Co je mokré...

Nebe je ocelově šedé, zdá se, že mraky ztěžklé vodou visí sotva pár metrů nad korunami stromů a strašidelně rachotí, jak slibujou bouřku. Letím zavřít koně, G už řve u brány, mlátí do ní a určitě si o mě myslí něco sprostého. Obuju se otevřu dveře a...jak kdyby na mě někdo vylil kýbl vody. Co nejrychleji se snažím dosprintovat k bráně, ale na vyprahlé zemi je najednou deset čísel vody a taťkovy, půlmetrové crocsy nejsou úplně nejideálnější obuví. Takže z kopečka k ohradě jedu jak Záhrobská ale před cílem sebou švihnu, o plot si dodřu koleno, mám na sobě snad kilo bláta a pokošené trávy. Otvírám bránu a volám koně, H a O jsou normální a utíkají se schovat do stájí. G stojí pod borovicí (kde na něho stejně prší) a z jeho výrazu "raději se rozpustím tady než cestou!!!!" je mi jasné že musím jít až k němu a doslova ho odtáhnout. Jaksi už mi nezbývají ruce, abych za námi zavřela. Běžím já, za mnou G (výraz č. 2 : "Rozpouští se mi nohy !") a dokonce i věčně hladoví ptačí raptoři. Konečně jsme všichni pod střechou, koňouni už spokojeně chroupou seno (G je ještě stále v šoku, že to opravdu přežil) a teď musím jít zavřít bránu a doběhnout domů. Obří slalom z kopečka už po držce absolvovat nechci, takže jdu "rozvážněji". I tak bránu zavírám v rekordním čase, ale vzápětí mi dochází že spěchat už dávno není kam, "bo sem mokra jak ščur". A najednou zjišťuju, že je to fajn. Stojím tam jak šílená Viktorka, cítím jak mi jedna z kapek přistála na noze a cestou dolů mě lehtá. A uvnitř mě naplňuje klid, takový divný,ale příjemný klid. Všechny mé starosti teď odnáší ty kapičky deště. Jak jedna za druhou stékají po mém těle, odkapávají z prstů a vlasů, berou všechno s sebou. Starosti, smutek, deprese i zlost se vsáknou do země. Přivírám oči a usmívám se, ten liják ze mě smyl nejen bahno a krev z odřeného kolene...