Stargate Atlantis: Uncertain future -4-

- John Sheppard -


Dny na Atlantidě se mi pomalu začínaly slívat do jednoho nikdy nekončícího celku. Nevěděl jsem, jestli byl právě den nebo noc a popravdě jsem se o to ani moc nezajímal. V poslední době jsem se vlastně nezajímal o nic, což bylo určitě značně vidět na mém zevnějšku, jelikož jsem tak trochu zanedbával hygienu. Ale přišlo mi zbytečný plýtvat vodou, když jsem prakticky nevycházel ze své ubikace.

Seděl jsem s nataženýma nohama na posteli a četl knihu Vojna a mír, kterou jsem si sem přinesl ze Země už před více než... No, bylo to fakt dlouho, a ještě delší doba uplynula od chvíle, kdy jsem ji držel naposledy v ruce.

Ke čtení jsem se často nedostával. Díky tomu, že jsem lítal všude možně po planetách a snažil se s tamějšími obyvateli navázat spřátelené vztahy - což bylo dost často přerušováno útokem hladové a život vysávající rase - jsem moc volnýho času neměl. A když už jsem ho měl, trávil jsem ho většinou tak, že jsem trénoval se svalnatým a skoro dvoumetrovým Sateďanem - Rononem. Spíš než trénování by se to dalo nazvat tím, že jsem sebou nechával dobrovolně mlátit o zem.

To byl jeden z důvodů, proč ta kniha ležela na nočním stolku několik měsíců bez povšimnutí a sbírala akorát tak nánosy prachu, ze kterého by se rozkýchal i Rodney. Měl jsem štěstí, že ke mně nechodil na návštěvy, jinak bych zas poslouchal jeho stížnosti na co všechno je kromě citrónů alergický.

Teprv před pár dny jsem se vrátil ke čtení. Vzhledem k okolnostem, které se staly, jsem potřeboval přijít na jiný myšlenky, abych zklidnil svou roztěkanou mysl. Což se mi díky četbě více méně povedlo, jen v noci to bylo horší, protože se mi před očima pořád dokola odehrávala ta hrozná chvíle, na kterou bych strašně rád zapomněl.

Zívl jsem a položil si rozevřenou knížku na hruď. Hlava mi už nějakou dobu klesala únavou a i vidění se mi mlžilo, proto jsem se pohodlně opřel zády o zeď a zavřel na chvíli oči, i když to znamenalo, že se mi před očima znovu odehraje to, co jsem už nechtěl nikdy vidět. Pořád se mi to ale vracelo v podobě snu, který se mi zdával od toho incidentu pokaždé, když jsem se uchýlil ke spánku. Zjevně to byla cena, kterou budu muset zaplatit za to, že jsem tenkrát nedokázal nic udělat, abych zachránil člena svýho týmu.

Ale nebylo mi dovoleno si trochu zdřímnout, což bylo na jednu stranu dobře, třebaže jsem musel vypadat jako chodící mrtvola, protože jsem se pěkně dlouho nevyspal. Sotva jsem zavřel oči, hned jsem sebou polekaně trhl, protože se otevřely dveře od mé ubikace.

„Mohu dál?“ tázala se zdvořile a s úsměvem žena s krátkými hnědými vlasy oděna do uniformy navržené speciálně pro expedici na Atlantidu - doktorka Weirová.

„Em... Neruším?“ dodala při pohledu na mě, jak jsem ležel rozvalený na posteli a mžoural na ni, protože mě zčásti oslepilo světlo, které sem vnikalo z chodby.

„Ne, nerušíte, já... Jen jsem... Pojďte a posaďte se, Elizabeth,“ spustil jsem nohy na zem a ukázal na uvolněné místo na posteli. S pozvednutým obočím jsem na ni hleděl, když se ke mně vydala a zeptal se: „Stalo se něco?“

Elizabet se vedle mě nejprve usadila a podívala se na mě s jistou obavou ve tváři, než mi odpověděla: „Na to bych se ráda zeptala já vás, podplukovníku. Už jste ve svém pokoji zavřený celých čtrnáct dní. Mám o vás starost.“

Otevřel jsem pusu překvapením. Už tolik? Ani jsem si neuvědomil, že ten čas tolik letí.

„Strachujete se zbytečně,“ ujistil jsem ji, když jsem se z toho zjištění vzpamatoval. „Jsem v pořádku.“

Chvíli nastalo ticho, jak jsme si vzájemně hleděli do očí. Doktorka mírně nakrčila čelo, zjevně ji moje tvrzení, že jsem v pořádku, moc nepřesvědčilo.

„Johne, to, co se stalo s Teylou je hrozné, já vím, ale...“

Při vyslovení Teylina jména jsem sebou nepatrně trhl a uvědomil si, že to nepotřebuju znovu slyšet.

„Promiňte, doktorko, ale... Nechci o tom mluvit,“ skočil jsem jí do řeči a poškrábal se na temeni hlavy, opravdu jsem neměl náladu se o tom opět bavit.

Jen chápavě přikývla a na chvíli se odmlčela, když ale uznala, že jsem se dostatečně uklidnil, abych byl schopný dalšího rozhovoru, pokračovala:

„Možná byste si ale měl s někým promluvit. Po pohřbu jste se strašně uzavřel do sebe, opouštíte svůj pokoj jen, když jdete do jídelny a... ani tam nechodíte každý den. A ani s ostatními se moc v poslední době nebavíte. Nejsem jediná, kdo se o vás strachuje, Ronon, doktor Beckett a Zelenka... a dokonce i Rodney, si dělají starosti.“

Položila lehce ruku na tu moji, kterou jsem měl zatnutou v pěst a opřenou o matraci. Měl jsem chuť s ní ucuknout, ale neudělal jsem to, jelikož bylo vidět, že se i Elizabet trápí a já se nechtěl chovat hrubě.

„Váš i život lidí na Atlantidě jde dál a vy se musíte přes Teylinu ztrátu nějak dostat. Vím, že jsem řekla, že si můžete vzít času, kolik budete potřebovat a stále to platí. Obávám se ale toho, že jestli se brzo nedáte dohromady, podplukovníku, budu nucena vás stáhnout z aktivní služby a přenechat velení na někom... více schopném.“

„Chápu... Jestli nevíte na kom, vím jistě, že plukovník Caldwell by se toho rád ujal,“ nadhodil jsem a nevesele se zasmál.

„Ale já nechci, aby na Atlantidě velel plukovník Caldwell, ale vy,“ namítla doktorka Weirová.

Chápal jsem její důvody, proč nechce, aby to tu měl na starosti právě plukovník. Já i doktorka jsme věděli, že Caldwellovi bylo nejlíp na Deadalosu, obzvláště po tom, co se zjistilo, že měl v sobě Goa'ulda - parazitického tvora, jehož tělo připomíná hada, nebo velkého červa, který může ovládat nervovou soustavu hostitele.

Povzdechl jsem si, přičemž jsem stáhl ruku a zkřížil si paže na hrudi. „Dobře, Elizabeth, co tedy chcete, abych udělal?“

Nastala krátká pauza, než z Weirové vylezlo: „Promluvte si s doktorkou Heightmeyerovou.“

Ušklíbl jsem se a nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Nezlobte se, ale nejsem si jistý, že mi rozhovor s ní nějak pomůže...“

„Johne, tohle není prosba, tohle je rozkaz!“ napomenula mě Elizabeth. Trochu jsem nadskočil, jelikož mě tón jejího hlasu udivil. Doktorka Weirová na nikoho nezvedala hlas, pokud to nebylo nutné, každý jí totiž prokazoval určitý respekt bez toho, aniž by musela křičet. I já, proto jsem proti rozkazu nemohl nic namítat.

„No tak dobře, půjdu si s ní promluvit,“ zamručel jsem a uchopil knihu, kterou jsem předtím odložil na stolek vedle postele. Otevřel jsem ji a znovu se do ní začetl tam, kde jsem přestal, jelikož jsem měl za to, že náš rozhovor byl u konce.

Doktorka si odkašlala, aby získala mou pozornost. Když jsem na to však nereagoval, oslovila mě: „Podplukovníku?“

„Ano?“ zeptal jsem se, aniž bych zvedl zrak od stránky.

„Já tím myslela teď.“

„Jako teď hned?“

„Hned!“ přikázala mi, přičemž mi vytrhla knížku z rukou. Její nesmlouvavý výraz v obličeji mě přesvědčil, že bych neměl pokoušet její trpělivost, mohlo by se mi to vymstít.

„Dobře,“ pousmál jsem se a zvedl ruce na znamení kapitulace, „už jsem na cestě.“