Dokonalá rasa: 1. kapitola - Já říkal, že bude moje smrt!

Současnost, 7 let po naočkování prvního člověka vakcínou


Noc byla tichá. Možná až moc. Nebe bylo černé a měsíc byl schovaný za hustými mraky na obloze.

Je příliš velká tma, aby bylo takový horko? Nebo je příliš horko, aby byla taková tma? Jedna z těch dvou věcí mi nepřipadá v pořádku. Je noc, ale já se potím tak, že ve mně za chvíli nezbude žádná voda, kterou je tak těžký sehnat.

Pozoroval jsem prostranství před sebou. Ulice vypadaly příšerně. Domy měly vysklený okna a opálený zdi od vysokých plamenů, beroucích vše, co se jim kdysi dostalo pod chtivé horké ruce. Starý popelnice si už stačily přivlastnit vyhublý krysy, dosahující rozměrů menšího teriéra. Právě u jedný z těchto popelnic jsem se krčil a vyčkával.

Zakručelo mi v břiše a já honem zatnul břišní svaly, abych ten zvuk přidusil. V tomhle tichu se do dálky nesl i šepot. Nevěděl jsem, kde všude se schovávali, proto jsem se musel mít na pozoru. Všiml jsem si něčeho, co leželo vedle mě. Vypadalo to jako noviny a celkem dobře zachovaný. Zaostřil jsem zrak na vybledlý titulek a článek.

Dr. H. Heinrich popohání lidstvo kupředu!

Dne 21. srpna 2023, v 15.00 hodin ve Washingtonském Domu vědy, předvedl dr. Henry Heinrich průkopní objev: a to látku zvanou Gente Perfectum, jejíž hlavní schopností bylo uzdravování, ale také posílení těla a smyslů.

Ohlas byl obrovský, zvláště po enormní demonstraci tohoto objevu (viz. str. 12). Ale děly se i jiné demonstrace. Krátce po zahájení přednášky vtrhla do sálu extrémistická skupina za účelem zdemolování sálu a rozbití ampulí s vakcínou. Naštěstí se ozbrojeným jednotkám povedlo skupinu zadržet a nikdo z přihlížejících nepřišel k úrazu. Protesty se ale množí stejnou rychlostí, jako téměř kultovní obdivování dr. Heinricha a jeho týmu. Kam povedou cesty člověka? Spekulace s odborníky a rozhovor s dr. Heinrichem na str. 3.


Jistě, doktor Henry Heinrich. Zaskřípal jsem zuby. To on a jeho tým za tohle všechno mohl. To on tohle všechno zavinil a donutil nás, normální lidi žít jako zvířata už celých sedm let.

Nebýt jeho týmu vědců a tý zpropadený vakcíny, mohl být na planetě Zemi i nadále život a nebyli by tu žádní přeměněnci, kteří se stali ''lepšími'' lidmi a ti druzí, co se z nich stali monstra.

Zmačkal jsem a odhodil noviny do popelnice. Vstal jsem z dřepu. Ztuhlý lýtka mě zabolela, ale zůstal jsem skloněný v pase a vydal se zpět za ostatními, abych je informoval, že vzduch se zdá být čistý.

Všude kolem se po zemi válely střepy, který mi znemožňovaly jít rychle a přitom tiše. Náhle jsem něco zaslechl. Mým směrem se ozývaly tichý kroky. Našlapovaly na skle.

Narovnal jsem se a připravil si zbraň. Přikradl jsem se ke zdi, nedýchal jsem dobrou půl minutu a nakoukl za roh. Nebylo tam úplně to, co jsem čekal. Ze stínu se vynořila vysoká postava, avšak shrbená pod náporem kašle.

„Do prdele, co tu děláš? Málem jsem tě odpráskl!“ rozčílil jsme se a sklopil zbraň.

„Sorry, Ethane, já fakt nechtěl. Jenže, šéfiku, vono to tam fakt hrozně smrdí. A to že doopravdy hodně. A kousla mě krysa, radši ani nechtěj vědět kam, páč bys mi to rozhodně nechtěl zalepovat.“

Protočil jsem oči. Bože, co jsem komu udělal?

„Jo a navíc se potím jako prase! Je strašněj pařák! To je nějaký globální voteplování či co?“ pokračoval a utíral si pot z čela

„Sklapni!“ zasyčel jsem na něj. Proč jsem ho bral s sebou? Měl jsem si vzít na průzkum Jima, nebo prostě někoho jinýho, protože tenhle kluk bude jednou moje smrt.

„Jasan, žádnej problém.“

Probodl jsem ho pohledem.

„Však už mlčím,“ zvedl ruce.

„Jdeme za ostatníma,“ řekl jsem, přehodil si pušku přes rameno a vydal se na cestu.

Andrewa jsem potkal před třemi lety, když mu bylo čtrnáct. Byl vyhladovělý a napůl mrtvý, zachránil jsem ho a od tý doby se k nám přidal, k těm pár přeživším, co se snažíme přežívat společně. Ukázal se jako velmi užitečný. Pomáhal nám vylepšovat zbraně a udržovat je v chodu, a taky udržoval v mojí mysli pořádek, abych nepropadl šílenství. Navíc se ukázal jako velmi schopný a celkem i chytrý. Samozřejmě, teď jsem měl chuť ho zabít. Ty jeho kecy mi vážně někdy lezly na nervy.

Když už tedy konečně zmlkl, špicoval jsem uši, jestli něco...

Dup, dup, dup...

„Kurva,“ zaklel jsem a popadl Andrewa za paži. „Utíkej!“

Útěk a schovávání před nimi, to byl nyní náš nový život. Chránit se, pravidelně měnit stanoviště a úkryty, vylepšovat technologie. Uděláš chybu, zabijou tě. Chápal jsem to jak já, tak i ostatní. Těch sedm let mě něco naučilo: Važ si bližního svého. Nikdy nevíš, kdy o něj přijdeš.

Kroky zrychlovaly v přímý úměrnosti jako ty naše. Andrew po chvíli srovnal krok se mnou, takže jsme běželi ulicí bok po boku. Podle ozvěny jsem typoval, že jich může být tak pět, sedm nanejvýš. A... že někteří lezou po střechách. Budou v přesile, loví jenom ve smečkách, což rozhodně není dobrý.

Slyšel jsem je stále blíž a blíž, ale když jsem se ohlédl, byli ještě dost daleko, viděl jsem jen jejich siluety. Aspoň že tak. Popadl jsem pušku a několikrát výhružně vystřelil. Na chvíli se zastavili, ale potom opět přidali.

„Kurva... Do hajzlu...“ nadával jsem, ale bylo mi to prd platný. Zabočil jsem a strhl Andrewa mezi několik převrácených popelnic.

„Sakra šéfiku... Voni to asi myslej fakt vážně, co? Chcou nás k večeři! Co budem dělat?“

Napomenul jsem ho ověřeným kopancem do holeně. Pohyb utichl, jediné co narušovalo klid, bylo jejich prudké oddechování. Nestáli ani tři metry od našeho improvizovanýho úkrytu.

Celý to bylo jako dost zvrácená počítačová hra, ve který má však hlavní hrdina (já) a i ostatní stateční (Andrew) jen po jednom životě, který, abych řekl pravdu, zrovna visel na jednom, barvením zkaženým vlásku. Ale alespoň jsem si je mohl ve skulince mezi víkem a čímsi nevábným prohlédnout.

Byli čtyři, jeden z nich byl obrovský a další tři se krčili za ním. Těžko uvěřit, že tyto obludy bývali kdysi lidmi. Vypadali jako když má zvíře vzteklinu, z koutků úst jim tekly sliny. Jejich končetiny, na kterých chodili po čtyřech, byly až nepřirozeně dlouhé a plné svalů. Co však bylo nejpodivnější, že i přes proměnu jakou podstoupili, měli stále lidský obličej, kromě nosu, který postrádali, takže nás podle čuchu najít nemohli. Proto bylo nyní nejdůležitější, nezpůsobit žádný hluk. Kdybych byl sám nebyl by to problém, ale jelikož tu byl Andrew, byli jsme v pěkný prdeli, jelikož ten magor musel kýchnout.

Pro mutanty to byl jako gong, který hlásal večeři.

Já říkal, že bude moje smrt!