S vůní moře - kapitola 32 + 33

Chtěl jsem jí říct, že tak to není, ale pak jsem musel uznat, že má nejspíš pravdu. A taky kuráž, že mi to řekla takhle do očí. Beze slova jsem se zvedl a natáhl se do postele. Nohavice jsem si nechal a doufal, že ji to aspoň trochu uklidní. „Pojď sem!“
„Radši zůstanu tady!“ odvětila tiše.
„Řekl jsem, že máš jít sem!“ zopakoval jsem o poznání ostřejším hlasem. Polkla, ale nakonec si lehla vedle mě. Okamžitě jsem si ji přitáhl do náruče. Nebránila se, ale ležela strnule a ani se nepohnula. „Neboj se mě, Am!“ Ta zdrobnělina jejího jména mi vyklouzla z úst naprosto přirozeně. Neřekla nic a já si v duchu povzdechl. „Nemusíš mít strach, že bych to někdy přehnal!“
„Kernok a Jorgar?“ zašeptala a mě překvapilo, jak si tak rychle dokázala dát dvě a dvě dohromady.
„Kdo ti co říkal?“
„Lady Ariana.“
„Měla držet jazyk za zuby!“
„Nezlob se na ni! Jen jí to tak vyklouzlo, když jsme si povídaly.“
„A o čem?“ Položil jsem jí ruku na bok.
„O ničem podstatném.“ zamumlala rozpačitě. „Ale přijde mi od ní nezodpovědné cestovat tak daleko v jejím stavu!“ Rychle změnila téma. V tom jsem s ní souhlasil.
„Tian je na ni moc měkkej! Potřebovala by pevnější ruku!“ zabručel jsem a zabořil tvář do jejích vlasů. „Hezky voníš!“ Začal jsem jí zvolna přejíždět rukou po zádech. Sotva znatelně se zachvěla.
„Rendirku, já … dneska ne!“ zaprosila sotva slyšitelně.
„A proč ne?“ Její odmítnutí se mě dotklo a naštvalo mě. Je moje žena, tak se mi nebude vzpírat, ne?!
„Já dneska nemůžu. Není teď vhodné období v měsíci, víš?“

Chvíli trvalo, než mi to došlo. A nijak mě tímhle sdělením nepotěšila. „Jsi pěkná ženská a nevíš, co to se mnou dělá mít tě ve svý posteli!“ Vzal jsem ji za ruku a položil si ji do klína. Znovu ztuhla a vzápětí se sotva viditelně zachvěla.
„Ne! Prosím tě ne, dneska ne …“ zaprosila plačtivě. Položil jsem jí prst na ústa.
„Spi už, Am!“
„Děkuji, Rendirku!“ Vděčně se na mě usmála a dala mi pusu na tvář.
„Ale příště tě už takhle snadno uniknout nenechám!“ Políbil jsem ji na čelo a ona se mi důvěřivě schoulila v náručí.

Ne, nebyl jsem tak ohleduplný, ale měl jsem toho pro dnešek docela dost. Henren je kus chlapa a má úder, kterým dokáže zabít vzrostlé tele. Amélie za chvíli usnula, jako když ji do vody hodí, ale já ne. Ležel jsem na zádech, tisknul jsem si ji k boku, koukal do stropu a přemýšlel. Chlap pozná, když se to s ním holce líbí, ale přece jenom jsem měl jisté pochybnosti. Ji jsem do toho musel nutit, ale nepřišlo mi, že by toho pak litovala. V mysli se mi vybavilo, jak za mnou přišla, když jsem se koupal. Už teď jsem se těšil na to příště …

Kapitola 33

Probudilo mě až klepání na dveře. „Ano?“ Posadila jsem se na lůžku a stydlivě si přitáhla deku až k bradě.
„Dobré ráno, má paní!“ popřála mi Renka vesele a roztřepla přede mnou zelené brokátové šaty s dlouhými rukávy, jejichž prodloužená a rozšířená zadní část sahala až k zemi. Odhodila jsem přikrývku a Renka mi pomáhala s oblékáním.
„Kde je můj manžel?“
„Vstal ještě před rozbřeskem a vydal se do přístavu, má paní!“ odpověděla, zatímco mi šněrovala živůtek na zádech. A to jsem si myslela, že mám lehké spaní!
„Odjel?“ optala jsem se zaraženě. „A kam?“
„To nevím, má paní!“ Renka dokončila šněrování a pokynula mi, ať si sednu, aby mě mohla učesat.
„A co naši hosté?“ ptala jsem se, zatímco mi opatrně pročesávala vlasy. Byla moc šikovná. Ani jednou to nezatahalo.
„Muži jsou pryč s lordem Rendirkem a lady Gertha s lady Arianou jsou v zahradě. Jak si budete přát upravit vlasy?“
„Nech je rozpuštěné.“ požádala jsem ji s plným vědomím toho, co tím nejspíš způsobím. Ale ať! To má za to!
„Jak si přejete, má paní.“ Komorná se se mnou nepřela, ale byla jsem si jistá, že se mnou nesouhlasí. Váhavě odložila hřeben. „Budete chtít snídat?“ Zavrtěla jsem hlavou. Ani teď se se mnou nehádala.
„Ehm, nevíš, kde mám své věci?“ optala jsem se rozpačitě, protože jsem si připadala hloupě, že to nevím. Ale já jsem se přece stěhovat nechtěla, ne?
„Daly jsme je do věže, má paní …“

Hrklo ve mně. Když jsem doma otce neposlechla či se mu nějak znelíbila, tak jsem také skončila ve věži! O chlebu a vodě, samozřejmě. A to byl ještě ten lepší případ! Že by to byl Rendirkův trest za tu kaši se švestkami? Ale ten by přišel dost pozdě, ne? Nebo je to jeho způsob, jak mě vytrestat za to, že jsem s ním v noci nespala? ptala jsem se sama sebe v duchu. Přece mě nezavře v přítomnosti svých příbuzných! snažila jsem se uklidnit. Určitě jim nebude chtít přiznat, že ho jeho žena odmítla, ne? A stejně, kdyby mě chtěl, tak bych proti němu neměla šanci, takže to udělal dobrovolně. Nebo byl jen příliš opilý?

„ … vezmu vás tam, chcete-li.“
„Zaveď mě tam!“ přikývla jsem s bušícím srdcem.

„To je nádhera!“ Otočila jsem se na svoji komornou. „Kdy jste to udělaly? Kdo to nařídil? Jak …“
„Lady Gertha.“ Pocítila jsem ke své tchýni vděčnost. Celý večer jsem si lámala hlavu, jak si zajistím soukromí a klid od svého manžela, když s ním budu sdílet ložnici. Okouzleně jsem si prohlížela zařízení kulaté komůrky. Nechybělo tam nic. Křesla vystlaná kožešinami, kdybych si chtěla s někým pohovořit beze svědků, vyšívací rám i s mojí rozpracovanou výšivkou, košíček se šicími potřebami, velká truhla s látkami … Ve velkém měděném ohřívači hořel oheň, a kromě něj tam bylo i několik menších. V držácích na zdi visely pochodně a na stolkách mezi okny stály svícny.
„Měla bych jí poděkovat!“ vydechla jsem tiše. „A vám taky!“ Zamžily se mi oči a v krku se mi usadil knedlík.
„To nestojí za řeč, má paní!“ Renka se skromně usmála. Pak mě ale něco napadlo.
„Ale tohle všechno … ten nábytek, kožešiny … musely jste to připravovat už dřív, ne?“ Služebná znejistěla a ohlédla se ke schodišti. Jako by ses bála, že tam někdo je!
„Nejste tady první žena, má paní!“ zašeptala tak tiše, že jsem jí skoro nerozuměla.
„Hadriga?“ Vzpomněla jsem si, jak mě právě ona vítala, ale Renka potřásla hlavou.
„Ne, paní. Ta sice spala s lordem, ale tohle by pro ni neudělal. A už se mě na nic neptejte, prosím.“