstala a odešla, zjevně proto, že měla ještě něco na práci. Jeden po druhém jsme jí následovali a šli se nachystat. Za dveřmi se ke mně připojil Ronon, který měl shodou okolností stejnou cestu.

„Shepparde?“ oslovil mě po chvíli.

„No?“

„Vím, že už je to nějaká doba, cos byl na misi, tak jsem se chtěl zeptat, jestli si před odchodem nedáme jedno kolo v tělocvičně, jen ty a já. Však víš, jen pro jistotu, kdybychom narazili na problémy, tak abychom se ujistili, že jsi pořád ve formě.“ Drcl do mě, až jsem zavrávoral.

Za chůze jsem se na něj podíval: „Nemusíš to svádět na to, že jsem dlouho nic nedělal, klidně si přiznej, Ronone, že ti naše tréninky chyběly.“

„Dobře, máš pravdu,“ usmál se. „Ani nevíš, jaká to pro mě byla nuda, trčet na Atlantidě a nesmět cestovat bránou, krom toho, nikdo jiný se mnou nechtěl trénovat. Teda jednou to zkusil McKay, ale vydržel asi tak minutu, a pak utekl. Blábolil při tom něco v tom smyslu, že jeho hlava je příliš cenná na to, aby byla potlučená...“ Zakroutil nad tím svou dredatou hlavou.

Pousmál jsem se, to že s Rononen nechtělo moc lidí trénovat, mělo své odůvodnění. Nikdo totiž nechtěl přijít dobrovolně k úhoně, protože tenhle Sateďan bral všechno vážně. Ale v jednom měl pravdu, menší trénink by mi vážně neuškodil.

„Dobře, Ronone, za pět minut se sejdeme v tělocvičně.“