S vůní moře - kapitola 47

Nervózně jsem přecházela po malé komůrce, kterou jsem si vybrala za své dočasné útočiště, než získám tu komnatu ve věži. Martin je naživu! Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Žije! A je tady! Přijel si pro mě! Pojedu domů … Tady jsem se zarazila. Co udělám, jestli mě opravdu bude chtít odvézt odsud? Chci to vůbec? A dovolí to můj manžel? O tom jsem silně pochybovala. Dokázal být paličatý jako mezek. Polilo mě horko. Co když se kvůli mně utkají v souboji? To se nesmí stát! Bratr dozajista ještě není úplně v pořádku a Rendirk ho zabije! Bez meškání jsem rozrazila dveře na chodbu a rozběhla se ke schodišti, abych tomu zabránila. „Kam ten spěch, Amélie?“ Gerti mi zastoupila cestu.
„Dolů! Musím je zastavit! Nechci, aby se kvůli mně bili.“ vysvětlovala jsem jí o překot a pokoušela se kolem ní projít. Ona mě však chytla pevně za ramena a nedovolila mi to.
„Jen se uklidni!“ Konejšivě se na mě usmála. „V nejbližší době souboj nebude, neboj!“
„Jak to můžete vědět?“ vyhrkla jsem ustaraně a snažila se jí vytrhnout.
„Kdyby se tam bili, tak bychom ten rambajz slyšely až sem!“ Tím mě moc neuklidnila. „Upokoj se a pojď se mnou! Dáme si medovinu a popovídáme si!“
„Už jsme si povídaly, paní!“ pronesla jsem odměřeně.
„Ale ne dost!“ Naléhavost v jejím hlase mě zarazila a zpytavě jsem se na ni podívala.
„O čem chcete mluvit?“
„Tady ne!“ Pustila mě, ale jednu paži nechala ovinutou kolem mých ramen a odváděla mě do mé původní ložnice.

„Posaď se, Amélie!“ Pokynula mi, jakmile jsme vstoupily. Se zájmem jsem si sedla do křesla a tázavě se na ni zadívala.
„O čem chcete mluvit, paní?“
„Proč už mi neříkáš Gerti?“ optala se mě tiše.
„Protože mi to nepřijde vhodné.“ odvětila jsem prostě.
„Protože s tebou nesouhlasím?“ zeptala se přímo a já přikývla.
„Pro vás je to jednoduché. Jsem ženou vašeho syna, tak s ním mám spát a porodit mu děti. Hádám, že nejlépe syny. A samozřejmě se mu starat o domácnost.“ vypravila jsem ze sebe hořce. „Ale co moje city? Co moje potřeby? Ty nikoho nezajímají, že?“
„A co bys tedy chtěla, Amélie?“ položila mi zcela logickou otázku.
„Aby mě respektoval! Aby tu moje slovo mělo stejnou váhu jako jeho! Aby se mnou jednal jako se sobě rovnou a ne jako se služkou!“ vychrlila jsem ze sebe bez váhání.
„Nechceš toho právě málo, děvenko!“ Pokývala hlavou. „Nepopírám, že jsi v nezáviděníhodném postavení, ale to já jsem byla také. Bergon mě dovedl do domu, ve kterém bydleli jeho synové, kteří trávili většinu svého času tím, že se hádali a rvali, a ženy, se kterými spával. Já se měla stát jednou z nich. Byla jsem sama mezi cizinci, nenáviděná, nechtěná a většina se na mě dívala skrz prsty …“

Se zatajeným dechem jsem jí naslouchala a pomalu docházela k poznání, že mám vlastně obrovské štěstí. V Rendirkově domě mě nikdo neponižoval. Ode dne kdy jsem sem přišla, mě uznávali za svoji paní a chovali se ke mně s náležitou úctou. Ráda bych si myslela, že někteří z nich i s náklonností. Jako třeba Renka! Už teď jsem bolestně postrádala ten její milý úsměv.

„Odpusťte, paní, ale proč mi to vlastně říkáte?“ hlesla jsem zaraženě, když se odmlčela.
„Nic není tak zlé, jak si teď myslíš!“ Usmála se na mě. „A kdyby Rendirk opravdu stál o svoji pomstu, tak jsi mohla skončit mnohem hůř! Nevšimla sis, že pro některé muže znamená manželství skoro totéž, jako bys byla jejich nevolnice?“ Její oči potemněly a hlas se třásl nenávistí, až jsem se ptala sama sebe, jestli nemluví z vlastní zkušenosti. Na okamžik se odmlčela a trochu se uklidnila. „Ať už si myslíš o Rendirkovi cokoliv, tak tohle on v povaze nemá! A to nikdo z mužů našeho a teď i tvého rodu! Ano, jsou tvrdí, přísní, možná i krutí, ale ke svým ženám se chovají slušně!“