Stargate Atlantis: Uncertain future -1-

- Liu Kauli -

Nebylo to tak dlouho, co byla moje rodná planeta Kaulis napadena. Kruhem předků - jak mu můj lid říkal - přiletělo několik Wraithských malých plavidel sloužících ke sklízení obětí. Neměli jsme proti nim žádnou šanci. Nejen kvůli tomu, že jsme neměli potřebnou technologii, abychom se jim ubránili, ale taky jsme na jejich příchod nebyli připraveni.

Tato odporná, slizká, zlá a především velmi hladová rasa vysává z lidí životní sílu, kterou potřebují, aby přežili a tím ho neuvěřitelně oslabují a mučí, že i smrt je příjemnější než to, co musí člověk prožívat při tom, když se jím Wraith krmí. Tyto bytosti žijí v rojích, v jejichž čele je královna. Mnoho světů si zotročili „sklizněmi“ lidí v pravidelných cyklech.

Kresby v našich jeskyních na Zdech Vzpomínek, které jsou staré několik tisíce let, zobrazují napadení našich vesnic, k němuž dochází znovu a znovu. Wraithové dovolí našemu druhu se rozmnožit, a když dosáhneme určitého počtu, vrátí se zpět a všechen lid zase vyhubí. Někdy uplyne několik století, než se objeví, ale stále se vracejí, aby nám lidem připomněli, že oni jsou ti mocní a my pouze jejich potravou. A teď se Wraithi objevili znova. A to bylo špatné. Moc špatné. Věděla jsem to hned, když jsem ten den spatřila jejich plavidla.



Byla jsem zrovna na cestě na planetu Athos. Lidé na této planetě byli přívětiví a co se směnného obchodu týče, velmi vstřícní. Měla jsem s sebou několik kusů očištěné kůže ze zvířat, které jsem předešlého dne ulovila. Chystala jsem se je směnit za semena rostlin, které bychom mohli na své farmě pěstovat, aby měla moje rodina co jíst.

Blížila jsem se pomalu ke Kruhu předků a těšila se, až Athosiany uvidím, jelikož mnozí z nich se stali mými přáteli. Když jsem však od něj byla vzdálená na dohled, zničeho nic se aktivoval zvenčí. Zastavila jsem se a čekala, kdo jím projde. Za pár sekund se z něj vynořilo pět malých plavidel.

S hrůzou v očích jsem sledovala, jak mi proletěli nad hlavou. Znala jsem jejich popis z maleb na zdech jeskyně, které tam zanechali ti, co přežili poslední obrovský holokaust, který nastal před pěti generacemi. Měla jsem za to, že máme ještě spoustu let, než doba sklizně opět nastane. Vypadalo to však, že se Wraithi tentokrát vzbudili předčasně. A to znamenalo jediné - celý Kaulis byl v nebezpečí, a s ním i moje rodina, kterou jsem musela varovat.

Hodila jsem na zem kůže, co jsem s sebou nesla, abych se zbavila zbytečné zátěže a rozběhla se tak nejrychleji, jak jsem mohla, abych domů dorazila co nejdřív. Díky tomu, že jsem zdejší krajinu znala velmi dobře, jsem taky věděla i o mnohých zkratkách, které vedli do vesnice. Ale stejně jsem měla nemilé tušení, že se mi domů nepodaří dostat včas. Na můj vkus jsem běhala docela rychle - což se mi častokrát hodilo při lovu - ale oproti plavidlům jsem zjevně neměla moc velkou šanci na úspěch.

Při běhu jsem zakláněla hlavu a dívala se na oblohu, jestli se v mojí blízkosti nevyskytují další nepřátelská plavidla. Žádná jsem zatím nezahlédla. Což bylo dobře, ale i tak jsem jsem si byla jistá, že i těchto pět malých lodí mohlo klidně nějakým způsobem pojmou skoro všechen lid na planetě. Věděla jsem to, protože jsem si ony malby velmi pozorně prostudovala a slyšela několik příběhů, které se v tomhle shodovaly.

Doběhla jsem ke kopci a pohlédla dolů, kde se rozkládala naše vesnice. Vždy jsem si tento pohled užívala, ale bohužel ne dnes. Dnes všude pode mnou panoval zmatek. Lidé pobíhali sem a tam a snažili se utéct před plavidly, co křižovaly nebe. Viděla jsem, jak některé z lidí polapil podivný paprsek a oni před mýma očima zmizeli. Prostě tam v jednu chvíli byli a v tu další už ne. Toto se dělo všude tam, kam jsem se podívala, lidé mizeli.

Času nebylo nazbyt. Vykročila jsem k dalšímu běhu, ale jelikož předchozího dne pršelo, půda byla nasáklá vodou a mě podklouzla noha, a protože jsem nestačila získat ztracenou rovnováhu, začala jsem padat z kopce, přesněji řečeno jsem se z něj kutálela. Těsně před dopadem dolů jsem instinktivně natáhla ruce před sebe, abych zbrzdila pád, ale i tak jsem dopadla tvrdě na zem a při tom pádu se praštila o kámen do hlavy.

Nějakou chvíli jsem tam omráčeně ležela neschopná se pohnout. Když bolest hlavy po nějaké chvíli odezněla, snažila jsem se postavit na nohy, ale nešlo mi to, vůbec mě neposlouchaly. Jediné, co se mi podařilo bylo překulit se na záda a zůstat tak ležet.

Neustále mě doprovázel křik lidí, co pobíhali kolem. Čím déle jsem se nehýbala, tím více se ty výkřiky vytrácely, až nakonec úplně utichly. Jediný zvuk, který mi byl stálým společníkem bylo moje rychlé dýchání.

Zadívala jsem se na nebe nad sebou, kde se o několik málo sekund později zhmotňoval nějaký stín, který plul rychle po obloze. Bylo pozdě. Věděla jsem, že se k rodině nedostanu včas. Poslední, co si pamatuju byl podivný pisklavý zvuk, který se mi prohnal nad hlavou. Pak jsem zahlédla paprsek, který mě polapil do své pasti a kolem mě se rozprostřela neprostupná temnota.