S vůní moře - kapitola 30

Sehnul jsem, abych se vyhnul Henrenově čepeli, která mi prosvištěla nepříjemně blízko hlavy. Přijeli krátce po obědě, přátelsky jsme si popovídali a teď si krátili dlouhou chvíli. „Tak už toho nechte!“ ozval se Gertin hlas a my se po ní tázavě ohlédli. „Za chvíli bude večeře!“ Široce jsem se na bratra usmál.
„Remíza?“ navrhl jsem lehce zadýchaně a zastrčil si meč.
„Jo, ale zítra to dokončíme!“ dožadoval se bojechtivě.
„Nejsem proti!“ Mrkl jsem na něj.
„Jste žabaři!“ zavrčel Lars zklamaně a hodil Ulmovi zlaťák. „Vsadil jsem si, že tě Henren rozmázne po zemi jako švába!“

S převlékáním jsme se nezdržovali a šli rovnou ke stolu. U něj už seděla Amélie a o něčem živě diskutovala s Arianou. Zajímalo by mě, co tyhle dvě našly za společné téma! Došli jsme ke stolu a moje žena se zvedla, aby nás přivítala. Vzal jsem to na vědomí pokývnutím hlavy a sedl si na své místo. Pohledem jsem přelétl mísy a tácy, které tam na nás čekaly. Hm, opravdu se vytáhla! Pečeně, ze kterých stoupala libá vůně, žluťoučké brambory polité máslem, koláče, nad kterými se mi v ústech sbíhaly sliny. Pak jsem tam zahlédl hrachovou kaši a vedle ní miska se sušenými švestkami. Ohlédl jsem se po své ženě, ale ta se tvářila až podezřele nevinně. „To nebyl omyl, co?“ zeptal jsem se jí s rostoucím podezřením.
„O co jde?“ zajímal se Lars s plnou pusou.
„Jednou jsem dostal hrachovou kaši se švestkama a škvarkama!“ Kolem stolu se rozlehl ohlušující řehot a dupot, kterým ti holomkové dávali najevo, jak moc se jim tahle historka líbí. Napadlo mě, že bych jim měl posloužit stejný jídlem, když se jim tak zamlouvá.
„Dobrá práce, holka!“ poznamenala Ariana uznale směrem k Amélii. Ta se jen zapýřila a já si opět uvědomil, jak je hezká.
„Dělám, co je v mých silách.“ špitla skromně.
„Jen tak dál, děvče!“ pochválila ji Gerti a já si vybavil otcova slova. Copak jste to spolu upekly? ptal jsem se sám sebe v duchu.

Byl to nad očekávání příjemný večer. Amélie se ukázala být pozornou hostitelkou a já jen zíral, jak nenuceně se účastní zábavy. Pravda, s otcem prohodila jen pár vět a Jorgar mlčel jako zařezaný, ale to mi nijak nevadilo. Byl jsem rád, že je zticha, protože jinak bych se asi neudržel a dal mu pár po tlamě. Pohled na něj, jak sedí v mém domě, u mého stolu, mě doslova rozpaloval doběla. Vnímal jsem Henrenovy varovné pohledy a držel se zpátky. Napil jsem se a služebná mi ihned dolila. Otec mě zatáhl do hovoru ohledně Dravce. Měl tu drzost tvrdit, že Královna by ho porazila! To jsem nemohl připustit a jal se mu vypočítávat úspěchy mé lodi, zatímco on mi zase líčil Královniny klady. Samozřejmě, že jsme při tom nebyli na suchu …

Bylo už hodně po půlnoci, když jsem vystoupal po schodech a rozrazil dveře do ložnice. Poslepu jsem šel k posteli a než jsem se nadál, tak jsem si o cosi ukopl palec. Procítěně jsem zaklel a sedl si na tu věc. Co to, sakra, je? dumal jsem v duchu, zatímco jsem to ohmatával. A jak se to sem dostalo? Nepamatoval jsem si, že bych měl v nohách postele truhlici. Kousek ode mě někdo rozžal svíčku a v jejím mihotavém světle jsem pohlédl do zelených očí, ve kterých se zračil strach …