Stargate Atlantis: Uncertain future -6-

- John Sheppard-

Přešel jsem k nedalekému transportnímu zařízení. Jedna z nesčetného množství transportních místností dokáže v mžiku přenést hned několik jednotlivců do mnoha různých lokací na Atlantidě. Jakmile uživatel vstoupí dovnitř, display zobrazí mapu města, který umožňuje tak uživateli vybrat, kam si přeje být poslán.

Stiskl jsem jednu z červených teček na panelu s mapou města, která měla znázorňovat tu, co byla nejblíže místu, kam jsem směřoval. Dveře transportéru se uzavřely a zazářily, o několik málo sekund jsem z něj vystupoval už na určené pozici.

Zamířil jsem ke členitým dveřím do jídelny, které se ihned, jak jsem k nim přistoupil blíž, díky detektoru pohybu otevřely. Vstoupil jsem do místnosti a rozhlédl se. Potěšeně jsem se usmál, když můj zrak zabloudil ke stolu, který se nacházel nedaleko mě. Byli tu oba dva a byl na mě opravdu zvláštní pohled.

Muž s dlouhýma dredama seděl na židli, která v porovnání s jeho stavbou těla vypadala malinká a vrtkavá. Ronon se opíral rukou o stůl a podpíral si s ní hlavu. Skoro to vypadalo, že co nevidět usne.

McKay seděl naproti němu a stavěl jakousi pyramidu z nádobí a příborů. Tvářil se u toho nadmíru soustředěně. Usuzoval jsem, že tato činnost mu zřejmě trvala dlouho, vzhledem k tomu, že tu stavbu měl docela vysokou. Zajímalo by mě, kde vzal tolik nádobí? To tady každýho okradl o oběd? Vlastně bych se tomu ani nedivil. Rodney moc rád jedl, což na něm bylo zčásti už i vidět, začínal se trochu zakulacovat. Zjevně si na můj rozkaz pobude chvíli v tělocvičně, aby se zbavil těch nadbytečných kil. Bože, už jsem se těšil až ho potápím. Cvičení bylo totiž to jediný, při čem se nemohl ohánět svým vysokým IQ.
Opřel jsem se o zeď a založil ruce, abych si poslechl, o čem se ti dva baví.


„Proč musíme pořád trčet na Atlantidě?“ ptal se zrovna Ronon.

„Protože Sheppard je náš velitel a my dva patříme do jeho týmu,“ odpověděl mu Rodney, aniž by zvedl zrak od pyramidy, na kterou hodlal umístit vidličku tak, aby zpevnil její konstrukci.

„Tohle má být podle tebe odpověď?“

„Chci tím říct, že dokud se Sheppard nedá do pořádku, my,“ ukázal na sebe a na Ronona vidličku, „budeme muset zůstat tady.“

„Na jak dlouho?“

„Neřekl jsem ti to právě teď?“ vyjel na něj McKay a zamračil se. „Dokud Sheppardovi nebude líp.“

„No a co když nebude?“

„Jak to mám vědět? Pravděpodobně nás Weirová přiřadí do jiného týmu.“

Ronon zívl a protáhl se, až mu zakřupalo v kloubech. „Doufám, že k tomu nedojde.“

„Osobně jsem téhož názoru, ale kdyby k tomu přece jen mělo dojít, zamlouvám si místo v týmu majora Lorna.“

„A proč myslíš, že by tě chtěl do svýho týmu?“

„Proč? Protože jsem Rodney McKay, a nemusím ti snad připomínat, že jsem expertem od astrofyziky až po antickou technologii.“

„To fakt nemusíš... Ale pokud vím, major Lorne už ve svým týmu jednoho chytráka jako ty má,“ namítl Ronon.

„Co? Kavanagh není vůbec jako já. A buďme upřímní, není to ani žádný chytrák. To už i Zelenka je chytřejší. Ale nikdo na Atlantidě se stejně nevyrovná mému geniálnímu mozku.“

K tomu už se Ronon raději nevyjadřoval, což jsem chápal, protože kdyby se s ním pustil do debaty, byla tu šance, že by mohl jejich rozhovor nakonec vyústit v hádku, o kterou by Sateďan určitě nestál, a kterou by pravděpodobně vyhrál Rodney.

Stejně jako Ronon, jsem sledoval McKayovo počínání. Umisťoval teď na vršek pyramidy skleničku a připadalo mi, že u toho ani nedýchal. Když to bylo hotový, vítězoslavně se usmíval.

„Jo! Je to hotový! Co na to říkáš?“

„Nuda,“ pronesl Ronon nevrle a celé mu to jedním pohybem ruky rozhodil.

„Hele!“ Rodney naštvaně vyletěl ze židle, která s prásknutím spadla na podlahu a chtěl mu jistě naservírovat řádku nepěkných slov, ale zachytil můj pohled a jeho tvář se najednou rozjasnila.

„Shepparde? Shepparde!“ zavýskal radostně a několik dalších lidí se po mě otočilo. Super, už nebylo cesty zpátky.

„McKayi,“ pozdravil jsem ho vykročil k jejich stolu. „Ronone,“ kývl jsem hlavou na Sateďana, kterému se zpod zarostlého strniště vousů rýsoval široký úsměv.

„Shepparde,“ řekl a vstal, přešel ke mě a sevřel v medvědím sevření tak silně, že mi nezbyl žádný vzduch v plících, jakmile mě pustil, dodal: „Rád tě vidím.“ A poplácal mě po zádech.

„Já tebe taky, Ronone,“ přisvědčil jsem sípavě a odkašlal si.

„Jak se cítíš?“ zajímal se Rodney.

Ohlédl jsem se po něm a odpověděl mu stejně, jako doktorce Heightmeyerové :„Jo, dobře, velmi dobře.“

„To rád slyším.“ Uznale pokýval hlavou. „I když vypadáš, že by ti prospěl spánek. A nějaké jídlo. A taky sprcha,“ dodal, když si mě pořádně prohlédl od hlavy až k patě. Zakroutil jsem hlavou, po McKayových kousavých poznámkách se mi fakt stýskalo.

„Taky tě rád vidím, Rodney.“

„Vrátil ses do služby?“ zeptal se Ronon a složil si ruce.

„Jo. Vlastně jsem přišel, abych vám oznámil, že nás doktorka Weirová posílá na jednu planetu, kterou objevil Zelenka v databázi, abychom ji prozkoumali.“

„Co? Zelenka? Jakou?“

Podal jsem Rodneymu složku se jménem planety.

„M4X-714?“ přečetl. „To bude jistě ta, o níž nejsou žádné záznamy. No jistě, je to ona,“ potvrdil si své domněnky, když otevřel podklady. „Bude tam muset nejdřív poslat M.A.L.P., než tam půjdeme.“

Ronon se na mě obrátil se zvednutým obočím. „Kdy vyrážíme?“

„Zítra, v 9:30 se máme sejít v zasedačce a probrat naši průzkumnou misi. Tak tam buďte včas,“ udělil jsem jim instrukce a rozloučil se s nimi. Sice je bylo hezký znovu vidět, ale nechtěl jsem riskovat, že když tu s nima zůstanu dýl, náš rozhovor se obrátí k Teyle a... O to bych nestál.

Ještě než jsem opustil jídelnu, vzal jsem si krůtí sendvič a s chutí se do něj zakousl. Tohle jídlo bylo jediný, který bych mohl jíst pořád a nikdy bych se ho nepřejedl.

S tvářemi nafouknutými jako křeček, jsem zamířil do lékařského oddělení, abych si vyzvedl u Becketta prášky na spaní. Oddělení bylo určeno pro nemocné a zraněné pacienty, kteří vyžadovali neustálou péči a dozor. Zařízení bylo taky velice dobře vybaveno pro biologický výzkum, například umělé vytvoření antického genu a jeho implantace dalším osobám nebo rozbor nebezpečných biologických virů. Oddělení je vedeno doktorem Carsonen Beckettem, právě díky němuž byl antický gen uměle vytvořen a úspěšně odzkoušen na pacientu číslo jedna - Rodneym.

„Beckette?" zavolal jsem, sotva jsem vstoupil do místnosti a hodil do koše obal, který mi zbyl po sendviči. „Jste tady?“

Jeho hlava vystřelila zpoza jednoho prázdného lůžka. „Á, Sheppade? Zdravím.“

„Já vás taky. Co tam děláte?“ kývl jsem hlavou k lůžku.

„Co? No, hledám tady už aspoň dobrou půl hodinu stetoskop a ne a ne ho najít,“ zoufal si doktor a poškrábal se na zátylku.

„Jo ták, a není to náhodou ta věcička, kterou máte omotanou kolem krku?“

„Co?“ podivil se Beckett. „No vidíte to, je to on. Mockrát vám děkuji, podplukovníku, takhle bych ho mohl hledat donekonečna.“

„Za málo,“ mávl jsem rukou.

„Co vás ke mně přivádí?“ zeptal se mě s úsměvem.

„Doktorka Heightmeyerová, prý mi máte dát nějaký prášky... Antidepresiva? Jo, to bude ono.“

„Aha, jistě. Podívám se, co tu mám.“ Carson přešel ke skříňce s léky a odemkl ji, chvíli v ní přehraboval, a potom vyndal malou krabičku. „Tyto prášky jsou docela silná hypnotika, po kterých usnete jako nemluvně, proto bych vám nedoporučoval, abyste si jich bral více jak dva," poučoval mě, zatímco se vydal ke mně a podal mi je s vřelým úsměvem.

„Díky, budu to mít na paměti,“ ubezpečil jsem ho, a pak odešel dřív, než by mě taky podrobil výslechu ohledně toho, jak mi je. Zastrčil jsem si prášky do náprsní kapsy u košile a mířil do své ubikace.

Zjevně se dnes v noci poprvé za celou tu dobu pořádně vyspím. Ta představa byla pro mě opravdu povzbuzující.