S vůní moře - kapitola 35

Skláněla jsem se nad rámem a pečlivě kladla steh vedle stehu. Při tom jsem občas zvedla hlavu a zadívala se z okna. Viděla jsem z něho část přístavu i kousek pobřeží. Všimla jsem si, že Dravec je opět u mola. Oddechla jsem si. Byla jsem ráda, že manžel je doma. Přece jen jsem si netroufala čelit jeho příbuzným sama. Gerti a Ariana byly obě milé, i když jsem si před nimi připadala jako nezkušená holka, ale z jeho otce a bratrů jsem měla trochu strach. Nejméně nebezpečný se mi jevil Lars. Zřejmě to bylo tím, že mi byl věkem nejblíže a uměl mě rozesmát. Nejhorší z nich byl nejspíš můj tchán. Stále jsem měla v živé paměti rozhovor s ním, když jsem je vyrušila v mé ložnici. Neřekla jsem nic hrozného a on mi přesto vyhrožoval bitím …

Otevřely se dveře a já sebou polekaně trhla, když se v nich objevil jeden z Rendirkův bratrů. Jorgar, uvědomila jsem si o několik úderů srdce později. „Tak tady jsi!“ pronesl hlubokým hlasem a bez vyzvání si sedl naproti mně.
„Přeješ si něco?“ zeptala jsem se zaraženě a zapíchla jsem jehlu do plátna. „Nebo se něco stalo?“ Co když Rendirk …
„Ne, jen jsem tě chtěl vidět.“ odvětil, jako by to byla ta nejprostší věc na světě. Přehodil si nárt jedné nohy přes koleno té druhé a opřel si o něj loket.
„A proč?“ Neodpověděl mi, ale díval se na mě pohledem, ze kterého mi bylo horko. „Odejdi, prosím.“ vyzvala jsem ho tiše, protože jsem se v jeho přítomnosti necítila dobře.
„Nejsi tak dobrá hostitelka, jak jsem si myslel.“ poškleboval se mi.
„Od kdy je součástí hostitelčiných povinností vyhrnout si sukni?!“ odsekla jsem mu nakvašeně.
„Nejsi tak nevinná, jak se děláš!“ Posupně se zachechtal. Vyskočila jsem na nohy, jako by mě bodl šídlem.
„Odejdi! Okamžitě!“ Ukázala jsem ke dveřím. I on se zvedl, pomalu a hrozivě, a přistoupil ke mně. Mé chytřejší já mi říkalo, ať před ním ustoupím, ale ani jsem se nehnula.
„Nejsem zvyklej, aby mě někdo vyhazoval! Tím míň ženská!“ pronesl ledově a oči se mu hněvivě leskly. Než jsem se nadála, tak přitiskl svá ústa na moje. Jazykem se mi neodbytně snažil rozevřít rty, zatímco mě k sobě hrubě tiskl. Povolně jsem je pootevřela, a jakmile se jeho jazyk dotkl mého, jsem ho vší silou kousla a zároveň mu vrazila koleno do slabin. Zařval jako raněné zvíře a pustil mě. Ihned jsem od něj odskočila.
„Co si to dovoluješ?! Víš, kdo jsem?! Paní tady toho všeho kolem a žena tvého bratra!“ opřela jsem se o své postavení v domě. „A buď si jist, že mu o tvém drzém a nestoudném chování řeknu!“
„Tohle jsi neměla dělat, děvenko!“ Setřel si ze rtů krev a vykročil ke mně …

„Má paní, jste tady?“ Ozval se k mé úlevě Renčin hlas ze schodiště. „Lord Rendirk s vámi chce mluvit! Máte k němu hned přijít!“
„Už jdu!“
„O tomhle ani necekneš, Amélie, nebo bude zle! Hodně zle!“ varoval mě můj švagr, když jsem se kolem něj protahovala ven. Kousla jsem se do jazyka, abych mu neřekla něco ostrého, čeho bych pak později litovala.

„Kde jsi byla, ženo?“ vyjel na mě, sotva jsem vešla do jeho pracovny, a netvářil se při tom nijak radostně.
„Vyšívala jsem …“ Snažila jsem se zklidnit dech a také prudce bušící srdce. „ … v komnatě nahoře ve věži. Proč jsi mi neřekl, že tady něco takového je? A komu to vůbec patřilo?“
„Kdo ti tam dovolil jít?!“ Nechápala jsem, co ho posedlo.
„Netušila jsem, že tu jsou prostory, kam mi není dovoleno vstupovat!“ odvětila jsem zaraženě. „Měl jsi mi to říci.“
„Neopovažuj se svalovat vinu na mě!“ zařval vztekle a já se bezděky přikrčila. Pak jsem se ale hrdě napřímila, protože jsem toho měla právě dost. Jestli si myslí, že na mě může křičet, tak to tedy ne!
„A jak jsem to asi měla tušit, co?“ ohradila jsem se hlasitě. „Za celou tu dobu ses ani neobtěžoval říct mi, jaká máš pravidla ve svém domě! Hlavně, že jsi mi vysvětlil rozdíl mezi rybízem a ovesnýma vločkama!“ Měla jsem chuť hodit mu něco na hlavu.
„Amélie!“ Trhla jsem sebou, protože to bylo po dlouhé době poprvé, co mě tak oslovil. Obvykle mi totiž říkával krásko. I když v noci mě nazval jinak. Am.