S vůní moře - kapitola 24 + 25

Stál jsem na molu a čekal, až Královna spustí kotvu. Vedle kormidla jsem zahlédl otce a vedle něho Gerti. No, jistě, ta by si tuhle návštěvu nenechala ujít, ani kdyby sem měla doplavat! pomyslel jsem si pobaveně. Královna zakotvila a námořníci vysunuli prkno, po kterém přešel otec na břeh. Otočil se, aby pomohl Gerti, ale ta jeho pomoc nepotřebovala. Křepce a ladně přeběhla po lávce a namířila si to rovnou ke mně. „Tak kde ji máš?“ zeptala se mě bez pozdravu a zvědavě se rozhlížela kolem.
„Také tě rád vidím!“ Usmál jsem se na ni a chtěl ji políbit na tvář, jenže ona mě nenechala.
„Tohle si nech od cesty!“ napomenula mě přísně. „Tebe znám, teď chci vidět svoji dceru! Hned!“
„Obávám se, že to nepůjde, Gerti.“
„Nestrčil jsi ji do podzemí, že ne?“ vyhrkla podezíravě.
„Ne!“ popřel jsem to nařčení okamžitě.
„Přece jen nejsi takový surovec, jak se říká!“ Viditelně si oddechla. „Tak kde je?“ dožadovala se neodbytně.
„Tak ho přeci nech, Gerti!“ ozval se otcův hlas a teď jsem si zase pro změnu oddechl já. „Až ti ji bude chtít ukázat, tak ti ji taky ukáže, ale dřív ne!“ Zastala se mě hlava našeho rodu. „Přece ho znáš, ne?“
„Bergone, jsi stejný jako on!“ Šlehla po něm pohledem, který by donutil k ústupu celou armádu. „No, jistě, máš ji uvnitř, co?“ Aniž by počkala na moji odpověď, tak se vydala do pevnosti.
„Jenom doufám, že tu holku nemáš někde v řetězech, chlapče, jinak ti nejspíš vyškrábe oči!“ podotkl otec zadumaně.
„Vobčas slýchávám cosi o pokorných ženách.“ povzdechl jsem si teatrálně. „Docela by mě zajímalo, jak to ti chlapi dokážou.“
„Maj prostě štěstí, Dirku!“ zachechtal se tatík a zvesela mě plácl do ramene, až jsem poklesl v kolenou. Na svůj věk měl ještě docela sílu.

Bok po boku jsme čekali, až přistanou i ostatní lodě z jeho flotily. Na břeh z nich postupně vystupovali moji sourozenci. Nechyběl Henren s hnědou hřívou po matce, byl tu Ulm s páskou přes oko, Ariana, která vypadala jako sud …

„Tian by ji měl držet víc zkrátka!“ zavrčel jsem koutkem úst a nespokojeně se zamračil. Nebyl jsem zrovna útlocitný, ale tohle bylo docela nebezpečné období pro každou ženu, a mně se představa, že Ariana takhle riskuje, nezamlouvala.
„To by mu to museli tvoji bratři dovolit!“ prohlásil otec pyšně. A nejen oni, co? napadlo mě ihned. Jak jsem ho znal, tak neměl problém kohokoliv z nás, včetně mých drahých sestřiček, vyplatit tak, že jsme si druhý den nemohli sednout, ale běda tomu, kdo na nás vztáhl ruku a on si myslel, že neprávem. Johanin manžel s ní nezacházel právě jemně. Když to otec zjistil, tak k nim zajel na návštěvu. Ulm mi pak řekl, že jakmile otec zahlédl modřiny na její tváři, tak se hned sháněl po svém zeti. A od té doby je naše sestra šťastnou vdovou.

… Lars s šibalským výrazem ve tváři a za ním … „Co ten tady dělá?!“ Bezděky jsem sjel rukou na jílec meče.
„Nech toho!“ Otec mi položil chlácholivě ruku na rameno. „Je to tvůj bratr, tak se koukej uklidnit!“
„To Kernor byl taky!“ odporoval jsem mu sykavě.
„Dost, Dirku!“ napomenul mě otec nebezpečně potichu. „Chci, aby ses s Jorgarem usmířil. A ty to uděláš!“ dodal hlasem nepřipouštějícím žádný odpor.
„S ním nikdy! Je to sprostej vrah!“ soptil jsem dál. „Nestrpím, aby vůbec vkročil do mého domu!“
„Tak to abychom zas jeli, ne?“ prohodil Henren věcně, protože už došel k nám.
„Vás nevyhazuju, ale toho hajzla jo!“
„Jenže my pojedem s ním, víš?“ To se přidala Ariana, která si opřela dlaň o záda, aby aspoň trochu ulevila své páteři.
„Hele, já měl toho kluka taky rád, ale Jorgar za to opravdu tak moc nemohl.“ promlouval ke mně Ulm klidně a bez mrknutí oka se vecpal mezi Jorgara a mě. „Jo, byli oba napitý, ale byl to Kernor, kdo šel jako první po zbrani.“

Tohle jsem už dávno věděl, ale přece jenom. S Kernorem jsem měl nejen společného otce, jako s ostatními, ale i matku, a proto jsem k němu tíhnul nejvíc. Mlčky jsem uvažoval co dál. Jestli vyhodím Jorgara sebere se i zbytek rodiny a odjede. Gerti se zblázní! blesklo mi hlavou. Když vyzvu Jorgara, tak mi v souboji zabrání Ulm, který zase držel s ním. Přelétl jsem pohledem Henrena a Larse. Oba sotva postřehnutelně zavrtěli hlavou.

Kapitola 25

Dohlížela jsem na služebné, které prostíraly stoly, když se rozlétly dveře a do síně doslova vpadla postarší hnědovlasá žena. Bez okolků odchytla dívku nesoucí džbán s vínem a na něco se jí zeptala. Děvče přikývlo a ukázalo na mě. „Tak ty jsi ta Rendirkova žena!“ hlaholila ta osoba, když se hbitě proplétala mezi osazenstvem síně ke mně. „Jsem Gertha!“ představila se mi, jakmile se dostala až ke mně. „Vítej do rodiny, děvenko!“ Usmála se na mě a pevně mě objala. Trochu strnule jsem opětovala její objetí.
„Jmenuji se Amélie, paní, a vítám vás u nás!“ vypravila jsem ze sebe, když mě konečně pustila, a užasle si ji prohlížela. Nevím, jak jsem si jeho matku představovala, ale takhle rozhodně ne. Hádala jsem jí něco mezi šesti a sedmi křížky, hnědé vlasy měla jen nepatrně prokvetlé a hlavně byla jen o pár palců vyšší než já! Takže tu svoji výšku musel zdědit po otci.
„Jakápak paní! Říkej mi prostě Gerti, jako všechny Bergonovy děti!“ Poněkud zvláštní formulace, ale přičítala jsem ji tomu, že se ten jejich jazyk stále ještě učím.
„Jak si přejete, Gerti.“ Přece jen mi tykání k ní moc nesedělo, tak jsem raději zůstalo u formálnějšího vykání.
„A teď půjdeš pěkně se mnou nahoru!“ nařídila mi nesmlouvavě. „Už nejsem nejmladší a ta cesta mě zmohla, potřebuju si odpočinout a ty mi při tom budeš povídat, jak ti to s tím naším holomkem klape!“ Našeho holomka jsem identifikovala jako svého manžela. Odvážila jsem se namítnout, že bych asi měla počkat na Rendirka a jeho otce, abych svého tchána náležitě přivítala. „Nesmysl!“ Smetla mou nesmělou námitku mávnutím ruky. „Stejně hned tak nepřijdou!“
„Jak to?“
„Je tu i Jorgar!“ sdělila mi se spikleneckým úsměvem. „Já vím, asi si říkáš, že to nebyl právě ten nejlepší nápad, ale jednou si to spolu vyříkat musej, ne?“ Netušila jsem, kdo je onen Jorgar, a ani co si spolu mají vyříkat. Gerti to však očividně nevadilo. „A jsem taky zvědavá, jaks to tam nahoře změnila! To víš, každá si to halt dělá po svým!“

Jako mladice vystoupala po schodech a zastavila se. „Tak jak to mezi vámi je?“ Zadržela jsem dech. Copak tohle se takhle probírá? O věcech mezi manželi, se přece nemluví! To jí to nikdo neřekl?
„Jsme spolu teprv krátce, Gerti.“ odpověděla jsem odměřeně.
„Takže si na sebe ještě zvykáte.“ Přeložila si moji větu bez mrknutí oka a vzápětí na mě vypálila další dotaz. A ten mě doslova uzemnil. „A nebudeš už takhle náhodou chovat, holka?“

Jen jsem zalapala po dechu. O tomhle se přece také nemluví! Aspoň ne na místě, kde to může každý slyšet! Ano, rození dětí se od manželky očekává, ale vyptávat se na to, sotva jste se někomu představily je dosti nezdvořilé! To přinejmenším. Nevěděla jsem tak nahonem, co jí mám říct.

„Nejsme spolu ještě moc dlouho.“ Jen jsem poněkud pozměnila své první sdělení.
„O tomhle děcko není!“ Zazubila se na mě. „V posteli vám to neklape?“ Napadlo mě, jestli se neptá proto, aby mě přivedla do rozpaků, ale vypadala tak upřímně, že jsem to zavrhla.
„To bych neřekla.“ hlesla jsem rozpačitě.
„Jak to?“
„No, my jsme spolu … ehm, sdíleli lože jen dvakrát.“ přiznala jsem celá rudá studem.
„Se svatební nocí nebo bez?“
„Se.“ zamumlala jsem tiše.
„Holka jedna nešťastná! Však s tím něco uděláme!“ Vzala mě kolem ramen a přitiskla mě k sobě.