S vůní moře - kapitola 31

Vzbudilo mě polohlasné klení. Třesoucíma rukama jsem zapálila svíčku a ztěžka polkla. Můj manžel seděl na mé truhle a nechápavě na mě koukal. I na tu dálku jsem cítila, že to z něho táhne jako ze sudu. Nečekala jsem, až se Rendirk rozhodne, co udělá, a hbitě jsem vyskočila z postele. Pak jsem si ale uvědomila, že mám na sobě jen noční košili s širokým výstřihem. Zkřížila jsem si ruce na prsou a přeměřila si očima vzdálenost ke dveřím. Jenže to bych musela proběhnout kolem něj a on mě určitě nenechá …

„Co tady děláš, krásko?“ zeptal se mě poněkud nesrozumitelně. „Proč nejsi ve svý posteli?“
„Tu obsadila Gerti s tvým otcem.“ Zachechtal se a postavil se na nejisté nohy. S obavami jsem sledovala, jak se zapotácel.
„A tohle byl taky její nápad, co?“ Neodporovala jsem mu. „Tak na co čekáš?“ vybídl mě těžkým jazykem. Netušila jsem, co po mně chce, tak jsem se ani nehnula. „Máš mi snad pomoc se svlíknout, když přijdu, ne?“
„Áno, jistě … hned!“ Chtěla jsem mu rozepnout opasek, ale on mě nekompromisně popadl za zápěstí.
„Už nikdy nesahej na mé zbraně, jasný?!“ Prudce mě odstrčil od sebe, až jsem klopýtla. Sundal si stříbrem tepaný pás a odložil ho na stůl. Sedl si zpátky na truhlu a kývl na mě. „Teď můžeš!“

Rozšněrovala jsem mu tuniku a přetáhla mu ji přes hlavu. „Boty.“ nařídil mi, když jsem váhala, co dál. Klekla jsem si, abych mu je stáhla. Ucítila jsem jeho ruku ve svých vlasech. Jako by hladil svého oblíbeného psa! blesklo mi hlavou, ale neodvažovala jsem se na něj pohlédnout. Nenáviděla jsem se za tuhle slabost, ale nemohla jsem si pomoci. Třásla jsem se strachy a bylo mi jasné, že si toho všimne i on. „Bojíš se mě?“
„Ano.“ přiznala jsem zahanbeně a nejraději se propadla do země.
„Proč?“
„Protože jsi opilý.“ zašeptala jsem se slzami v očích a snažila sama sebe přesvědčit, že je všechno v pořádku. Že mi nic nehrozí, že není opilý, že na mě nesáhne …
„Myslíš si, že ti ublížím, protože jsem pil?“ zeptal se prostě.
„Ano.“ zašeptala jsem.
„Podívej se na mě!“ Popotáhla jsem a vzhlédla k němu. „Piju, to nepopírám, ale nikdy se neopíjím, rozumíš?“ Odsouhlasila bych mu cokoliv, jen aby se nerozčílil. Zřejmě to vycítil, protože mě vzal za ruku a pomohl mi na nohy. Hned jsem si připadala líp, než když jsem mu klečela u nohou. „Myslím to vážně, Am!“
„Každý na to máme jiný názor, Rendirku.“ podotkla jsem věcně.
„Jak to myslíš?“ otázal se ihned.
„Ty si myslíš, že nejsi opilý, ale já před sebou mám chlapa, ze kterého táhle pití, který se sotva udrží na nohou a kterému je špatně rozumět.“

Sama jsem netušila, kde se ve mně vzala ta odvaha. Copak ses nenaučila, že opilec se nemá provokovat? peskovala jsem sama sebe v duchu a připravila se nářez, který musí nezbytně přijít …