S vůní moře - kapitola 36

„Amélie!“ Měl jsem toho právě dost. Nejen, že si bez mého vědomí přivlastnila ten zatracený pokoj, ale ještě tu na mě ječí místo, aby pokorně prosila o prominutí. „Tohle ti trpět nebudu!“ Založila si ruce na prsou. To snad ne! Jako bych byl její sluha nebo tak něco!
„A co uděláš?“ zeptala se a pohrdání z ní přímo čišelo. „Zbiješ mě?“
„Dávej si pozor na jazyk!“ sykl jsem na ni naštvaně. „Ještě jsem se tě ani nedotkl!“
„Tak si posluž a pak táhni!“ vyzvala mě ledově.
„No, jak chceš!“ Popadl jsem ji za ruku a zamířil ke dveřím. Však já tě naučím! Otvírat si na mě pusu nebudeš, krásko!

Odvlekl jsem vzpouzející se Amélii do ložnice a mrštil s ní na postel. Okamžitě z ní vylezla, ale hodil jsem ji zpátky. „Ani se nehni, rozumíš?!“ zařval jsem na ni a ona měla dost rozumu, aby mě poslechla. Což bylo její štěstí. Její blízkost na mě působila a věděl jsem, že jestli se jí ještě jednou dotknu, tak se neovládnu a vezmu si, co je moje. Několikrát jsem se nadechl a zase vydechl, abych se uklidnil. „Co to do tebe zase vjelo?“
„Proč se staráš? Jde ti přece jen o to jedno, ne?“ Vzpurně vystrčila bradu. „Ale už jsem ti řekla, že teď není vhodné období v měsíci, takže budeš muset počkat!“ dodala se zadostiučiněním.
„A proč si myslíš, že mi ta trocha krve vadí?“ zeptal jsem se jí sladce. „Už jsem v životě nějakou viděl, nemyslíš?“ Zbledla jako stěna a vzápětí zrudla. Obě barvy jí slušely.
„Protože … teď prostě nemůžeme počít.“ hlesla rozpačitě a vypadala u toho tak roztomile, že se můj vztek začal zvolna rozplývat. Jo, nejsem imunní vůči její kráse, zatraceně!
„Vždycky nejde jenom o početí, krásko!“ upozornil jsem ji pobaveně a sedl si do křesla u krbu. „Proč jsi na mě vlastně tak vyjela?“

Nešlo o to, co řekla, ale spíš o tón, kterým to řekla. Jistě, měla prořízlou pusu, ale takhle mluvit jsem ji ještě nikdy neslyšel. Pohrdavě, vyzývavě, nenávistně, vyděšeně… To je ono! blesklo mi hlavou. Byla strachy bez sebe, jen jsem nechápal proč. Protože jsem na ni zvýšil hlas? To v tom být nemohlo. Nebylo to totiž poprvé. Nebo ji tak rozhodilo, že jsem předstíral, že se jí chci zmocnit? Možná …

„Co se postele týče, tak uznávám, že jsem ti moc na výběr nedával, ale nevypadala jsi, že toho lituješ nebo že jsi vyloženě proti!“
„Kdybych tě odmítla o svatební noci, tak byste naše město vypálili, ne?“ V tom měla pravdu. A já osobně bych škrtal sirkou. „A tady? Kdo by mi tu tak asi pomohl, co?“ prohodila hořce a přitáhla si kolena k bradě. V očích se jí zaleskly slzy.
„Tahle tvá teorie má jednu drobnou vadu na kráse!“ sdělil jsem jí po chvíli přemýšlení.
„A to?“ Tázavě pozvedla hlavu.
„Kdyby se ti to nelíbilo, tak bych se dovnitř tak snadno nedostal, krásko, a ty bys pak nemohla pořádně sedět.“
„Jsi hulvát!“ Uraženě našpulila rty, ale přestala nabírat do pláče. No, sláva!
„Možná, ale mám pravdu, Am, a o to tu teď jde!“ Pohodlně jsem se opřel a se zájmem čekal, co ona na to. Když to ticho už bylo nesnesitelné, tak konečně promluvila.
„No, možná máš, ale …“ Nejistě si olízla rty, ale pak zřejmě usoudila, že nejlepší obrana je útok. „Proč ses tak rozčílil, když jsem ti řekla o tom pokoji?“

Tuhle otázku jsem čekal, ale stejně jsem z ní neměl radost. No, měla smůlu. „Protože nechci, aby tam kdokoliv chodil! Jestli chceš komnatu na ty svý krámy, tak si vyber nějakou jinou!“ nabídl jsem jí smířlivě, ale jí to samozřejmě nestačilo.
„To není odpověď!“
„Ale jinou ti nedám!“ odsekl jsem jí přísně. „Tak se s tím laskavě smiř!“
„To mi ale nestačí!“ oznámila mi umíněně. Vstal jsem a šel ke dveřím.
„Zvykej si!“ oznámil jsem jí chladně. „Já tady rozkazuju a ty posloucháš!“
„Nejsem tvoje služka!“
„Nepokoušej mě, Amélie, nebo dostaneš víc, než dokážeš unést!“ Práskl jsem dveřmi a vztekle dusal chodbou, abych byl co nejdál od ní.