S vůní moře - kapitola 23

Zaslechla jsem hlasité volání. Znělo to jako „Odě!“ Zaposlouchala jsem se pozorněji a zjistila, že to bylo lodě. Odložila jsem vyšívání a přistoupila k oknu, abych viděla, kdo to k nám připlouvá. Co když je to Martin? Srdce mi bušilo jako splašené. Avšak stačil jediný pohled na plachty, které se objevovaly v zátoce, aby tato naděje zhasla stejně rychle jako svíčka ve větru. Všechny měly bílou barvu a na vlajkové lodi, poznala jsem ji podle toho, že plula vepředu, se na ní skvěl orel držící ve spárech hada, ze kterého kapala krev. Rozhodně to nepůsobilo nijak přátelsky. Byla jsem si jistá, že nijak netoužím po seznámení s velitelem té lodi. Ozvalo se zaklepání a vešla Renka. „Přijíždí lord Bergon a lady Gertha, má paní.“ oznamovala mi s očima navrch hlavy.
„A kdo to je?“ Že by naši sousedé? Ale podle počtu těch plavidel bych to hádala spíše na útok, než na přátelskou návštěvu.
„Rodiče vašeho manžela, má paní.“

A jéje! pomyslela jsem si otráveně. To poslední, co teď potřebuju! Zdálo se mi, že Rendirkovi už pomalu začínám rozumět, a on mně taky, a přišlo mi, že návštěva nám moc neprospěje. Bylo mi jasné, že jeho rodiče určitě vědí, za jakých okolností jsme se vzali, a Rendirk se dozajista bude chtít ukázat jako nesmlouvavý vládce své ženy, to jest mě. A já rozhodně nemám náladu hrát před nimi poslušnou a pokornou manželku! Jestli něco takového zkusíš, tak ta hrachová kaše, kterou jsi dostal nedávno, bude ještě lahůdka proti tomu, co ti nechám připravit! slíbila jsem mu pomstychtivě v duchu a poťouchle se usmála. Jak mi po tom trpělivě vysvětloval rozdíl mezi rybízem a ovesnými vločkami! Samozřejmě, že jsem moc dobře věděla, co mu Tomas nese, a byla jsem zvědavá, jak se s touhle pochoutkou můj manžel popasuje. No, možná jsem to trochu přehnala, ale nijak toho nelituji.

„ … má paní?“ Renka na mě tázavě hleděla a já ani neměla ponětí, na co se mě ptá. Omluvně jsem se na ni pousmála.
„Prosím?“
„Šaty. Musíte se převléct a jít přivítat hosty.“ vysvětlila mi jako duševně choré.
„Jako jít tam dolů?“ Ukázala jsem k oknu.
„Ano. Lord Rendirk už tam šel a vaše přítomnost se také očekává.“
„Počkám na ně na nádvoří.“ rozhodla jsem se ihned.

Ne, že bych se vody bála, to ne, ale před tou spoustou, která omývala břeh jen několik set metrů od našeho domu, jsem měla respekt. Už jsem tu zažila pár bouří, kdy ten živel řval a běsnil tak, že jsem nemohla usnout. Tehdy jsem byla vděčná, že se objevil Rendirk a držel mě v náručí, zatímco vlny venku bičovaly skaliska s neutuchající silou.

„Jak si přejete, má paní!“ Renka se tvářila nesouhlasně, ale nepřela se se mnou. Usmála jsem se na ni.
„Neboj se, vím, co dělám!“ ujistila jsem ji s jistotou, kterou jsem ovšem necítila. Co když to Rendirk vezme jako moje pochybení či dokonce přímo jako urážku svých příbuzných a potrestá mě? Nezbývalo, než si ho zkusit naklonit jinak. „Poslouchej, Renko, ať …“