S vůní moře - kapitola 37

Služebné položily na stůl podnosy s večeří a jiné nám dolily víno. Můj manžel byl zachmuřený a mlčenlivý, což obvykle nebýval. Neušlo mi, jak se na mě Jorgar dívá. Jako bych já mohla za Rendirkovu mizernou náladu! No, nejspíš i mohla, jenže jiným způsobem než si švagr myslel. Byla jsem si jistá, že kdybych Rendirkovi o tom jeho chování řekla, tak by ho nejspíš ihned vyzval k boji. Nepatřila jsem do jejich rodiny dlouho, ale byla jsem si vědomá, že mezi mým manželem a jeho bratrem panuje napětí. Předpokládala jsem, že to má souvislost se smrtí jejich bratra. A nehodlala jsem být záminkou k tomu, aby se ti dva spolu bili. „Jak dopadl ten váš závod?“ optala se Gerti se zájmem, zatímco zručně porcovala kuře.
„Připomeň mi, že mám tomu holomkovi poslat sud našeho nejlepšího!“ pronesl můj tchán neochotně.
„To ti určitě připomenu! Ale třeba budeme brzy posílat i něco jiného, ne?“ Spiklenecky na mě mrkla a já cítila, jak rudnu.
„To bych neřekl!“ pronesl Rendirk ostře a lokl si vína.
„Chlap se o tomhle vždycky dozví až jako poslední!“ odfrkla si moje tchýně pohrdavě a já si v duchu povzdechla.

Je tím jako posedlá! Copak jí nestačí vnoučata od Ariany? Musí do toho tahat i mě?! A vsadím se, že určitě i ostatní nějaká děcka mají! Třeba toho kluka, o kterého se Rendirk tak svědomitě stará! Věděla jsem, že to Gerti asi nemyslí zle, ale stejně jsem měla po náladě. Jakmile to bylo možné, abych neurazila naše hosty, jsem se omluvila a odešla ze síně. Přede dveřmi ložnice jsem zaváhala.

Nechtěla jsem tam jít. Rozhodně ne po našem odpoledním rozhovoru. No, dobře, no! Nebyl to rozhovor, ale jasná hádka. A neměla jsem ani tušení, kdo ji vyhrál. Když mě odvlekl do ložnice, tak jsem počítala s tím, že mě zbije nebo si mě vezme násilím, ale nic z toho se nestalo, tak jsem vlastně vítěz já, ne? Jenže tu komnatu mi stejně nedovolil, takže zvítězil on, ne? Nedovolil! Zaťala jsem pěsti. Však já ti ještě ukážu! Bez dalších okolků jsem zamířila k postrannímu schodišti. Dostala jsem se k ní omylem, ale nevzdám se jí! Je moje!

Seděla jsem v křesle a dívala se do plamenů. Samozřejmě, že jsem tentokrát neopomněla zamknout dveře. Nestála jsem o další setkání s Jorgarem a ani s manželem. Napadlo mě, že kdybych si dneska měla mezi nimi vybrat, tak by to byla pěkně těžká volba! I když, asi bych si vybrala Rendirka. Ač to zní divně, tak jsem věřila, že mi neublíží. Aspoň ne doopravdy. Jistě, byl by schopen mně nařezat, o tom jsem nepochybovala, ale jinak by se mě nedotkl. Vím to. Sice jsem mu vmetla do tváře, že je násilník, ale v hloubi duše jsem věděla, že to tak není.

Mátly mě pocity, které ve mně probouzel. Hlavně to, jakým způsobem je probouzel. Abych byla upřímná, kdybychom dneska skončili v posteli, tak by mi to ani v nejmenším nevadilo. Sama jsem se zhrozila té nestoudné myšlenky! Vždyť to bylo … prostě nemyslitelné! Ale on přece říkal, že by mu to nevadilo … Z myšlenek mě vyrušilo zarachocení klíče. S vylekaným nadechnutím jsem vyskočila na nohy.