S poctivostí nejdále dojdete...

Není tomu tak dávno, co jsem vůbec nepochyboval o pravdách, obsažených v lidové moudrosti. Teď už to vidím jinak. Naprosto věřit v něco, něčemu nebo v někoho bývá ošidné. U soudu jistý Koloman Ptáček také pevně věřil, že děti nosí čáp nebo vrána, dokud mu onen soud nenařídil platit alimenty na jeho děti v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Až poté Kolomanovi došlo, že je to s těmi ptáky trošku složitější. Stejně jako s lidovou moudrostí.

Nejmoudřejší je na ni asi to, že člověk nikdy neví, kdy se potvrdí. Někdy totiž jo, někdy ne a někdy všechno dopadne úplně jinak, než by nás kdy napadlo. A lidovost lidové moudrosti spočívá hlavně v tom, že si ji každý na vlastní kůži buď už vyzkoušel a nebo ho ta radost teprve ještě čeká. Příkladů je dost. Třeba, že "S poctivostí nejdále dojdete", to je klasika. Tomu jsem se před pár dny fakt hodně nasmál.

To jsem takhle brzy ráno, pár dní po Novém roce, vyrazil do města, abych dotankoval zásoby po dnech hojnosti v závěru roku loňského. Taky udělal něco pro zdraví a splnil občanskou povinnost na Finančním úřadu - jo, daně naše milované.

Vykročil jsem v souladu s lidovou moudrostí "Jak na Nový rok, tak po celý rok", tedy poměrně dobře naložen. To mně vydrželo do chvíle než jsem dorazil k prvnímu doktorovi. Plná čekárna a přede mnou ještě další dva doktoři, v jejichž čekárnách, jak se záhy ukázalo, mě čekalo úplně stejně milé překvapení.

No nic, na téma "Podnětné čekání v jakékoliv frontě" se toho v optimistickém duchu nedá moc napsat. To znamená, že po celkem třech hodinách čekání a odchodu z té poslední čekárny jsem už nebyl "Jak na Nový rok, tak po celý rok", nýbrž pěkně nasraný. Navíc, po nechtěném vyslechnutí různých zdravotních problémů jsem měl pocit, že veškeré neduhy se od stávajících majitelů přestěhovaly ke mně v radostném očekávání, jak si s nimi poradím. S tímhle problémem se však údajně setkává vícero senzitivních jedinců.

Zachmuřen, pokračoval jsem tedy na Finanční úřad. Že se zde dočkám příjemného překvapení, v to jsem nedoufal. Realita však překročila všechna má očekávání. Při mé poslední návštěvě zde bylo alespoň místo k sezení. Tentokrát ne a lidí tolik, že mě napadly pouze dvě věci. Buď je úřad ve stávce nebo se rozmnožujeme mnohem rychleji než Číňané. S tím rozmnožováním teda nevím, ale protože semtam kolem mě prošel někdo, kdo měl v ruce nějaká lejstra a ve tváři tak neuvěřitelně šťastný výraz, že bylo zřejmé, že ve stávce ten problém rovněž nebude.

Uběhly další dvě hodiny. Začaly mě napadat myšlenky na zavedení hrubého a čistého času. Na tu pitomost v podobě času zimního a letního jsme si přece také docela dobře zvykli. Konečně jsem se dostal na řadu a pobyt v útulné kanceláři nepřekročil čtvrt hodiny. Nevím, jestli jsem měl při odchodu stejně šťastný výraz jako mí předchůdci, ale snad jo. Občas slyším, že když se usmívám, tak vypadám jak debil, tak beru raději ten šťastný výraz. I když někde uvnitř jsem se cítil spíše jako přehřátý papiňák. Víc než pět hodin strávených převážně čekáním - Welcome to the Czech Republic!

Přesto jsem se v duchu musel i trochu pochválit. Rozhodnutí nechat si na úplný konec nákup nějakého jídla se jevilo jako velmi prozíravé. Kde jinde by se člověku měla zlepšit nálada, než v nějakém řeznictví-uzenářství? Při pohledu na masité pochoutky jihnou i ty nejdrsnější povahy. "Řezník-uzenář Roup a syn", to bylo to pravé místo pro zlepšení mé nálady. Tam to vonělo! A když člověk zavřel oči, aby neviděl ceny, tak si připadal skoro jako v ráji. U Roupa jsem tedy doplnil zásoby a díky té vůni mně tentokrát nevadila ani ta fronta. Vyřídiv vše, co jsem potřeboval, vydal jsem se na vlakové nádraží.

Nadále se mně docela dařilo. Vlak přijel načas a já nastoupil do posledního vagónu k cestě domů. Vagón byl téměř prázdný, jen v jeho středu v uličce jsem spatřil les francouzských holí a větší skupinu smějících se seniorů. To mně trochu udělalo čáru přes rozpočet, protože jsem chtěl vlakem postoupit dál, abych při výstupu byl co nejblíže nádražní budovy. Čekala mě ale krátká cesta, tak jsem se rozhodl, že je nebudu obtěžovat s žádostí o volný průchod. Posadil jsem se a protože jsem se ještě nenaučil vypínat uši jako hlavní hrdina v "Deniku Ostravaka", stal jsem se nechtěným svědkem debaty veselých důchodců.

"Jéjej, holky a kluci, Rychtrovic Pepa a Džinpůlka už jsou zase v novinách," ozval se ženský hlas.
"Tady zas má někdo brýle na čele místo na nose," zazněla pobavená odpověď.
"Cos říkala?" otázal se první hlas. "Brýle? No, nemám je, no. Nemůžu je najít." Ozval se sborový smích a mně rovněž zacukalo v koutcích úst.

"Stejně má ten Pepa divný vkus," přidal se do debaty zcela nový hlas. "Pouštět se do dobrodružství s takovou..., třeba se mnou by měl svoje jisté a to by koukal, jak bych ho dokázala rozparádit! Ulovila bych ho na pěkné nohy. Oblékla bych si minisukni a..."
"Ale nesměla by být moc krátká, aby ti z pod ní nekoukaly prsa," přerušila svoji kamarádku seniorka, která se už dříve první zmínila o brýlích. Zase salva smíchu a já se začínal opravdu dobře bavit.

"A co když je ve skutečnosti gay?" vložil se do rozhovoru mužský hlas. "Že bych to zkusil zjistit? Prý mám pěkný zadek."
"Pěkný?" přidal se další, dosud neznámý, ženský hlas. "Toníčku, tohle ti ale někdo řekl asi tak před padesáti lety, že jo? Jak bys chtěl s těmi tvými půlkami o velikosti kokosového ořechu rozhicovat takového kance jako je Pepa? A navíc, on není žádný gay, to se přece pozná!"

Teda, měl jsem hubu od ucha k uchu. Kdo by to do těch stařečků a stařenek řekl? V tu chvíli se ze skupiny zvednul jeden prošedivěly dědoušek a s pomocí dvou francouzských holí se vydal na toaletu. Právě když procházel kolem mě, vypadla mu ze zadní kapsy peněženka. Byl natolik zaujatý tím, aby tu trasu v rozjetém vlaku zvládnul, že si toho ani nevšimnul. Stejně jako ostatní.
"Haló, pane, to by vás ta cesta vlakem vyšla pěkně draho," zavolal jsem na něj a s dodatkem, že něco ztratil, jsem mu tu peněženku vrátil
Potěšeně se usmál, poděkoval a chtěl mi dát nálezné. To jsem razantně odmítl. Jsem již obtížený mnoha jinými hříchy a proto jsem nepotřeboval být ještě navíc obtížený hrstí drobných, z nichž největším nominálem byla dvoukoruna. Dědoušek tedy po ještě jednom poděkování pokračoval ve své cestě na toaletu a já mohl dále sledovat předchozí rozhovor.


"Jasně, že není gay," opět se ozval ženský hlas, nejčastěji se zapojující do této zajimavé a poučné diskuze. "On je typický příklad chlapa, který potřebuje být ovládaný. Tomu se určitě libí sado-maso. Já bych mu dala...!
"Jasně, že dala," zasmál se ten, co před chvilkou velebil své pozadí. "Prodala už těžko." A znovu sborový smích.

Škoda, že moje cesta byla tak krátká. Musel jsem se zvednout. Mí spolucestující ani netušili, jak mně zvedli náladu. Vystoupil jsem z vagónu téměř s lítostí. Pomyslel jsem si, že svět těchto lidí je ještě normální. Umí si udělat legraci z druhých i sami ze sebe. Rád bych je poslouchal déle, no ale aspoň jsem pro jednoho z nich udělal malý dobrý skutek.

Nádražní budova byla opravdu o trochu dál, než jsem potřeboval, ale po tom rozptýlení ve vlaku mně to nevadilo. Nedaleko dělal rámus nějaký bagr, jehož lžíce se zarputile zakusovala do země. Rozhlédl jsem se doprava a s úsměvem na rtu vkročil do kolejiště...

Podívat se vpravo byl dobrý nápad. Vlak z té strany sice nejel, ale jen trouba přece vstupuje na silnici nebo do kolejiště, aniž by se rozhlédl. No, vloudila se malá chybička. Nepodíval jsem se vlevo. Až do této chvíle jsem ze střetu s vlakem vždycky vyšel vítězně. Pravda, se zmalovanou prdelí, protože jsem taťkovi celkem třikrát rozšlápl malý model elektrického vláčku. Jedenkrát lokomotivu a dvakrát vagóny. Ale o tom, jak jsem vypadal tentokrát, bych se nechtěl podrobně rozepisovat. Když však mé astrální tělo stoupalo vzhůru, neopustila mě dobrá nálada. Díky seniorům, ale hlavně jsem se smál té lidové moudrosti, že "S poctivostí nejdále dojdete". Tak třeba já jsem od předání vypadlé peněženky po střet s vlakem ztěží ušel nějakých poctivých dvacet metrů. Řekl bych, že to nebyla zrovna nějaká velká štreka.

No ale na druhou stranu teď mám docela pěkné bydlení. Dostal jsem malou garsonku pro nově příchozí. Je v ní hodně světla a větrat se dá kdykoliv, protože těch škodlivin v ovzduší je tu proti Zemi minimum. Jen ti piloti kosmických raket..., ti tady lítají jako blázni. Žádné dodržování předepsané padesátky v uzavřené lokalitě. Ale jinak..., třeba taková lidová moudrost, ta zde už opravdu nezajímá vůbec nikoho.