Stargate Atlantis: Uncertain future -5-

- John Sheppard -

Z místa, kde jsem seděl, mě sledovala doktorka Heightmeyerová. Byla to milá a docela i sympatická blondýnka, kdybych ji neznal, pravděpodobně bych ji někdy pozval na kafe, ale to by nesměla být psycholožkou. A právě její profese způsobila, že jsem se v její přítomnosti necítil zrovna dvakrát nejlíp. Zvláště proto, že jsem neměl náladu na svěřování se jí, nebo komukoli jinému. Ale musel jsem to absolvovat, když mi to dala Weirová rozkazem.

„Jak se dnes cítíte, Johne?“ zeptala se mě. Takhle nejspíš začínala každý svoje sezení s pacientem. Usuzoval jsem podle toho, že já už jedno absolvoval hned poté, co Teyla... Co jsem ztratil člena svýho týmu, a ptala se mě na totéž. Vyšel jsem jí vstříc.

„Jo, dobře, velmi dobře,“ odpověděl jsem a trochu se zavrtěl na židli, protože mi připadala strašně nízko, což bylo pro mě nepohodlný. Pravděpodobně tu přede mnou seděl někdo, kdo byl výškově hodně malý, tipoval bych to na Zelenku. Vzal jsem za páčku, abych židli trochu našteloval a přizpůsobil svojí výšce, takže jsem chvíli jezdil nahoru a dolů a zase nahoru, než jsem byl s polohou spokojený.

Doktorka mě přimhouřenýma očima sledovala. Buď se jí nelíbilo, jak jsem tu s tou židlí šaškoval, anebo se jí něco nelíbilo na mé odpovědi. Osobně jsem se přikláněj k tý druhý možnosti.

„Johne, jste voják, ale jste především také člověk. Bude vám chvíli trvat, než se se vším vyrovnáte, ale musíte o tom mluvit. Mluvení vám pomůže snadněji se vyrovnat se ztrátou Teyli. Takže vás prosím, mluvte se mnou.“

Opět jsem, aniž bych si to uvědomil, při zmínce Teylina jména sebou cukl. Zajímalo by mě, jestli ta bolest, kterou z její ztráty pociťuju, někdy přejde. A jestli jo, tak za jak dlouho to bude?

„Víte doktorko, já oceňuju vaši snahu, ale nemám s vámi o čem mluvit,“ odbyl jsem ji, možná až příliš hrubě, proto jsem ještě dodal: „Opravdu, a... a opravdu se cítím dobře,“ pokusil jsem se o úsměv, ale pravděpodobně mi z toho vzešel úšklebek.

Heightmeyerová si povzdechla. „Víte, podplukovníku, já chápu důvody, proč se mi nechcete svěřovat. Ty vzpomínky jsou pro vás jistě bolestné, ale dovolte mi, abych vám sdělila, že tento rozhovor se mnou je nezbytně důležitý, a teprve na základě výsledků tohoto posezení, se rozhodne, zda-li jste schopen nadále vykonávat aktivní službu, a jestli nebude nutné vás pro vaše dobro poslat zpátky na Zem. Rozumíme si?“

Zdálo se mi to, nebo doopravdy z tónu jejího hlasu bylo patrné, že mi tím tak trochu vyhrožovala? I ten její úsměv mi připadal jako... Kdyby to jako výhrůžku skutečně brala. Zahnal jsem nutkání protočit oči a raději jen přikývl na souhlas: „Ano.“ Někdy je prostě lepší neodporovat.

„Takže,“ doktorka si dala nohu přes nohu a ruce si položila do klína, „zeptám se vás ještě jednou... Jak se dnes cítíte?“

Teď jsem si pro změnu povzdechl zase já, ale hodlal přistoupit na její hru, abych to měl rychle za sebou. A taky proto, že jsem se za nic na světě nechtěl momentálně vrátit zpět na Zem, ne, dokud nepomstím Teylinu smrt. A nenajdu toho, kdo za ni mohl...


Mířil jsem k pracovně doktorky Weirové a v ruce držel složku, kterou mi dala doktorka Heightmeyerová po skončení našeho sezení. Uvnitř se nacházela zpráva, která měla rozhodnout o tom, jestli jsem schopný nadále velet nebo ne.

Hned jak jsem doktorku opustil, jsem měl v plánu se do složky – i přes varování, že obsah není určený mým očím – podívat. Přece jsem měl právo vědět, co v ní bylo, ne? Ale vypadalo to, že mi to nebylo přáno. Sotva jsem zahnul za roh, abych našel nějaké klidné místečko, kam bych se mohl zašít, do někoho jsem narazil. Shodou okolností to byla právě Elizabeth, která si něco pročítala v lejstrech, které nesla. Při našem nárazu se všechny její papíry rozletěly po podlaze. Sklonil jsem se, abych jí je pomohl posbírat.

„Á, Johne, to jste vy? Promiňte, moje chyba, nedávala jsem pozor,“ řekla omluvně.

„V pořádku, taky jsem se měl koukat na cestu.“

Když doktorka měla všechny papíry zase pohromadě v náruči, podívala se na mě a zeptala se: „Už jste si byl promluvit s doktorkou Heightmeyerovou?“

„Ano, byl,“ přitakal jsem. „Právě jdu od ní.“

„A?“

„Mám pro vás její posouzení,“ ukázal jsem jí složku, kterou jsem držel.

„Výborně,“ usmála se. „Pojďte se mnou.“

Vedla mě do své pracovny, do které jsme došli v tichosti, ale neobešlo se to bez toho, aniž by se za mnou všichni ti, které jsme míjeli, neotáčeli. Měli jsme použít transportér, bylo by to o hodně lepší.

Povzdechl jsem si a zakroutil hlavou. To jsem vypadal tak hrozně? Sám jsem to nemohl posoudit, jelikož jsem se na sebe moc nekoukal, ale hádal bych, že strniště na mé bradě už bylo delší. Taky vlasy jsem měl rozcuchanější, než obvykle, jak jsem vzápětí zjistil z odrazu doktorčiných prosklených dveří. Nějaký prameny jsem zkusil uplácnout zpět k hlavě, ale bezúspěšně. Mávl jsem nad tím rukou a vešel dál.

Elizabeth položila na stůl štos papírů, které přinesla a naznačila mi, že se mám posadit na volnou židli před stolem. Když jsem si sedal, natáhla ruku a čekala, až jí předám složku. Udělal jsem tak a sedl si. Weirová obešla stůl a taky se usadila, otevřela složku a dala se bez řečí do čtení.

Byl jsem značně nervózní a nebyl si jistý, jestli to bylo tím, že jsem nevěděl, co se v těch lejstrech psalo, nebo tím, že byla Elizabeth tak potichu, proto jsem poklepával prsty po opěradle židle a sledoval doktorčinu tvář, která velmi soustředěně pročítala text. Když dočetla, zavřela složku a podívala se na mě.

„Podle doktorky Heightmeyerové jste po psychologické stránce schopný pokračovat ve své práci,“ sdělila mi. „I když doporučuje, aby vám doktor Beckett předepsal nějaká antidepresiva.“

„To je dobrá zpráva,“ vydechl jsem úlevou.

„Ano, i pro mě, nebudu muset žádat IOA, aby mi sem poslali nového velícího důstojníka,“ usmívala se Weirová. „Nuže, podplukovníku, jste připraven vydat se se svým týmem na novou misi?“

„Ano, to jsem.“

„Výborně. Doktor Zelenka objevil v Antické databázi planetu, která – stejně jako několik dalších – nemá u sebe napsané žádné informace.“ Podala mi složku, co ležela vedle hromady papírů, které si sem donesla. „Napadlo mě, že byste ji mohli prozkoumat, zda-li se na ni nevyskytuje něco, co by nám tady na Atlantidě mohlo přijít k užitku. Nejlépe něco, co by se nám hodilo v boji proti Wraithům... Zítra v devět třicet buďte se svým týmem v konferenční místnosti.“

„Jistě, já a můj tým tam budem,“ ujistil jsem ji a zvedal se k odchodu, když mě ještě Elizabeth zastavila slovy: „Echm... Johne?“

„Ano?“ podíval jsem se na doktorku.

Její tvář zvážněla, když říkala: „Mám tu několik kandidátů, na které byste se mohl podívat a pokusit se mezi nimi najít někoho, kdo by byl nahradil plnohodnotného člena vašeho týmu, jakým byla Teyla.“

Trhl jsem sebou a srdce se mi bolestivě sevřelo. Na tohle jsem úplně zapomněl. Bylo mi jasné, že dřív nebo později si budu muset někoho za Teylu najít, ale tak nějak jsem doufal, že se mi to podaří oddálit co nejvíc to půjde. Což byl taky jeden z důvodů, proč jsem se vyhýbal společnosti, abych nenarazil na Weirovou a nemusel se tím zaobírat. Kousl jsem se do rtu a uhnul před doktorčiným pohledem.

„Aha, dobře, no... Podívám se na to, až se zítra vrátíme z...“ pohlédl jsem se na složku, která nesla jméno planety, na kterou jsme měli jít, „...z M4X-714.“

Elizabet přikývla. „Dobrá,“ s tímto mě propustila a já rychle vypochodoval z její pracovny. Teď mě čekala další trochu nepříjemná věc - sejít se se svým týmem, se kterým jsem od pohřbu Teyly nebyl v kontaktu. Holt jsem se ani tomuhle nemohl vyhýbat donekonečna.

Podíval jsem se na hodinky na svém zápěstí a podle času usoudil, že svůj tým nejspíš najdu v jídelně. No, alespoň jeden člen tam bude určitě – Rodney. Byl totiž čas oběda a on by si ho nikdy nenechal za žádnou cenu ujít.