S vůní moře - kapitola 34

„Je na čase s tím něco udělat, ne?“ sykl jsem koutkem úst k Henrenovi, který stál vedle mě a šklebil se. Otcova loď byla o dvě délky před námi a už jsme měli jen pár mil do přístavu.
„Řekl bych, že s tím toho už moc nenaděláš!“ odpověděl mi s úšklebkem a já po něm nevraživě loupl okem.
„Byl jsem jenom zdvořilej!“
„Jó, to ty býváš!“ Potlačil jsem touhu ho praštit a vydal se ke kormidlu, které jsem si převzal.

Miluju tyhle chvíle. Ta obrovská síla, která reaguje i na ten nejjemnější pohyb. Nepatrně jsem pohnul kolem a Dravec se ihned poslušně stočil vpravo. „Napnout plachtu!“ zavelel jsem a moji muži se hned chopili lan. „A hněte sebou!“ dodal jsem, když se mi zdálo, že jim to jde pomalu. Přitáhli ji až na doraz a dřevo zasténalo na protest.
„Hele, nezlomí se ti stěžeň?“ projevil zájem Lars, který se opíral o pažení.
„Pořádně se drž!“ vyzval jsem ho, protože jsem ucítil slabý náraz následovaný trhnutím, které naznačovalo, že Dravec co nevidět vyrazí. „Nechci tě lovit z vody!“ Lars otevřel ústa, ale pak je zase sklapl, a pevně sevřel pažení.

Moje loď letěla jako šíp po vlnách a pomalu ale jistě doháněla Královnu. Až k nám doléhaly otcovy povely, kterými se snažil udržet si náskok. Blížili jsme se k pásu zrádných mělčin a skalisek, ve kterém byl hlubší průjezd tak akorát na šířku jedné lodi. Otec to tu znal a věděl, že jinudy se do zátoky nedostane a logicky se pokoušel dosáhnout ho jako první. Ten, kdo jím proplul, vyhrával. Bezděky jsem se usmál. „Dneska ne, otče!!“ zamumlal jsem polohlasně a stočil kormidlo ostře vlevo. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Larsovi vytratila barva z tváří a i Henren na okamžik ztratil ten svůj pověstný klid, ale mlčeli oba. „Dirku!“ To vykřikl otec, který si uvědomil, že my do průlivu nemíříme. Viděl jsem, jak Královna manévruje, aby se trefila do onoho průlivu. A ztrácí tím nejen cenné vteřiny ale i vítr, který naopak získáváme my. Henrenovi to došlo a zachechtal se.
„Tak proto ten mělkej ponor, co?“ sykl na mě a elegantně otci zamával, když jsme míjeli Královnu. „Máš pěkně za ušima!“

Postával jsem na molu s bratry bok po boku a všichni jsme čekali, až Královna zakotví. Otec vystoupil a zamířil rovnou ke mně. „Ty holomku jeden!“ sdělil mi hned v úvodu. „Měl bych ti rozbít hubu za to, že jsi mě tak vyděsil!“ Mračil se na mě, ale v očích se mu vesele blýskalo.
„To jsem nechtěl!“ odvětil jsem s předstíranou kajícností, ale pak jsem se široce usmál. „Uznáváš, že Dravec je rychlejší než Královna?“
„Dlužím ti ten sud vína.“ přiznal bez hořkosti v hlase, pak se zadíval na Dravce. „Musím uznat, že tvoji stavitelé odvedli pěkný kus práce!“
„Vyřídím jim tvé uznání!“ přikývl jsem věcně. „Kde je Jorgar?!“ zeptal jsem se podezíravě, protože jsem viděl jen Ulma!
„Neměl zájem o tuhle kratochvíli, tak zůstal doma.“ odpověděl otec klidně.
„Nechci, aby se po mém domě potloukal bez dozoru!“ zavrčel jsem a otočil se na podpatku. Henren mě popadl za loket a donutil mě zůstat stát.
„Vzpamatuj se! To Goranovi tak málo věříš nebo co?“ zeptal se na mě polohlasně.
„Jemu věřím jako sobě, ale tomu grázlovi ne!“ Rázně jsem shodil jeho ruku a vztekle si ho přeměřil.
„Uklidni se!“ doporučil mi otec suše. „Gerti mu nic nedovolí.“
„Stejně tu už nic nevykoukáme, ne?“ řekl jsem o poznání klidněji a vykročil k pevnosti. Vědomí, že je tam Gerti mě, nevím proč, uklidnilo.

Gerti?! Takhle bych měl smýšlet o Amélii, ne? Ona je tady paní, ne Gerti, zatraceně! To ona se má starat o můj dům, když v něm nejsem. Na ni se mám bez výhrad spoléhat. Ona je tady paní! Budu si s ní muset promluvit! Čím dřív, tím líp!