S vůní moře - kapitola 39

Ustoupila jsem až ke zdi a s bušícím srdcem čekala, až vejde. Má klíč, takže to musí být on. „Když si někdo hraje s ohněm, tak se obvykle popálí, krásko!“ Ztěžka jsem polkla, ale zůstala jsem zticha. Sedl si do jednoho z křesel a pokynul mi, ať se také posadím. Zavrtěla jsem hlavou a on pokrčil rameny. „Jestli chceš nějakou komnatu, tak si vyber nějakou jinou!“ Vlastně od něj bylo milé, že mi to znovu nabídl.
„Ale mně se líbí právě tahle!“ namítla jsem umíněně. Věděla jsem, že jsem pošetilá, ale přišlo mi, že když ji získám, tak mě alespoň trochu respektuje. Bude to důkaz, že tu mám nějaká práva. Že jsem tu doma.
„Jsou tu i jiné hezké pokoje.“ zabručel, ale nezněl nijak nabroušeně, tak jsem si dodala odvahy.
„Nech si je! Tohle je nádherné místo a ten úžasný rozhled, je odtud vidět přístav a můžu tak pouhým pohledem zjistit, jestli se Dravec už vrátil nebo ne …“ Zarazila jsem se. Tohle jsem mu přiznávat nechtěla, ale snad si toho nevšiml! „ … a všechno zařízení už tady je! Nemusí se sem nic dávat a … a prostě ji chci mít!“ zakončila jsem ten svůj proslov rázně.

„Vznášíš požadavek, krásko?“ zeptal se po chvíli takovým zvláštním tónem. „Slíbil jsem, že ti dám, co budeš potřebovat, ale rozmary ti plnit nebudu!“ Vzteky se mi zatmělo před očima. Já ti dám rozmary!
„Rozmary?!“ vyjekla jsem naštvaně. „Tak já mám podle tebe rozmary?! A co je podle tebe rozmar, hm? Šaty? Mám tu snad chodit nahá?! Věci na šití a vyšívání? Kdybych to neděla, tak mi vyčteš, že nic neumím, co?“ Pravdou bylo, že jsem tyhle práce moc v oblibě neměla, ale tady jsem to brala jako užitečnou náplň volného času. „A pro tvoji informaci, měla jsem ložnici, ale o ni mě připravila tvoje matka …“
„Není to moje matka!“ opravil mě ihned, ale já se nenechala rušit.
„ … takže musím spát s tebou, ne že by mě to zas až tak vadilo, ale už nemám ani trošičku soukromí! Když se s tímhle …“ Ukázala jsem na rám s výšivkou. „ … usídlím u tebe v ložnici, tak asi nebudeš rád, co? Nebo si s tím mám sednout dolů do síně, aby všichni viděli, jak zručnou máš ženu?!“ Nevědomky jsem zvyšovala hlas a teď už jsem na něj skoro křičela.

„Máš kuráž, to se ti musí nechat!“ Uznale pokývl hlavou, když mi došly argumenty. „Teď už ale nejde o komnatu, ale o to, že jsi jednala proti mému výslovnému zákazu, ženo!“
„Nevěděla jsem o něm!“ bránila jsem se prudce. "Neřekl jsi mi o něm …“
„Odpoledne jsem ti jasně řekl, že sem chodit nebudeš.“

Proti tomu jsem nemohla nic namítnout. Udělala jsem mu to na truc. „Tak mě potrestej, ale nech mi tenhle pokoj!“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.
„Však se dočkáš! Dřív než si myslíš!“ prohodil výhružně. „Tenhle pokoj mít nebudeš, Amélie. A to je mé poslední slovo.“ dodal rezolutně.
„A můžeš mi laskavě říct proč ne?“ zasyčela jsem na ně vztekle. „Odložíš snad meč a budeš tu vyšívat nebo snad příst?!“
„Tak to by vás čekaly pěkné zlé časy!“ U dveří stál lord Bergon a smál se, až se za břicho popadal. Můj manžel na něj vztekle hleděl, ale jeho otec si z toho nic nedělal. „Nech nás o samotě, děvče!“ pronesl ke mně, když se uklidnil. Pohlédla jsem na Rendirka, protože jsem ho nechtěla provokovat. Jedna otevřená vzpoura za den stačí, ne? Sotva znatelně přikývl a já s úlevou odešla.