S vůní moře - kapitola 43

„Kde je Renka?“ zeptala jsem se ostře Hadrigy, která mi donesla vodu na umytí. Tuhle dívku jsem prostě nemohla vystát. A ona mě zřejmě také ne. Chovala se ke mně uctivě, ale při tom měla ve tváři něco, kvůli čemu jsem jí nevěřila. Byla jsem si jistá, že mě bez mrknutí oka zradí.
„Lord Rendirk ji včera propustil ze svých služeb, má paní.“ oznámila mi se špatně skrývanou radostí.
„A proč?“
„To nevím, paní. Lord Rendirk se mi nesvěřuje.“ odsekla mi s pokrčením ramen. „Mám vám pomoc se strojením?“
„Ne. Můžeš jít!“ Chtěla jsem být sama, abych si to mohla v klidu promyslet. Kvapně jsem se dostrojila, a zatímco jsem si splétala vlasy do copu, tak jsem přemýšlela, co se jen mohlo stát. Ať se stalo cokoliv, tak se mi to nelíbilo. Vedení domácnosti a služebné jsou moje starost, tak jak si mohl dovolit někoho propustit a neříct mi to?! Cítila jsem, jak ve mně vzrůstá vztek. Jak jenom mohl? A zvláště Renku! Copak neví, co pro mě znamená? Je mojí osobní komornou! Nněco takového nemá právo! rozhodla jsem se. Já ti to vytmavím!

Vyšla jsem na chodbu a rázně zabušila na dveře jeho pracovny. Když jsem nedostala žádnou odpověď, tak jsem vstoupila dovnitř. Místo za jeho stolem bylo však prázdné. Zamračila jsem se, kde jenom může být? ptala jsem se sama sebe v duchu a opustila ten pokoj. Sešla jsem do síně a vydala se na nádvoří. Na dvoře jsem zahlédla Tomase. „Počkej!“ zavolala jsem na něj hlasitě. Několik žen, které procházely kolem, se po mně zvědavě ohlédlo. „Jděte si po svém! Nemáte co na práci?!“ křikla jsem na ně a ony hned přidaly do kroku.
„Má paní?“ Přispěchal ke mně Tomas a uctivě sklonil hlavu na pozdrav. „Jak vám mohu pomoci?“
„Kde je můj manžel?“ otázala jsem se chladně.
„Dravec ráno odplul, má paní.“
„A kdy se vrátí?“ zeptala jsem se ho zostra.
„Měl by být do večera zpátky, má paní.“ odvětil klidně.
„Aha! Tak, až se vrátí, tak mu vyřiď, že s ním chci mluvit! Hned!“ dodala jsem důrazně a on na mě udiveně pohlédl.
„Má paní?“
„Samozřejmě, že lordovi řekneš, že lady Amélie s ním potřebuje nutně hovořit ve velmi naléhavé věci!“ ozval se vedle mě Arianin rozhodný hlas.
„Zajisté, má paní!“ Tomas přikývl a s mírnou úklonou odešel.

„Máš moc horkou hlavu, děvče!“ varovala mě Gerti, která si mě nesouhlasně prohlížela. „Takhle od něj nic nezískáš!“
„Ale on propustil mou komornou, aniž by se se mnou poradil a …“
„Tady ne, Amélie!“ přerušila mě tchýně rázně. „Takovéto věci se neřeší na veřejnosti!“ sykla na mě přísně. „Pojďme dovnitř!“
„A kam asi tak?!“ zamumlala jsem ublíženě. „Jaksi nemám nic, pokud jste si toho nevšimla!“ Hořce jsem se usmála.
„Copak nemáš klíč od tamtoho pokoje?“ Ariana významně přimhouřila oko.
„Mám, ale je mi to k ničemu! Rendirk mi zakázal tam chodit!“ postěžovala jsem si uraženě.
„No, tak půjdeme někam jinam. Vždyť to není jediný pokoj tady, ne?“ Švagrová na mě znovu mrkla.
„Ale já chci zrovna tamten!“ pronesla jsem umanutě.
„Nechovej se jako malé dítě!“ Gerti se zamračila.
„Ale mám přece právo …“
„Nemáš, Amélie!“ uťala mě tvrdě. „Máš tu jen taková práva, jaké ti tvůj manžel přizná!“ oznámila mi ledově. „A čím dříve si to uvědomíš, tím lépe pro tebe!“