S vůní moře - kapitola 26

Byl jsem naštvaný a proklínal den, kdy jsem se narodil. Dneska se mi nic nedaří! pomyslel jsem si hořce, když jsem vstoupil do síně a zjistil, že Amélie tam není. O tomhle si spolu ještě pohovoříme! slíbil jsem své ženě v duchu a byl jsem si jist, že za tohle jí už nařežu doopravdy. „Kde je paní?“ houkl jsem na Marigu a naprosto při tom ignoroval pobavený pohled, který na mě vrhal otec.
„S lady Gerthou v prvním patře, můj pane!“ No, aspoň, že nevypadám jako úplný pitomec! oddechl jsem si.
„Na tvym místě bych se z toho tak neradoval, chlapče!“ zamumlal otec směrem ke mně varovně. „Nezapomeň, kdo je Gerti! Aby ses pak nedivil!“
„Co může udělat?“ Odbyl jsem jeho varování mávnutím ruky. „Tady jsem pánem já!“ dodal jsem hrdě.
„Však si to ještě povíme!“ zasmál se otec vesele, pak ale zvážněl. „Co tě to jenom napadlo vyrazit do války?“
„Půjdeme někam, kde je klid!“ Tohle jsem nehodlal probírat zrovna tady. Otec souhlasně kývnul. Gestem jsem přivolal jednu ze služebných a nařídil jí, ať se postará o lady Arianu a nechá připravit pokoje pro naše ostatní hosty. Potěšilo mě, když mě informovala o tom, že co se týče pokojů, je již vše zařízeno.

Usadil jsem se za stůl ve své pracovně a otec s bratry se posadili naproti mně. Kromě Jorgara, který postával u dveří, a Larse, který si pozorně prohlížel figury rozestavěné na šachovém stolku u okna. Věděl jsem, že tuhle hru miluje, tak jsem ho nechal, ať se kochá. „Kdo má bílé?“ optal se se zájmem.
„Goran.“ odvětil jsem po pravdě.
„On je ještě naživu?“ podivil se Ulm, když se natahoval po džbánu s vínem.
„Má tuhej kořínek.“ přisvědčil jsem s pousmáním a stavěl jsem před něj poháry, aby je naplnil.
„To určitě! Pamatuju si, jak nás učil bojovat a už tehdy to byl kmet!“ přidal se Henren s náznakem úcty v hlase.
„Nechte toho! Nepřijeli jsme sem, abyste sčítali bojovníky!“ okřikl nás otec. „A ty mluv!“ vybídl mě přísně.

„Co mám říct?“ zeptal jsem se ho s pokrčením ramen. „Chtěl jsem se pomstít. Měl jsem na to právo.“
„Jo, tak to se ti povedlo, všechna čest! Pěkně jsi jim to nandal!“ zabručel Henren posměšně, ale otec ho zkrotil pohledem.
„Byla to hloupost, Dirku! Měl jsi počkat na nás! Nebo aspoň na někoho z nás!“ napomenul mě ostře. „Jsme rodina a takhle to prostě neděláme, rozumíš?!“
„Jo.“ neochotně jsem přikývl. „Příště počkám.“
„Žádné příště nebude!“ oznámil mi hlasem nepřipouštějícím odpor a já se nehádal, protože ten tón jsem dobře znal. Znamenal, že jeden má dost problémů a bude pro něj moudré mlčet a neodporovat. „Jsem rád, že dokážeš být i rozumnej, chlapče!“ poznamenal otec spokojeně. „A teď bych ochutnal to tvoje pověstné víno!“