S vůní moře - kapitola 21

Tak tohle jsem nedomyslela! prolétlo mi hlavou, když jsem na svém stehně ucítila jeho ruku. Pokusila jsem se mu vytrhnout, ale svíral mě příliš pevně. A jeho ztvrdlé mužství, které se mě dotýkalo přes látku sukně, nedávalo moc prostoru k dotazům či váhání, jak tohle skončí. Rychle mi došlo, že silou tady nic nezmohu. Přestala jsem se vzpírat a snažila se ho líbat zpátky a oplácet mu jeho dotyky. Vzhledem k tomu, jak mě držel a jak nestoudně mě líbal, to ale moc nešlo. Navíc, jeho smělé dotyky ve mně opět probouzely ty podivné pocity, které jsem poprvé zakusila o svatební noci, a které jsem přičítala své nervozitě a obavám. Teď mi bylo jasné, že za ně přinejmenším stejným dílem mohl i on sám. Když se mě dotkl mezi nohama, tak jsem se neubránila hlasitému zasténání. Na okamžik přestal svými rty drtit ty moje a zastřeně se zasmál. Než jsem se ho stihla zeptat, co tím mínil, tak se znovu zmocnil mých úst. Oh, bohové …

Najednou jsem narazila na hranu postele. Než jsem se nadála, ležela jsem na ní, on na mě a jeho prsty v mém klíně mě přiváděly takřka k šílenství. Ke své hrůze a studu jsem se nemohla dočkat, až tam zasune něco jiného … „Rendirku!“ Mělo to znít pobouřeně, ale vyšlo z toho jen takové žalostné zakňourání, které si samozřejmě vyložil po svém. Obratně mi vyhrnul sukni a jediným plynulým pohybem do mě vnikl. Musela jsem se kousnout do jazyka, abych zadržela slastný výkřik, který se mi už už dral na rty. Otočila jsem obličej na stranu, abych si uchovala aspoň trochu té důstojnosti, jenže ani to mi nebylo dopřáno. Jednou rukou se opíral o matraci za mojí hlavou, tou druhou mě vzal za bradu a přinutil se na něj dívat, zatímco jeho boky ožily svým vlastním životem. A stejně tak i moje, byť jsem se tomu snažila ze všech sil zabránit. Netrvalo však dlouho, moje tělo se napjalo v křeči, před očima se mi zatmělo a slyšela jsem někoho hlasitě vykřiknout. Bohové, to jsem byla já?! ptala jsem se sama sebe v duchu, když jsem zase byla schopná vidět. A uvědomila jsem si, že hledím do očí svého manžela, který stále ještě leží na mě.
„Neopovažuj se přede mnou skrývat svoje pocity, ženo!“ přikázal mi chraplavě a já bez dechu přikývla. Nebyla bych mu nyní odporovala, ať by řekl cokoliv. Natáhl ruku a odhrnul mi vlasy z čela a mně došlo, že můj účes je nejspíš nenávratně pryč. A to jsem si s ním dala takovou práci! Jenže jsem netušila, že mě prostě povalí na postel a zmocní se mě. Zahanbeně jsem uhnula pohledem. Polohlasně se zasmál a já se cítila ještě hůř. Pak se zvedl a začal se oblékat. Moc tomu nedal. Natáhl si tmavé nohavice a světlou halenu se šněrováním u krku. Boty si zatím nevzal, ale místo toho si připínal opasek s dýkou. Tou mojí, aby tě děs spral!

I já jsem vstala a upravila si šaty. Dlaněmi jsem si přejela vlasy a pokusila se napravit škody, které tím svým útokem na mě Rendirk napáchal. „Tak proč jsi přišla, krásko?“ otázal se, zatímco zapínal přezku.
„Rozhodně ne proto, aby ses se mnou vyspal!“ odsekla jsem mu nakvašeně.
„Ne?“ Udiveně povytáhl obočí. „A cos teda čekala?“ Sedl si do křesla a natáhl si levou botu.
„Nemusel ses na mě tak vrhnout! Mohl ses aspoň zeptat!“ ohradila jsem se, ale můj vztek na něj poněkud opadl. Měl totiž pravdu. Kdybych byla na jeho místě, nejspíš bych si to vyložila stejně.

Natáhl si pravou botu a tvrdě se na mě zadíval. „K tomuhle tvůj souhlas nepotřebuju!“ oznámil mi chladně. „Nepotřebuju ho vlastně k ničemu.“ dodal zamyšleně. Pak se usmál, jako by ho právě něco napadlo. Byla jsem si jistá, že se mi to líbit nebude. „Měl bych Radě opravdu poděkovat! Takhle je to ještě lepší, než kdybych z tebe udělal otrokyni! Mít tě za ženu otevírá netušený možnosti!“ Přímo zářil nad originalitou toho svého objevu.

Nejraději bych ho i s těmi netušenými možnostmi poslala ke všem čertům, ale cosi v jeho očích mě zarazilo. Pozorněji jsem si ho prohlédla a došla k názoru, že mě ten holomek sprostě provokuje!

„Zloději zlodějská!“ Dala jsem si ruce v bok a zamračila se na něj. Oplatil mi stejným gestem a vypadal jako načepýřený kohout na smetišti. Zachichotala jsem se.
„Mučitelko tyranská!“ Ne! Bohové, tohle ne! zaprosila jsem v duchu a připadala si, jako kdyby mě zasáhl pěstí přímo do žaludku. Myslela jsem, že tohle jsme si už vyříkali!
„Tak to nebylo …“ začala jsem zlomeně, ale on mě zarazil.
„Už jsem ti řek, že o tvoje lži nestojím, krásko!“ sykl na mě varovně a přešel ke stolku, na jehož desce spočívala okovaná skříňka. Otevřel ji a vytáhl z ní svazek klíčů. „Tohle budeš ode dneška nosit!“ Hodil mi ho. „Ať každej vidí, že jsi tu paní.“