S vůní moře - kapitola 22

„Co to je?“ zeptal jsem se zlověstně, zatímco jsem nevěřícně zíral na talíř, který mi Tomas přinesl. Zoufale se snažil nesmát, ale koutky úst mu nepatrně cukaly.
„Paní na tom trvala.“ oznámil mi podezřele klidným hlasem.
„A viděla to vůbec?“ Pokrčil rameny. „Přiveď mi ji.“ nařídil jsem mu, když jsem vidličkou šťouchl do jedné ze švestek, které majestátně trůnily na hrachové kaši omaštěné škvarkama. „Hned.“ dodal jsem zachmuřeně, protože jsem podobnou krmi neobdržel poprvé.

Amélie se role paní domu ujala bez protestů. Čekal jsem, že nastanou potíže, ale jestli tam nějaké byly, tak ke mně se nedonesly. Škoda, docela rád bych si zahrál na nespokojeného manžela! Jenže, moje domácnost běžela jako na drátkách a jenom podle těch podivných jídel, co mi občas moje žena poslala, se dalo poznat, že stará Erma tu už neomezeně nevládne.
„Nezlobte se na ni, můj pane! Paní to jistě nemyslela zle, to jistě jenom proto, že ještě tak dobře neumí naši řeč.“ Tomas se snažil ospravedlnit ten děs, který představoval můj dnešní oběd.
„Tak ať se ho laskavě kouká naučit!“ Ve skutečnosti jsem se ale nezlobil. Vlastně to bylo docela úsměvné. „Já kvůli ní nebudu držet půst!“
„Obstarám vám něco jiného, můj pane!“ nabízel mi Tomas úslužně a chtěl vzít ten podnos.
„Jen ho tady nech!“ zarazil jsem ho rázně. „Máš něco na práci, ne?“ připomněl jsem mu jeho povinnosti a on poslušně odešel. Musel jsem čekat dost dlouho, než se Amélie konečně objevila. Kdepak jsi byla? blesklo mi hlavou.

„Říkal mi Tomas, že mluvit se mnou chceš.“ Někdy mívala zvláštní slovosled, ale s trochou snahy se jí rozumět dalo.
„Jo.“ Ukázal jsem na tác. Prohlédla si to veledílo se zájmem a pak zaraženě pohlédla na mě.
„Máš divné chutě, můj pane!“ Rozpustile na mě mrkla a posadila se naproti mně.
„Tohle jsi mi poslala, ženo!“ sdělil jsem jí zasmušile.
„Já?!“ Vytřeštila na mě oči.
„A kdo jinej asi?“ Postrčil jsem tu hrůzu směrem k ní.
„Já jsem jim řekla, ať udělají rybízovou kaši se švestkami.“ ohradila se ublíženě a já si v duchu pro změnu představil zas tenhle blaf. Fuj!
„Rybízovou kaši?“ Dal jsem důraz na rybízovou. Znejistěla a chvíli přemýšlela.
„Rybíz, jsou to takové ty bílé oválky, ze kterých se dělá kaše, ne?“ zeptala se nakonec váhavě.
„Ne, rybíz jsou malý červený nebo černý kuličky, co rostou na keřích, a vaří se z nich marmeláda. Tomu malýmu bílýmu se říká ovesný vločky.“ vysvětlil jsem jí rozdíl mezi těma dvěma potravinami. „A byl bych rád, kdyby sis zrovna tyhle dvě věci nepletla!“ Rybízovou kaši opravdu nechci!
„Pokusím se.“ odpověděla s potlačovaným smíchem.
„Na tom není nic k smíchu, krásko!“ napomenul jsem ji hrozivě. „Ještě jednou a něco zažiješ!“ pohrozil jsem jí, jenže ona si z toho nic nedělala.
„Nech toto, Rendirku! Oba dobře víme, že za tohle …“ Prstem se opatrně dotkla té nazelenalé hmoty. „ … mi nic neuděláš. Ani teď, ani příště.“ Olízla si ukazovák. „Ale když si odmyslíš tyhle …“ zarazila se a očividně nevěděla, jak dál.
„Švestky.“ připomněl jsem jí ten název.
„… švestky …“ Poděkovala mi letmým pokývnutím hlavy. „ … tak to chutná docela dobře!“ oznámila mi s vítězoslavným úsměvem.