*Návrat ze záhrobí*

Bylo jí dvacet let a prožívala právě začátek svého manželství. A poněvadž krátce nato otěhotněla, rozhodne se osobně oznámit tuto radostnou událost jako velikonoční dáreček svým na venkově žijícím rodičům, se kterými se už dlouho neviděla. Nesmírně se těší, jak budou překvapeni a šťastni, až jim bude ponenáhlu odhalovat své první novomanželské tajemství.

Odjíždí tedy právě na Veliký pátek i se svým manželem do své rodné vesničky na Vysočině. Vpůli cesty ji překvapí náhlé křečovité bolesti v podbříšku a začne naprosto nečekaně krvácet. V ambulanci blízké okresní nemocnice teď s manželem napjatě očekává, co se dozví od primářova zástupce, který ji právě svědomitě vyšetřil. Pětačtyřicetiletý lékař už má vícero zkušeností s řešením podobných případů, ale bývá mu vždy zatěžko říkat pacientce sice pro něho věcnou diagnózu, ale pro ni otřesnou pravdu a přitom s ní niterně cítit a litovat ji. Rozhodne se i když nerad, že jí to přece jen řekne stručně a přesvědčivě, aby neztratil zbytečně čas, který bude dnes k jejímu dobru tak nutně potřebovat:

„Jste sice těhotná, mladá paní, ale jedná se o těhotenství mimoděložní, které je navíc prasklé. Musíme vás neprodleně operovat, abyste nevykrvácela do břicha!“

Velké překvapení, oba manželé zklamaně mlčí. Teď už může jen zapomenout, jak se láskyplně těšila na své toužebně očekávané novorozeňátko, a tím i vnouče pro své rodiče! Křečovitě skrčená, tiskne se pevně ruce na podbřišek. Je vidět, že má strach před něčím, o čem až dosud nevěděla, s čím vůbec nepočítala a co si ani pořádně nedovede představit. Těhotenství ano, ale mimoděložní a navíc ještě prasklé? Krvácení do břicha? Pro ně oba dnes naprosto neznámé pojmy.

„Musíte ale ještě podepsat revers, že s operací souhlasíte,“ dodává gynekolog jakoby omluvně.

„A když nepodepíši?“ tiskne znovu pevně ruce na podbřišek a celým tělem se bolestivě svíjí, opírajíc se o manžela. Lékař ví, co asi teď tělesně i duševně prožívá, ale taky si znovu uvědomuje, že čím déle s ní bude diskutovat, tím více jen bude ztrácet drahocenný čas.

„Uděláme všechno, k oboustranné spokojenosti!“ poklepává ji povzbudivě na rameno a už trochu netrpělivě: „Ale čím později začneme, tím bude vše jenom riskantnější!“

„Když tedy myslíte?“ říká nejistě a kroutí se znovu v křečích. Pohlédne tázavě na manžela, ten souhlasí. Tisknouc si levou rukou podbříšek, nejprve se pokřižuje a potom přece jen podepíše.

Takto uspokojen spěchá asistent primáře do předsálku operačního sálu, aby si před operací řádně umyli ruce se svým mladším sekundářem, ke kterému má letos velikonoční třídenní příslužbu,. Dobře je odtud vidět na operační stůl, kam už sestry ukládají pacientku.

Přichází i přivolaný chirurg, aby se ujal své dnešní vyjímečné úlohy jako pohotovostní narkotizér. Je v nemocnici teprve asi týden. Z univerzitní kliniky, kde byl jako docentl asistentem profesora, sem přišel na krátkodobou výpomoc. Zatím si ale nenašel a možná si ani nechtěl najít příležitost, aby se představil lékařskému kolektivu ženského oddělení, takže se všichni tři vidí dnes poprvé. Skoro ani nepozdraví a viditelně dává najevo svou klinickou nadřazenost vůči operatérům jakési pro něho bezvýznamné a pouhé okresní nemocnice.

„Prasklá extrůvka, co?“ prohodí k nim jen tak ledabyle a sebejistě usedá na své místo za hlavou pacientky, které nevěnuje ani pohled, ani nepovažuje za nutné, aby s ní před narkózou aspoň krátce promluvil. I k narkóze jakoby přistupoval nerad. Třeba se cítí nejistý, poněvadž se jí na klinice asi málody zabývá? Divný patron, myslí si oba operatéři a významně na sebe pohlédnou.

Než zaúčinkuje injekce narkotika, pootočí mladá žena hlavu směrem k umývajícím se lékařům, jakoby se chtěla naposledy ujistit, zda opravdu vše dobře dopadne. Starší z obou na ni povzbudivě mrkne, přitom však nenápadně sleduje sebevědomého chirurga, který vzápětí trochu obtížněji zavádí do plic narkotizační tubus. Tímto okamžikem přestává pacientka spontánně dýchat a kyslíkem obohacený vzduch se jí přivádí přes kontrolní vak, rytmicky stlačovaný narkotizérem. Zdá se, že je zatím vše v pořádku.

Zdánlivý klid se však okamžitě dramaticky zvrátí, když se mladší gynekolog náhle přestane umývat a zoufale vykřikne: „Vždyť ten tubus přece vůbec není v plicích!¨ a ukazuje na vzdouvající se břicho pacientky.

Opravdu! Začátečnická chyba! Veškerý spotřebovaný vzduch tedy proudil do žaludku, místo do plic! Docent nevěřícně ztuhne a stojí jako přimražený. Pacientka přece nutně potřebuje vzduch a tím i kyslík pro důležité mozkové funkce! Její život se tím náhle dostává na nebezpečné scestí a záleží teď doslova na každé vteřině...

Naprosto neočekávaná situace se začne odvíjet jako ve zrychleném filmu: starší gynekolog pohotově vyjme špatně zavedený tubus a přitom mu hlavou bleskově prolétne, co před chvilkou pacientce slíbil. Jako operatér ví, že nepřímo zodpovídá i za chyby každého druhého z nich. Je mu z toho trapně a ví teď, že slíbíl, co až do konce vůbec neuvážil. Toho univerzitního odborníka mi byl čert dlužen, myslí si. Ten mladší, aniž by se rozmýšlel, se vrhá na zmodralé rty nebohé ženy, aby ji prodýchal. Nedaří se mu to, neboť pacientka právě zvrací.

Překvapením udivený docent se konečně probere k činu: uchopí narkotisační odsávačku a horečně pacientce odstraňuje zvratky z úst. Ke svému úžasu náhle uvidí, že krční tepny nepulsují! Odkládá proto aparát a provádí zevní masáž srdce. Ta je však neúspěšná! Proto bez dalšího rozmýšlení protne skalpelem hrudník v pátém mezižebří vlevo. Do zející rány vsune pravou ruku, chráněnou narychlo nataženou sterilní rukavicí. Musí využít pouze jediné šance, která mu zbývá, aby to, co před chvílí zavinil, uvedl zase do pořádku: masíruje srdce přímo!

Mezitím sekundář už pacientku znovu a správně zaintuboval, takže teď dýchá přes kontrolní vak. Přinesenou krevní konzervu připravuje starší gynekolog okamžitě k transfuzi a pohlédne přitom docentovi tázavě do očí. Ten uspokojivě pokývne hlavou a suverénně se usmívá, když vytahuje ruku z rány. Srdce opět funguje!

Oba lékaři se jdou znovu umývat, aby se konečně dostali k vlastnímu úkolu. Pro oba to byl šok, který dosud nikdo z nich nezažil. Vduchu se sami sebe ptají: „Bude mít těch několik málo minut bez kyslíku a bez srdečního tepu škodlivé následky?“ ale nemohou si odpovědět tak, aby je to uspokojilo.

Odstranit mimoděložní těhotenství není pro ně žádným velkým problémem. Uvést nyní splasklou levou plíci do normálního stavu přenechává chirurgovi. Všichni pak s napětím očekávají, kdy se pacientka probudí z narkózy. Srdeční činnost, krevní tlak i dýchání jsou v pořádku.

Celý zbytek dne, celou noc a dalších čtyřiadvacet hodin však marně čekají, že se probudí. Když ji opakovaně a hlasitě zavolají jejím vlastním jménem, a ptají se, zda to slyší, tak jenom jaksi žalostivě vzdychne a její celé tělo se zachvěje. Když jí na zkoušku štípnou do lýtka, reaguje tím, že sebou bolestivě trhne a rukou si pohladí postižené místo.

Je to k zoufání, neboť je těžko uvěřitelné, že chybí jen tak docela málo, aby se probrala úplně a promluvila, ale přesto nelze dosáhnout, aby se vrátila k plnému vědomí! Je zajatá v krunýři vlastního těla, který ji nedovoluje, se z něj vysvobodit.

Všem je jasné, že naprostým nedostatkem vzduchu a tím i kyslíku při nezdařilém úvodu do narkózy vznikl otok mozku a tím i koma, se kterým mají nyní co činit. Už hned, jak to zjistili, přivolali neurologa, který naordinuje celou řadu léků do infuzí. Z kyslíkové bomby nepřetržitě proudí životodárný plyn hadičkou přímo do jejích plic . Protože všichni doufají, že léky příznivě zaúčinkují, střídají se u jejího lůžka oba i s chirugem a neurologem, aby se probudila za přítomnosti aspoň jednoho z nich.

Teprve třetího dne ráno, v neděli velikonočního Vzkříšení, kdy zrovna vycházející slunce začíná ozařovat prvními paprsky na lůžku ležící polomrtvou, dochází konečně k tomu, co si všichni tak toužebně přáli a co jim teď připadá jako neuvěřitelný zázrak: jejich komatózní pacientka se přece jen probouzí! Jakoby něčím oslněná, ostýchavě pozvedne nejprve jedno, pak druhé oční víčko a udiveně se rozhlédne kolem sebe:

„Kde jsem to byla a co se vůbec se mnou stalo?¨ ptá se nechápavě. „Když jsem na začátku narkózy usínala, octla jsem nejprve v překrásně rozkvetlém, mírnou mlhou trochu setmělém ovocném sadu. Jeho brána se za mnou okamžitě pevně zavřela, marně jsem jí cloumala,“ odmlčí se na chvilku a pak zvolna pokračuje: „Zprvu se mi tak těžce dýchalo, že jsem se až dusila, když se vedle mne znenadání objevil krásný, statně urostlý anděl a druhý, malý andílek, se náhle tulil v mém náručí, a chtěl mě neustále líbat. Náhle mně silně zabolelo u srdce a měla jsem pocit, že se mi zastavilo. Můj anděl, jakoby to věděl, se mě rukou jemně dotkl a bolest jako zázrakem okamžitě zmizela. Přestala jsem se i dusit a ten malý se z mého náručí náhle ztratil.“ Zdá se, že bude plakat, ale opanuje se ještě a pevně svírá ruce, které se jí mírně chvějí.

„Putovali jsme pak naprosto liduprázdnou zahradou, plnou překrásných cizokrajných květin. Několikrát jsem zaslechla, jak někdo úplně zblízka zavolal moje jméno a ptal se mě, zda ho slyším. Chtěla jsem mu odpovědět, ale nemohla jsem v tu chvíli promluvit a taky jsem nikde nikoho neviděla.To volání se během mé dlouhé cesty několikrát opakovalo, někdy až těsně u mého ucha.

Těšila jsem se, že aspoň někoho uvidím, ale k mému zklamání nikde nikdo. Připadalo mi, že ten volající stojí kdesi blízko, jako za nějakou neviditelnou skleněnou stěnou,“ vzlykne a utírá si po tváři kanoucí slzy. Všichni narychlo svolaní lékaři napjatě naslouchají.

„Bylo mi zima, slunce jen slabě prozařovalo mlhou. Den nekončil a noc nepřicházela. Procházeli jsme až po pás vysokou trávou, kde mě občas něco bolestivě bodlo nebo štíplo do lýtka. Bolely mě únavou nohy, při každém kroku mě jakási neviditelná síla táhla zpět. Ráda bych si bývala chtěla už několikrát odpočinout, sednout si a zeptat se anděla, proč to tak všechno je, kam vlastně jdeme a jak a kdy ta únavná cesta skončí,“ zhluboka dýchá a je viditelnè vzrušená, neboť se chvěje na celém těle.

„Myslela jsem, že asi bloudíme a několikrát jsem se na něho tázavě podívala. On však vždy mlčky rukou naznačil, že musíme dál. Zřejmě dobře věděl, kam mě vede. Stoupali jsme namáhavě stále kamsi vzhůru, kde v ubývající mlze zářilo slunce čím dál silněji a obloha už trochu promodrávala,“ vypráví vzrušeně čím dál rychleji.

„Po nekonečně dlouhé době mě, značně unavenou, dosud mlčenlivý anděl náhle vybídl, abychom si pospíšili, protože mi zbývá už jen málo času. Pokusila jsem se tedy aspoň trochu jít rychleji a s jeho podporou jsem konečně došla k další bráně, která se právě začala zavírat! Myslela jsem si zoufale: snad jí ještě budu moci projít?“ ještě teď se úzkostně chvěje a její vzrušení se přenáší i na okolostojící.

„Velmi namáhavě jsem zdolala ten neviditelný odpor, který mi ustavičně bránil jít kupředu. Oslněná sluncem jsem matně viděla, jak anděl bránu přidržel, abych do ní několika posledními kroky vešla a v tom okamžiku jsem se octla zde mezi vámi,“ opírajíc se o lokty, napolo se pozvedne: „Je možné, že se mi to všechno jen zdálo?“

Nebylo snadné vysvětlit jí, dosud nic netušící, na jak tenkém vlásku visel její život během toho dlouhého snu.

Zůstala na ženském oddělení pod kontrolou a v léčení neuropsychiatra, který jí postupně vrátil její zničenou duševní rovnováhu, odstranil hluboké zklamání nad nezdařeným těhotenstvím a postavil ji tak opět pevně na nohy.

Taky chirurg přicházel skoro kajícně denně na vizitu. Udělal sice, když ji uváděl do narkózy, hrubou začátečnickou chybu, ale nelze mu upřít, že efektní masáží srdce vrátil již klinicky dočasně mrtvou zpátky do života.

Když se plačíc loučila s oběma gynekology, velmi dojatě hledala vhodná slova, aby jim poděkovala za to, že se nakonec přece jen podařilo, co jí bylo při prvním setkání slíbeno.

Ke svým rodičům odjížděla sice opožděně, ale jako znovuzrozená z nemocnice, kam před třemi týdny přijela málem na svůj vlastní pohřeb.















...