IRENA

Její porod proběhl normálně, bez komplikací a nebylo třeba, abych musel nějak zasahovat. Vlastně jsem u něj ani nemusel být, ale přesto jsem se dokonce nějak na tuto chvíli i těšil. Rodila totiž Irena. (doplněná a přepracovaná již publikovaná povídka)

» autor: Tomáš

» Povídky / Ze života

Než v létě poprvé odjela na dovolenou k Baltickému moři, dřímalo v ní ještě dosud neprobuzené ženství. U výletních parníků v přístavu jej nenadále potkala. Vysoký, atletické postavy, charismatického vzhledu, elegantně oblečený. Strojní inženýr z Prahy, černovlasý, s jiskřivým zrakem, s mimořádnou schopností poutavě se vyjadřovat. Naráz si padli do oka a se svou češtinou si v okolním moři němčiny připadali jako dva spiklenci.

Celodenní výlet na ostrůvek Hiddensee. Hejno chechtavých racků krouží okolo jejich bárky, houpající se na vlnách v neustále vanoucím větru. Všechno je tak příjemně nezvyklé. Plují vstříc slunečnímu, letnímu dni a těší se na osamělý, skoro liduprázdný proužek pevniny v široširém moři. Od přístavu stoupají na jedinou mírnou vyvýšeninu k majáku a skotačí tam jako malé děti. Pro ni, která ještě nikdy moře neviděla, je odtud úchvatný pohled. Seběhnou potom k písčitému břehu, kde zpěněné moře šumí dorážejícími vlnami. Nikde ani človíčka. Spontánně odkládají svůj stud i šaty. Nazí se vrhají do mořského náručí, kde se těsně k sobě tisknou a vášnivě líbají. Něco takového ještě nikdy nepoznala. Na vyhřátém pobřežním písku pak Irena prožívá svou první sexuální extázi, když se mu neuváženě a bez dalšího rozmýšlení odevzdává.

*
Irena. Dvacetiletá dělnice velké obuvnické továrny. Dosud svobodná. Sourozence žádné neměla. Jako desetiletá náhle osiřela, když přišla o rodiče při autohavárii. Její výchovu musela převzít babička, která se jí láskyplně věnovala, ale u níž přesto nepoznala tu opravdovou mateřskou lásku.

Pod babiččiným vlivem se stala ostýchavě skromnou, nenáročnou a pokornou. K těmto vlastnostem jistě přispělo i to, že ji babička vychovávala po svém zvyku i nábožensky, což vedlo i k tomu, že se Irena dobrovolně a s radostí stala ministrantkou v místním farním kostele. Maturita však pro ni zůstala nedohledně vzdálenou, nebyla totiž natolik ctižádostivá, aby se studijně angažovala.

Mezi kamarádkami se vyjímala tím, že byla obzvlášť hezká. Štíhlá a vkusně se oblékající budila u některých z nich až závist. Stejně staří hoši si k ní nablízko moc netroufali, ti starší se nakonec museli smířit s tím, že jejich pubertálně sexuální snahy neústupně odmítala.

Při vstupu do dalšího desetiletí jejího zatím bezstarostného života si vůbec nebyla vědoma, že jí bez rodičů bude scházet výzbroj k tomu, aby mohla odvracet různá životní pokušení a překonávat neočekávané osudové nesnáze, kterým bývá dospělý člověk vystaven.

*
Poslední den dovolené u moře a přišlo rozloučení, které nepředpokládala. Myslela si tehdy bláhově, že se už nikdy nemohou rozejít, ale on, který jí byl tak blízky jako nikdo předtím, s fotografií šťastné rodiny doznává, že je ženatý. Obrovské rozčarování a bolestně překvapivý pád na tvrdé dno hluboké propasti. Její milostné vzplanutí se rozplynulo jako dým uhasínající svíčky...

*
Všechno je v životě jednou poprvé a nové. I návštěva v gynekologické ordinaci. Skutečnost dnešního podzimního, sychravého dne je zcela jiná, než vzpomínky na překotné zamilování se před třemi měsíci. Necítí se celkově dobře. I jako žena má pochybnosti, zda je s ní vše v pořádku. Proto ta návštěva závodní ambulance u ženské lékařky. Na stěnách chodby vidí plakáty, určené těhotným: „Darujte dětem život!“ a „Maminko, ty mě nechceš?“ Rozpačitě se přihlásí u okénka.

Než přijde na řadu, vyslechne nedobrovolně v čekárně co si tak její sousedky povídají: o jakémsi hrozném porodu, zda je lepší ženský doktor než doktorka, že by se přerušování těhotenství nemělo povolovat, že už některá byla na přerušení několikrát, prý to je v narkóze úplně bezbolestné.

Konečně ji sestra vyvolává. „Tak copak máte, o co se jedná, odložte si a položte se,“ uvítá ji závodní lékařka chladně a naprosto nežensky. Irena se stydlivě svléká a uléhá na vyšetřovací stůl, aby po chvíli vyslechla něco téměř neuvěřitelného: „Tak to je jasný. Budete maminkou!“

„Já a maminkou…?“ Lékařka zachovává zprvu ledový klid, tuší asi, proč se mladá žena odmlčela, ale pak přece jen naléhá: „No tak mi řekněte tu vaši historku, prosím!“ Po vyslechnutí příběhu, který v různých obměnách slyšela již tolikrát, lékařka stručně a chladně komentuje: „Lehkomyslnost není žádná ctnost.“ Podepisuje se do formuláře žádosti o přerušení těhotenství a suše dodává: „Musíte se dostavit před komisi. Žádné jiné řešení nevidím.“ *

Irena je náhle v situaci, jakoby její osud ležel na běžícím pásu, který se nedá zastavit. V interupční komisi zasedá primář a dvě ¨důvěryhodné, zkušené ženy z lidu¨, už poněkud postarší. Odpovídat na jejich nepříjemné otázky znamená pro Irenu znovu obnažovat nikoliv své tělo, nýbrž své nejniternější a tolik už narušené soukromí.

Po zvážení všech důvodů se komise rozhodla pozitivně. Zákrok se má provést hned nazítří. Ireně tím prozatím končí utrpení, jaké ještě nikdy nezažila a které si nikdy nepřála. Svobodnou matkou ale taky nechce být! Jak jen se má definitivně a správně rozhodnout? Je to ještě vůbec možné...?
*
Na operačním sále jsem se svým týmem připraven k zákrokům, stejně i stolek s nástroji a narkotizační přístroj. Přivážejí první „případ“ z mnoha dnešních. Obrovský světelný reflektor je nacentrován na malé jeviště velké tragedie, která má bezprostředně následovat...

Poprvé se setkávám s Irenou, která je pro mne ještě zcela anonymní pacientkou, jednou z ostatních, u které mám provést zákrok, patřící ke těm stinným stránkám gynekologické praxe.

S pomocí sestry se přesunuje na stůl, ale zůstává nerozhodně sedět. Hlavou jí jako zrychlený film prolétají události posledních hodin. Hovory spolupacientek na pokoji o různých těhotenstvích, manželstvích, ošetřovatelském a lékařském personálu, interrupční komisi. O probdělé noci při bloudění po nemocniční chodbě, kde se ze dveří porodního sálu rozléhá bolestivý křik rodičky, do něhož se mísí povzbudivě uklidňující slova porodní asistentky.

Znovu slyší nechtěně zaslechnutý rozhovor, v němž se svěřuje doktor porodní asistentce, kolik těhotenství ho zítra čeká, která musí přerušit proti vlastnímu přesvědčení a jak zastává názor, že by se nechtěné děti raději měly nabídnout k adopci bezdětným ženám, které by je rády vychovaly jako svoje vlastní.

V tuto osudovou chvíli si uvědomuje, jak nesmírně ji asi milovala její matka, když jí při havarii zachránila v poslední vteřině život a sama přitom zahynula.
Pohlédne na nástroje, které za chvíli přeruší v jejím těle spojení s klíčícím neviňátkem a zničí tak jeho život, na který má právo, byť vznikl za neuvážených okolností a které nemůže zato, že by vyrůstalo bez otce, kdyby...

Začíná se jí ujasňovat, že ona sama se teď chová naprosto protichůdně, než kdysi její matka vůči ní.
„NEZABIJEŠ!“ učila se v náboženství. Co by tomu asi řekla její vlastní maminka, kdyby se byla dožila tohoto dne? Ta, se kterou se tak často mazlila v jejím náručí a u níž pociťovala její láskyplné mateřské teplo.

„Trochu si prosím pospěšte, maminko, čeká nás ještě moc práce,“ uvádím ji do přítomnosti a mimoděk používám oslovení, jinak ve své praxi běžné.

„Maminko!?“ Slyšela to správně? A jakoby právě vlivem tohoto slova prohlédla mlhou posledních dojmů, zážitků a rozporuplného uvažování a rozhodování, začíná vidět vše v jiném světle. Vnímá, že se právě teď stává dospělou a že se tím stává plně zodpovědnou za budoucnost svého dítěte. V jejím nitru se to kácí, bortí, dostává nové tvary a nutí ji, aby se rozhodla k tomu, co v ní právě teď definitivně dozrálo.

Svěsí rázně nohy se stolu, pohrdlivě na všechny mávne a zmocní se svých dokladů na nosítkách. Roztrhne, zmačká je a s důrazným: „NE!“ odchází ze sálu s hrdě vztyčenou hlavou.
*
Postupně vznikající mateřský pud se včas prosadil a svobodná matka v posledních vteřinách darovala život svému dítěti! Respektoval jsem to náhlé rozhodnutí, jehož jsem byl právě svědkem. Snad se s ní někdy později setkám na porodnici za jiných okolností?

S Irenou jsem se potom opakovaně vídal v mé těhotenské poradně. Ačkoliv mě to velmi zajímalo, nepovažoval jsem za vhodné hned zpočátku se jí zeptat, proč se na poslední chvilku tak radikálně rozhodla. Sama mi svou historii svěřila při závěrečné prohlídce po šesti týdnech, při které se mi i pochlubila svým roztomilým robátkem v náručí.