S vůní moře - kapitola 48 + 49

Byl to dlouhý večer a plný překvapení. Zjistil jsem, že můj švagr není žádný zabedněný tupec, jak jsem se domníval, a že kromě toho dovede být i celkem zábavný společník. Když jsme si vyjasnili, že Amélie nikam nepůjde, protože je to moje žena, tak jsem se uklidnil. Samotného mě překvapilo, jak mě myšlenka na to, že by mi ji odvedl, přiváděla do varu. Pak jsme se dostali k tomu podstatnějšímu, to jest, proč mě málem zabili. Vysvětloval nám, že měli potíže s lupiči a mě považoval za jednoho z nich. Když jsem se nerudně ohradil, že bych si nikdy nenechal velet takovýma zoufalcema, tak na mě mrkl a prohlásil, že on osobně se domníval, že jsem jejich vůdce. Moji příbuzní to kvitovali s pobaveným úsměvem a koneckonců i já se zasmál. Nakonec mi Martin jemně vytkl, že jsem moc vstřícný nebyl. Ostře jsem mu oponoval, že mě taky přepadli a měl jsem dost potíží sám se sebou, a že se mohl obtěžovat a poslat mi nejdřív ranhojiče. Že pak bych byl určitě přátelštější! Vrhl na mě hodnotící pohled, pořádně si zavdal piva a pak prohlásil, že příště mi teda toho felčara sežene …

Blížila se půlnoc, když se Martin zvedl s tím, že se musí vrátit na loď. Nezdržoval jsem ho, ale pohostinně jsem mu nabídl, ať se zastaví ráno, že mu dohodnu setkání s Amélií. Počkal jsem, až se všichni rozejdou, a teprve pak jsem zamířil do ložnice. A v duchu se připravil na hádku se ženou, protože jsem tušil, že nebude nijak nadšená tím, jak jsem ji vyšachoval. Vešel jsem tam a Amélie už ležela v posteli, ale ještě nespala. Očividně na mě čekala. Beze slova vstala a šla mi pomoc s odstrojováním. Mlčel jsem a byl jsem zvědavý, kdy o tom začne. Dočkal jsem se, až když jsem se natáhl. „Kde je Martin?“
„Vrátil se na loď.“ odpověděl jsem stroze a ona viditelně posmutněla. Čekala jsi, že ti ho sem rovnou pozvu, co? Kdepak, krásko!
„Mohl tu přece přespat!“ Usadila se do nohou postele, odkud mě pozorovala. V mihotavém světle z krbu vypadala nádherně.
„Nemohl. Kdyby se zdržel přes půlnoc, jeho lidi by na nás zaútočili.“
„Ale přijde zas, ne? Chtěla bych s ním aspoň mluvit …“ zašeptala prosebně.
„Hádám, že hned po svítání tady bude a bude se dožadovat snídaně!“ Nepatrně jsem se na ni usmál a poklepal na matraci vedle sebe. „Pojď ke mně, ženo!“ Kupodivu mě poslechla a dokonce se ke mně sama přitulila. A zcela samozřejmě si položila hlavu na moje rameno. Objal jsem ji, ale zůstával ve střehu. Její nezvyklá poddajnost a něha se mi nezdály. „Tak co se děje?“ zeptal jsem se přímo.
„Povídala jsem si s Gerti.“ To nebyla žádná kloudná odpověď, ale bohatě stačila na to, abych zpozorněl ještě víc.
„A?“ pobídl jsem ji, když se k ničemu dalšímu neměla.
„Říkala mi, jaké to bylo, když ji tvůj otec přivezl.“ Tu dobu jsem si pamatoval a po pravdě moc hrdý jsem na ni nebyl. Bral jsem ji jen jako další děvku, která bude otci zahřívat postel, a nebyl jsem sám. Dokonce jsme se i sázeli, jaký bastard se z toho narodí. Jenom jsem netušil, kam tím Amélie míří. „Jak to, že si získala váš respekt?“
„Chceš to snad udělat stejně?“ Polohlasně jsem se zasmál.
„A potřebuju to?“ Nadzvedla se na lokti a upřeně se mi zadívala do očí.
„Řekl bych, že s tebou zacházím vcelku dobře.“ Rozhodně líp, než my tehdy s Gerti! dodal jsem v duchu, ale nechal si to pro sebe.
„Ale nebereš mě jako sobě rovnou!“ vyčetla mi ublíženě.
„To také nejsi, krásko, a jen tak brzo ani nebudeš!“ Trhla sebou, jako bych ji udeřil. „Ano, jsi na tom líp, než moji poddaní, ale zase ne o moc. Já rozkazuju a ty posloucháš. A když ne, tak se připrav nést následky.“
„Ale mně se to nelíbí!“ Tvářila se odhodlaně.
„Myslíš si, že jsem spokojenej, když nevím, jestli se na tebe můžu spolehnout? Když jsem pryč, tak chci, aby tohle tady byla tvoje odpovědnost, ale nejsem si jist, že na to máš.“

Kapitola 49

Hodnou chvíli jsem se na něj jen dívala a přemýšlela, jestli se mi to jen nezdálo. Kdo ví, mohla jsem mu špatně rozumět nebo mě ošálily mé smysly. „To myslíš vážně?“ zeptala jsem se pro jistotu a se zatajeným dechem čekala na jeho odpověď. Možná se mi vysměje nebo mě pošle ke všem čertům.
„Jo.“ odvětil prostě. „Nechci jenom holku do postele, těch můžu mít na každém prstu deset, ale ženskou, o kterou se můžu opřít. A taky bude mít úsudek, kterému můžu věřit, a spolehnout se, že mi bude krýt záda, když tu nebudu!“ Chvíli jsem o jeho slovech uvažovala.
„A proč si myslíš, že toho nejsem schopná?“ optala jsem se ho a dávala si dobrý pozor, abych nezněla ani trochu dotčeně.
„Protože jsi mi to zatím neukázala.“
„Nedal jsi mi šanci!“ bránila jsem se ohnivě. „Kdybys mě zažil, když jste na nás zaútočili, tak bys mluvil jinak!“ Zarazila jsem se. Tohle nebylo právě moudré mu připomínat! K mému překvapení to však nijak nekomentoval. A jen mávl rukou.
„Však se dočkáš, krásko! A do té doby … nu, jsi moje žena a tak to prostě bude tak, jak jsem řekl!“ Chtěla jsem se s ním přít, ale tvářil se tak, že jsem toho raději nechala. Místo toho, jsem si k němu opět lehla. Ruku měl položenou na mých zádech a tu druhou si dal pod hlavu.

„Ještě není vhodné období v měsíci?“ zeptal se znenadání, až jsem sebou trhla.
„Proč se ptáš?“ Ano, byla to hloupá otázka, to uznávám.
„Hádej, ženo!“ ušklíbl se na mě.
„Ne, období už je vhodné.“ vypravila jsem ze sebe celá rudá studem a čekala jsem, že se na mě ihned vrhne. On se ale jen pousmál a vtiskl mi letmý polibek do vlasů. Když se hodnou chvíli nic nedělo, tak jsem znervózněla. „Ty nechceš …. Však víš co!“ Vzal mě za ruku a položil si ji do slabin. Prudce jsem se nadechla a vykulila oči. „Ah, takže chceš.“
„Ty snad ne?“
„Já … ne … ano … nevím.“ zašeptala jsem zaskočena jeho otázkou, protože jsem to nečekala.
„Krásko, tohle není zas tak složitá otázka! Až se rozhodneš, tak mi dej laskavě vědět!“ prohodil ke mně otráveně a vyhrabal se z postele. Zaraženě jsem sledovala, jak si natáhl boty.
„Kam jdeš?“ hlesla jsem naprosto zmateně.
„Obleč se! Půjdeš se mnou!“ přikázal mi stroze.
„Proč?“ Moc se mi nechtělo. Vypadal naštvaně a já se docela bála, co na mě chystá.
„Buď půjdeš se mnou dobrovolně, nebo tě odvleču za vlasy!“ Nevěřila jsem, že by to udělal právě takhle. Spíš jsem hádala, že by si mě přehodil přes rameno jako pytel brambor. Natáhla jsem na sebe svrchní šaty a vlasy si pročísla prsty. „Nezapomeň si plášť!“ nařídil mi ještě. „Noci už jsou chladné!

„Kam to jdeme?“ chtěla jsem vědět, když jsme vyšli na nádvoří. Pokynul na pozdrav strážnému, který si nás ostražitě prohlížel, a vzal z držáku na stěně pochodeň. Neodpověděl mi, ale gestem mě vybídl, ať si pospíším. Prošli jsme branou a zamířili úzkou uličkou mezi domky v podhradí.
„Byla jsi tu někdy?“ zeptal se mě přes rameno.
„A kdy asi tak?“ oplatila jsem mu otázku. Když mě sem přivezl, tak jsem místním moc nerozuměla, a měla jsem co dělat, abych se domluvila s obyvateli pevnosti. Později jsem se několikrát chtěla podívat po okolí, ale nikdy jsem se k tomu nedostala.
„Měla ses víc zajímat!“ Pochopil moji narážku okamžitě.
„Měla jsem se tě snad doprošovat?!“ sykla jsem na něj polohlasně. „Tohle byla tvoje povinnost, ne?“ Zastavil se v půli kroku, což jsem nečekala, a vrazila do něj. Než jsem se stihla odtáhnout, tak mě pevně chytil za bradu a já si opět mohla zblízka prohlédnout jeho oči. Uklidňovalo mě vědomí, že jednou rukou drží mě a v té druhé má pochodeň, takže jestli mě chce praštit, tak nemá čím.
„No, možná byla!“ pronesl po chvíli a pustil mě. „Měl jsem se ti víc věnovat, když jsi sem přišla!“
„To myslíš vážně?“ vypravila jsem ze sebe nevěřícně.
„Chtěl jsem, aby ses v tom plácala a já měl důvod ti nadávat!“ přiznal bez mrknutí oka. „Jenže tys to zvládla dobře!“ Zírala jsem na svého muže, jako by mu narostla druhá hlava.
„Není ti něco?“ optala jsem se ho pro jistotu. „Nevypili jste toho moc? Nebo tě Martin praštil něčím po hlavě?“
„Ty bys chtěla, aby tvůj bratr napadl tvého manžela?“ Zněl docela pobaveně.
„Ne!“ popřela jsem to rozhodně. „Nechci, abyste se kvůli mně hádali nebo dokonce bili!“