Stargate Atlantis: Uncertain future -2-

- Liu Kauli -

Probudila jsem se v prostoru, kde panovalo přítmí. Chvíli mi trvalo, než jsem zaostřila zrak natolik, abych rozeznala nějaké tvary. To, co jsem nakonec uviděla se mi moc nelíbilo.

Pomalu jsem se postavila na nohy do předklonu a rukou se zapřela o nějakou slizkou stěnu, ale dostat se do této pozice mi šlo stěží, protože mě bolelo celé tělo. Obzvlášť v hlavě mi tepalo nesnesitelnou bolestí jako kdyby se mi měla každou chvíli rozkočit. Nejspíš to zapříčinilo to, jak silně jsem se do ní předtím praštila. Rukou jsem se dotkla místa, které bylo nejvíce citlivé a pocítila na prstech něco teplého, svou krev. Z části už byla zaschlá, čímž jsem usuzovala, že jsem byla v bezvědomí nějakou dobu.

Když jsem stála více méně pevně na nohou, rozhlédla jsem se kolem. Musela jsem být na palubě jejich Mateřské lodi. Jestli mi ještě někdo někdy bude tvrdit, že to jsou jen povídačky a žádné takové lodě neexistují, vyvedu ho mileráda z omylu.

Nebyla jsem tady sama, společně se mnou bylo v místnosti několik lidí z mojí planety. Hledala jsem mezi nimi členy své rodiny, ale nebyli tu. Na jednu stranu se mi ulevilo, protože tu byla šance, že se jim podařilo před Wraithy uniknout, zároveň jsem se ale obávala toho, že by se mohli na lodi nacházet, jen v jiné cele.

Všichni přítomní byli na smrt vyděšení a ptali se jeden druhého, co s nimi bude. Pomalu začínali propadat panice. I já jsem pociťovala strach, protože jsem si dokázala živě představit, co nás nejspíš čeká, ale zatím jsem se ještě nehodlala vzdát naděje, že se odtud nějakým zázrakem dostanu a uvidím svou rodinu. I když ta naděje byla velmi mizivá.

Začala jsem prohledávat svoje oblečení. Náš národ se skládal převážně z lovců, kovářů, tkalců, farmářů a obchodníků, což znamenalo, že jsme byli chudší, než lidé na jiných planetách. Naše ošacení zahrnovalo většinou utkanou tuniku. K tomu jsme nosili kůži ze zvířat, která byla sešita nejčastěji do vest, kalhot či dlouhých plášťů, které měl ve svém šatníku snad každý Kaulian, jelikož počasí na Kaulisu nebylo zrovna nejteplejší. Měli jsme jen dva typy ročních období – jaro a podzim.

Prozkoumávala jsem každičký záhyb svého pláště, který jsem si ušila sama a tím si tam zhotovila plno funkčních kapes dost velkých na to, abych do nich mohla zastrčit nože a dýky, ale šikovně schovaných tak, aby je nikdo jiný kromě mě nenašel. Ale neměla jsem je tu, a záhy jsem si uvědomila proč.

Když jsem mířila na Athos, bylo samozřejmé, že si tolik zbraní, kolik jsem normálně nosila při lovu, nebudu muset s sebou vzít, protože jsem byla mezi přáteli. Tak nač tolik zbraní? Vzala jsem si tedy jen ty, které jsem při sobě nosila vždycky. Dva lovecké nože připevněné v pouzdrech po stranách stehen a jednu dýku připásanou v pochvě u pasu. Hned jsem toho zalitovala, ale už to bylo stejně jedno, nemohla jsem to změnit.

Wraithi mi sebrali, co u mě našli, ale naštěstí nenašli všechny moje zbraně. Jeden malý nožík jsem měla šikovně schovaný ve vysoké botě pro případ, že bych se dostala do problémů. A jeden takový právě nastal. Vytáhla jsem ho a zastrčila do levého rukávu tuniky pod pláštěm. Díky chrániči na předloktí, který jsem nosila, abych si ho chránila při střelbě z luku, mi tam nůž držel, takže nehrozilo, že z něj nedopatřením vypadne.

Nyní přišel na řadu plán vymyslet, jak se odsud dostat a teď jsem nemyslela jenom z téhle místnosti, ale především z lodi. Než jsem se mu však mohla plně věnovat, zaslechla jsem kroky v těžkých botách, co se přibližovaly směrem k nám.

Dveře do naší cely, kde nás Wraithi zadržovali, měly vzor jakési řídké pavučiny se silnými vlákny. Jak jsem si je tak prohlížela a poslouchala onu ozvěnu kroků, najednou se dveře začaly otevírat směrem nahoru a namísto nich se tam objevili naši věznitelé. Rychle jsem couvla a zařadila se mezi ostatní, zrak jsem z příchozích ale nespustila.

Dva z nich měli nějakou masku na tváři, byli rozložití a drželi v ruce podlouhlé předměty, hádala jsem, že to byly nějaké střelné zbraně, i když jsem se ve Wraithské technologii nevyznala. Ten třetí byl vysoký, dlouhovlasý, oblečený v černém dlouhém kabátu a hladově si nás všechny prohlížel. Zastavil se zrakem na mladém muži, který stál po mém boku. Otevřel ústa a zle se usmál, čímž nám ukázal svoje odporné špičaté zuby.

„Tam toho,“ promluvil Wraith hlubokým hlasem a pokynul hlavou svým kumpánům. Ti se onoho dotyčného šli ihned chopit. Ohlédl se po mě, ale když si uvědomil, že si jdou pro něj, rozhodl se pro zoufalý čin – útěk. Jelikož byl štíhlý a poměrně malý, podařilo se mu proklouznout přes ty dva bojovníky, co se k němu hrnuli. Ale tím bylo jeho snažení u konce, přes posledního Wraitha se nedostal. Ten ho zastavil na místě rozmáchnutím pravé ruky, kterou mu přitiskl na hruď. Okamžitě se ten mladík dal do křiku. A já věděla proč – Wraith mu bral život, aby se sám nakrmil.

Sledovala jsem, jak ten člověk přede mnou začal stárnout neuvěřitelnou rychlostí. Jako kdyby celý jeho život proběhl během několika málo sekund. Jeho bolestný křik mě bodal do uší a já se rozklepala, zároveň jsem byla ochromena strachem, takže jsem si sluch nemohla zakrýt rukama, abych křik trochu utlumila.

A najednou bylo po všem. Zůstala jsem hrůzou stát a zírat na seschlou kostru, která se nyní válela na podlaze. Nic horšího jsem nikdy neviděla. V ten moment jsem něco si uvědomila.

Umírala jsem tady. Každou sekundou jsem se smrti stále víc a víc přibližovala. I když o život můžeme přijít různě, smrt samotná je jen jednou z možností. Ale smrt rukou Wraitha je to nejhorší, co vás může za život potkat. Věřte mi, já to právě viděla na vlastní oči. A teď to čekalo i mě... Protože hadí pohled té slizké zrůdy spočinul na mě.