S vůní moře - kapitola 44

„Loď na obzoru!“ Okamžitě jsem se zadíval směrem, kterým strážný ukazoval. Henren se ke mně na přídi připojil a oba jsme zkoumavě sledovali to neznámé plavidlo.
„Znáš tu vlajku?“ zeptal jsem se bratra kouskem úst, když závan větru plně rozvinul jejich praporec. Zelený had požírající králíka. Jen abychom my nebyli ten králík! pomyslel jsem si znepokojeně, protože tihle hoši vypadali, že zatraceně dobře vědí, co dělají. Manévrovali účelně, skvěle využívali větru a rychle se blížili k nám. Až moc rychle na můj vkus!
„Už jsem ji někde viděl!“ I já jsem měl dojem, že ji odněkud znám.
„Rozkazy, pane?“ Lognar se na mě tázavě díval.
„Připravte se! Zatím to nevypadá, že by měli nepřátelské úmysly, ale dávejte pozor!“
„Jak poroučíte, pane! Ale stejně by mě zajímalo, co vlastně chtěj a kdo vůbec jsou?“ Ptal se hezky, jenže já mu odpovědět nemohl. Cizinci se mezitím přiblížili na doslech a k mému údivu srovnali svoji rychlost s naší.
„Že by si chtěli jen popovídat?“ podivil se Henren polohlasně.
„Vypadá to tak!“ souhlasil jsem s ním a znovu nařídil mužům, ať jsou ve střehu. „Kdo jste a co pohledáváte v těchto vodách?“ zařval jsem z plných plic.
„Chci mluvit s lordem Rendirkem!“ zahulákal hnědovlasý muž, který stál u pažení na boku.
„Nějaký tvůj známý?“ zeptal se Henren se zájmem, ale já na něj sykl, ať drží jazyk za zuby, protože jsem na něj neměl ani náladu a ani čas.
„Já jsem Rendirk!“ představil jsem se tomu chlapovi zdvořile. „Co mi chceš?“ Navyklým pohybem jsem si uvolnil meč. Ne, že bych čekal, že přeskočí vzdálenost mezi našimi loděmi, ale aby viděl, že jsem připravený na vše. Tedy aspoň jsem si to myslel. Jeho odpověď mi totiž vyrazila dech.
„To záleží na spoustě věcí, švagře!“

Stál jsem tváří v tvář muži, který, podle mé ženy, nedávno takřka umíral. No, teď tak rozhodně nevypadá! napadlo mě ihned. Byl skoro tak vysoký jako já, bezvousou tvář mu zdobila tenká jizva, která se táhla od levého koutku úst až ke spánku, a u pasu se mu pohupoval meč. A ani dýka nevypadala, že by ji nosil jen na ozdobu. „Co máš na srdci?“ optal jsem se ho konverzačním tónem, zatímco naši muži se drželi zpátky, ale byl jsem si jist, že špicují uši, aby jim náhodou něco neušlo.
„Vzal jsi mi sestru, Rendirku.“
„No a?“ Pokrčil jsem rameny. „Tak už to v životě chodí, ne?“
„Jenže mě se nikdo na nic neptal!“ odsekl mi nakvašeně.
„Prý jsi jaksi nebyl ve stavu, kdy bys mohl mít nějaké námitky!“ Nenechal jsem se jeho vztekem vyvést z míry.
„Ale teď už jsem, ne?“ Založil si ruce na prsou a upřeně se na mě díval.
„Mám tě snad požádat o její ruku?“ otázal jsem se sarkasticky. „Pak bych tě rád upozornil, že na to už je trochu pozdě!“ Všiml jsem si, jak mu zacukal sval na čelisti, tak jsem se rozhodl mu ještě přidat. „Naše manželství bylo naplněno, jak si žádá tradice.“ oznámil jsem mu vznešeně. To, co mi odpověděl, se nedalo opakovat. Ale bylo to dlouhé a dokonce i Henren uznale pokýval hlavou nad některými výrazy, které můj švagr použil.