S vůní moře - kapitola 46

Blížili jsme se k přístavu a já se ohlédl po našem hostu. Než jsme zamířili domů, tak jsem mu jasně řekl, ať jede za námi, jinak že skončí na mořském dně. Zřejmě to pochopil, protože se celou tu dobu držel přesně v brázdě za naší zádí. „Jejich kormidelník je třída!“ sykl na mě Henren polohlasně a já s ním souhlasil.
„Jo, je dobrej!“ ucedil jsem koutkem úst a křiknul na chlapy, ať trochu povolej plachtu. Nechtěl jsem jim ukazovat, jak moc jsme rychlí. Zakotvili jsme u mola, s Henrenem jsme vyšli na břeh a čekali jsme na mého švagra.
„Poslal jsi někoho do pevnosti, ať se připravěj?“ optal se bratr klidně.
„Jo, ale Goran o nás už stejně ví!“ Když jsme vplouvali do zátoky, tak jsem zahlédl, jak se to na hradbách začalo hemžit chlapy, kterým se od štítů odrážely sluneční paprsky.

Martin si nedůvěřivě prohlížel bránu, ke které jsme se blížili. „Jestli se do půlnoci nevrátím, tak jsem dal mužům rozkaz, ať zaútočej!“ sdělil mi konverzačním tónem.
„Jak je libo!“ odvětil jsem bez mrknutí oka. „Budou nekrytí a hodně z nich se nedožije rána!“ načrtl jsem mu jejich budoucnost promptně.
„Ale při tom vezmou pár vašich, ne?“ Projevil nečekaně smysl pro humor a já se zasmál.
„Kdyby něco, tak tobě podříznu krk osobně!“ ujistil jsem ho o své náklonnosti.
„Pch, to se ještě uvidí!“ zavrčel a s odhodlaným výrazem ve tváři prošel na nádvoří.

„Vítejte, pane!“ Goran si nás zkoumavě pohlížel a z ochozů na nás shlíželo tolik očí, až jsem si říkal, kde je všechny sehnal. Jo, a kolem nás se nemotala ani jediná ženská, natož děcko. Uznale jsem na něj kývl a on mi oplatil sotva znatelnou poklonou.
„Kde je paní?“ otázal jsem se hlasitě, hlavně abych upokojil Martina, který se zamračeně rozhlížel kolem nás.
„Čeká v síni, můj pane!“ ohlásil mi správce uctivě.

„Martine!“ Amélie vykřikla a bez váhání se mu vrhla v ústrety. Náš host to očividně nečekal a pod tím přívalem lásky a citů se zapotácel. A kdyby za ním nestál Henren, který ho pohotově podepřel, tak by se nejspíš poroučel k zemi.
„Nech toho, ženo!“ Pokusil jsem se tu její vášeň trochu zchladit, ale moc úspěšný jsem nebyl. Dál na něm visela a štědře mu kropila tuniku slanou vodou. Ušklíbl jsem se. Srdceryvné scény mi byly vždycky proti srsti a zdálo se, že můj švagr na tom je podobně. Očima rozpačitě těkal kolem sebe a tvářil se, jako by byl radši metr pod zemí. „Tak už dost, Amélie!“ houkl jsem zostra na svoji ženu a rázně ji od něho odtrhl, protože se mi přestávalo líbit, jak se k němu tak vine. Jo, je to její bratr, ale stejně mi to hnulo žlučí. Pohled, který mi za to věnovala, byl vražedný, zatímco švagr si zřetelně oddechl. „Máš taky nějaký povinnosti, ne?“
„Jistě! Posaďte se a hned vám donesou jídlo a pití!“ Mávla rukou ke stolu a odspěchala do kuchyně. Martin se za ní díval a neušlo mi, jak sotva znatelně potřásl hlavou.
„Tohle bych od ní nečekal.“ přiznal tiše. „Doma se k tomuhle nikdy moc neměla.“
„Nedal jsem jí na výběr.“ odvětil jsem prostě a gestem jsem ho nasměroval ke stolu.
„O tom si spolu ještě pohovoříme!“ přislíbil mi hrozivě a zadíval se na moje příbuzné.
„Lord Bergon, můj otec, a moji bratři.“ Učinil jsem společenské povinnost zadost a usedl jsem na své místo. Otec zaujal pozici po mé levici a Martin usedl po pravici. Bratři se usadili na zbylá místa. Otec byl očividně zvědavý, kdo to je a kde jsem k němu přišel, ale usoudil, že se mám vyptávat já jako zdejší pán.

Amélie se objevila za chvilku a v závěsu za ní šly služebné, které nesly mísy se studeným masem, chlebem a korbely s pivem. Položily to před nás a uctivě se vzdálily, tedy kromě mé ženy. „Nech nás o samotě, ženo!“ požádal jsem ji klidně. „Potřebujem spolu něco probrat!“
„Je to můj bratr …“
„Můj dům, moje pravidla!“ Trhla sebou, jako bych ji švihl bičem.
„Ale …“ Tentokrát však stačil můj pohled, aby zmlkla. Několik úderů srdce na mě jen dívala. Očividně zvažovala své šance. V duchu jsem ji prosil, ať nedělá potíže. Neměl jsem náladu se s ní dohadovat, ale rozhodně jsem ji nechtěl mít u jednání. „A můžeš mi říct, zda se bratr zdrží? Abych mu nechala připravit pokoj.“ zeptala se nakonec tiše.
„Ne.“ odvětil jsem stroze. „A teď už jdi!“ Gestem jsem ji poslal pryč a ona kupodivu poslušně odešla.