Stargate Atlantis: Uncertain future -3-

- Liu Kauli -

„Tuhle!“ ukázal na mě tou zkrvavenou rukou, kterou se nakrmil na tom nebohém muži, jehož ostatky ležely u mých nohou. Couvala jsem před Wraithy, když ke mně vykročili, ale neměla jsem kam uniknout, lidé za mnou mi zabránili v postupu. Wraithi mě chytli silně za paže a vedli pryč. Věděla jsem jistě, že prožívám poslední minuty svého života.

Procházeli jsme chodbami hluboko do lodi. Všimla jsem si, že se ve výklenků ve zdech, které byly zapečetěny jakousi biologickou lepkavou substancí, nacházeli lidé. Většina z nich byla v bezvědomí, ale míjeli jsme i ty, kteří prosili o pomoc a snažili se osvobodit. Avšak marně, onen zámotek je udržoval pevně ve výklenku.

Při pohledu na ně se mi zhoupl žaludek a srdce se mi roztlouklo zběsilou rychlostí. Přemítala jsem, jestli mě vedli taky do nějakého zámotku, nebo pro mě měli připravené něco jinačího. Moc jsem se k těm nebožákům přidat netoužila, to už jsem raději volila rychlou a bolestivou smrt rukou Wraitha, než být uvězněna bůhví jakou dobu ve stěně lodi a nevědět, jestli přežiju další hodiny, dny, týdny nebo měsíce.

Po nějaké chvíli jsme vešli do velké otevřené místnosti bez dveří, kterou u vchodu střežili dva Wraithští válečníci. V sálu se nalézal veliký trůn, na kterém seděla Wraithka. Hádala jsem, že to byla královna této lodi. Měla dlouhé černé vlasy, které jí volně spadaly přes hruď až k bokům a byla oděna do černo-bílo-stříbrného hávu. Hned po našem příchodu se zvedla a vykročila ke mně. Moji držitelé mě pustili, neboť věděli, že jsem stejně neměla kam uniknout.

Dívala jsem se do ohavné tváře Wraithky a snažila se ze všech sil nepozvracet, když ke mně došla s úšklebkem ve tváři. Vůbec se mi nelíbilo, jak mlsně si mě prohlížela, kroužila kolem mě jako dravá šelma kolem své kořisti.

„Vybral si dobře,“ promluvila na Wraitha, kvůli kterému jsem tu stála. „Tenhle lidský tvor mi dodá hodně životní síly.“

Zastavila se přede mnou a začala ke mně přibližovat svou ohavnou pracku. Věděla jsem, co bude následovat – vycucne ze mě životní sílu. Ale chtěla jsem ji ujistit, že si tentokrát vybrala kořist, která se nechtěla dát tak lehce.

Sáhla jsem opatrně pro nůž tak, aby si toho nevšimla, a když měla ruku vzdálenou od mé hrudi jen pár centimetrů, zabodla jsem jí nůž do dlaně. Zařvala bolestí a uhodila mě nezraněnou rukou tak silně do tváře, že jsem se skácela ke studené podlaze a schytala druhou ránu o zem. Bolestně jsem sykla.

„Jak si dovoluješ zranit královnu?“ rozkřikla se. „Za tohle mi zaplatíš!“

Uslyšela jsem, jak nůž dopadl na podlahu nedaleko mě. Natáhla jsem k němu ruku, ale můj pokus o získání zbraně zmařila noha, která mi na ni šlápla. Zatnula jsem čelist, abych nevykřikla a vzhlédla. Královna mě propalovala rozzuřeným pohledem, před kterým jsem nehodlala uhnout a ukázat jí svou slabost.

Chvíli jsme na sebe hleděli. Nevěděla jsem, co v mých očích nakonec uviděla, ale otočila se a šla se posadit zpět na trůn, při chůzi ještě zavrčela na rozkaz:

„Odveďte tohoto lidskýho červa do laboratoře a implantujte mu sledovací zařízení. Bude z něho štvanec, aby pochopil, že zranění královny se neobejde bez trestu.“

Wraithi svou královnu poslechli a odvlekli mě do jiný části lodi. Vzpouzela jsem se jim a zapírala se nohama o podlahu, abych jim to trochu ztížila, ale místo toho jsem si od nich vysloužila zásah té jejich zbraně přímo do prsou, která mě zčásti omráčila. Stále jsem ale kolem sebe vnímala okolní svět. Byla bych možná radši, kdyby mě zbavili vědomí úplně.

O pár minut později mě položili a hrubě přitlačili na lůžko, dva Wraithové mě přidržovali zatímco si ten další chystal nějaký nástroje. Následně jsem ucítila ostrou bolest, jak mi něčím prořízl kůži na zátylku. Unikl mi z úst bolestný výkřik a vzápětí další, když mi na to místo vkládal ono zmíněné sledovací zařízení.

Slyšela jsem o štvancích, ale vždy jsem to měla za pouhé povídačky jako někdo, kdo měl za ně zase existenci Wraithů. Teď už však vím, že opravdu existují, protože se ze mě taky jeden stal. Nyní mě Wraithi budou lovit tak dlouho, dokud mě nezabijou. Ale... Utěšovala jsem se tím, že i ten nejstrašnější život je pořád lepší, než kdejaká "krásná" smrt.

Někdy během té jejich operace jsem omdlela, protože ta bolest pro mě už byla nesnesitelná. Když jsem znovu nabrala vědomí, už jsem nebyla na lodi, nad hlavou se mi rozkládalo modré nebe poseté mraky.

Sáhla jsem si rukou opatrně na místo, které mě pořád strašně bolelo, a kam mi bylo voperováno to jejich udělátko. Sykla jsem a ruku zase stáhla, bylo to pravděpodobně teprv chvíli, kdy mi dělali Wraithi ten zákrok, a hned potom mě zjevně vysadili na téhle planetě.

Zvedla jsem se ze země a podívala se na to místo, kde jsem ležela. Všimla jsem si, že se tam v trávě válely moje zbraně, které jsem u sebe měla předtím, než mě zajali. Byli fakt hodní, že mi je vrátili.

Ohnula jsem se pro ně a umístila je na jejich původní místo. Alespoň jsem nebyla úplně bezbranná, i když co byly nože a dýky v porovnáním s Wraitskými zbraněmi? Nebo spíš v porovnání se samotnými Wraithy?

Raději jsem o tom dál nepřemýšlela a podívala se, kde jsem to vlastně byla. Kromě stromů, které rostly blízko u sebe, jsem neviděla živou duši. Dokonce ani žádnou zvěř, nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se na této planetě nacházel jiný život, než ten vegetační, protože mimo ševelení listů v korunách stromů jsem neslyšela nic jiného.

Otočila jsem se za sebe a uviděla Kruh předků, oddychla jsem si, nebudu muset zůstávat na této, mě úplně neznámé, planetě.

Vydala jsem se k němu a došla k ovládacímu panelu, což byla stavba osazená osmatřiceti tlačítky zasazených ve dvou kruzích rovnoměrně umístěných od středu panelu. Už jsem se chystala zadat adresu, když jsem si něco uvědomila – nemohla jsem jít na Kaulis. Nehledě na to, jak moc jsem se toužila vrátit domů a ujistit se, že je moje rodina v bezpečí, nebylo možné, abych to udělala. Tímto bych je ohrozila a odsoudila k smrti. A ne jenom je, ale taky ostatní přeživší, teda jestli nějací byli a já doufala, že ano.

Měla jsem na výběr jen dvě možnosti – počkat tady, až přijdou Wraithi a zabijou mě, anebo zkusit zadat nějakou náhodnou adresu a doufat, že natrefím na planetu, na které by bylo vše potřebné pro přežití, a na které bych se na chvíli skryla a odpočinula si.

Rozhodla jsem se téměř okamžitě, zadala jsem na panelu kombinaci sedmi symbolů a čekala. Nic. Zkusila jsem to tedy znova. Zase bezúspěšně. Až když jsem zadávala adresu po páté se Kruh aktivoval a vytvořil výbuch energie v podobě ničivého nestabilního víru, vyvrhnutého směrem od brány do určité vzdálenosti.

Vykročila jsem k němu, ale ještě se naposledy ohlédla po planetě, kterou jsem opouštěla, než jsem vstoupila do Kruhu předků s vědomím, že mám právě teď před sebou nejasnou budoucnost...