S vůní moře - kapitola 42

Přešel jsem můstek a sotva jsem stanul na palubě Dravce, tak jsem se zklidnil. Přestal jsem myslet na Amélii, kterou jsem v ložnici nenašel, i na rozhovor s otcem, který mi docela zamotal hlavu. „Pane?“ Lognar si mě zpytavě prohlížel. Nedivil jsem se mu. Přijít před rozbřeskem na loď vždycky znamenalo potíže.
„Chci vyplout! Vzbuď posádku!“ nařídil jsem mu suše.
„Ehm, jsi si jistej, Dirku?“ optal se mě zaraženě. „Máš tu hosty, lady Amélie je nezkušená, a kdyby se něco zvrtlo, tak starej Goran toho moc nezachrání …“ Jal se tiše vypočítávat zápory toho mého nápadu.
„Jsem si toho vědom!“ zarazil jsem ho po chvíli, protože člověk nerad slyší, že se chová jako hlupák. „Jen si vyjedeme! Do večeře jsme zpátky!“ ujistil jsem ho, aby viděl, že jsem ještě nepřišel o rozum.
„Jak poroučíte, pane!“ Netvářil se nijak nadšeně, ale nedohadoval se se mnou. Pokývl jsem mu a zamířil ke kormidlu.

Vypluli jsme s prvními slunečními paprsky, které se dotkly vodní hladiny. Napnuli jsme plachtu a Dravec klouzal vlnami zcela hoden svého jména. „Kurz, pane?“ otázal se Lognar věcně, jakmile jsme se dostali ze zátoky.
„K Darlenu.“
„Slyšel jsi kapitána!“ Lognar kývl na kormidelníka a ten klidně stočil loď vlevo …

Opíral jsem se o pažení. Ve tváři jsem cítil vítr a vzpomínal na doby dávno i nedávno minulé. Na moři jsem se vždy cítil nejlíp. Po Kernokově smrti jsem si pořídil svoji první loď, Válečníka, a strávil na ní nepřetržitě skoro rok. Kdybych tehdy zůstal na pevnině, tak bych z toho všeho nejspíš přišel o rozum. Na vlnách jsem našel klid a ztracenou duševní rovnováhu. Válečník šel ke dnu o několik let později po střetu s faranskými piráty, ale já se stejně nevrátil do otcovského domu. Postavil jsem si pevnost v malarnské zátoce a od té doby to tady nazýval svým domovem …

„Pořád tě to táhne na moře, když máš trable?“ Trhl jsem sebou, když se vedle mě ozval Henrenův hlas.
„Jak ses sem dostal?“ otázal jsem se nevrle.
„Hádej!“ vyzval mě pobaveně. „Tahle kocábka je opravdu rychlá!“ dodal uznale a já navzdory tomu posměšnému názvu pocítil obrovskou hrdost.
„Tohle měl být soukromý výlet. Nikdo tě na něj nezval.“
„Jo, ty moc společenský nebejváš!“ odvětil s mrknutím oka.
„Měl bych tě hodit žralokům!“ zavrčel jsem na něj, ale na něj ta hrozba neudělala žádný dojem. Tak jsem to vzdal. „Co máš na srdci?“
„Otec s Gerti chtěli, abych na tebe trochu dohlídnul.“ Šklebil se na mě ten holomek vesele.
„Proč se do toho všichni pletete? Než jste přijeli, tak to bylo v klidu!“ povzdechl jsem si. „Od chvíle, co jste se tu objevili, to jde šejdrem!“
„Ale má to i kladné stránky, ne?“
„Jo, Amélie spí se mnou v mý vlastní ložnici, ale je mi k ničemu, abys věděl!“ přiznal jsem mu naštvaně.
„Tak proto jsi tak nevrlej!“ Pousmál se s pochopením a já měl sto chutí ho praštit.
„Nejsem jako ty, abys věděl!“ sykl jsem na něj. Henren totiž podědil temperament po našem otci a žádná sukně si před ním nemohla být jistá.
„Jo, za to ty jsi ctnost sama!“ provokoval mě dál, ale kupodivu mě tím už neštval. Takhle jsme se špičkovali s Kernokem. Docela mi to chybí!