S vůní moře - kapitola 20

Hověl jsem si v kádi plné horké vody a užíval si ten luxus. Ne, že bych té vody neměl dost během cesty, ale tohle bylo něco úplně jiného. Tamta byla tak ledová, že jsem myslel, že se mi rozpadnou kosti, tahle je příjemně prohřívala. Zaslechl jsem, jak se otevřely dveře a vzápětí tiché kroky, které mířily ke mně. Nechal jsem zavřená víčka, ale jinak jsem byl v pohotovosti. Rukou jsem sevřel nůž, který vždy nosím v pouzdře na kotníku. Jsem sice doma, ale jeden nikdy neví. Kroky se na okamžik zastavily, ale pak se opět daly do pohybu směrem ke mně. Na ramenou jsem ucítil dotek prstů, které mi je začaly nešikovně mydlit. Díky tomu jsem okamžitě poznal, kdo je ten tajemný návštěvník. „Co tady chceš, krásko?“
„Nemá snad žena povinnost starat se o svého muže?“ odvětila tiše, skoro bych řekl, že až rozpačitě.
„Má i jiný povinnosti!“ Trhla sebou, jako bych se jí dotknul žhavým železem.
„Děkuji za upozornění.“ Spláchla pěnu žejdlíkem vody. Na můj vkus až příliš prudce. Popadl jsem ji za zápěstí a přitáhl ji ke straně kádě, abych na ni viděl. A ten pohled mi málem vyrazil dech.

Měla na sobě hnědé šaty se světlou zástěrou a musel jsem uznat, že jí zatraceně padly. Netušil jsem, jestli to byl záměr, ale živůtek vyplňovala více než skvěle. A vlasy, o kterých jsem si myslel, že jsou hnědé, se ukázaly mít barvu právě dozrávajícího obilí a spadaly jí v bohatých vlnách až k pasu. Jako vdaná žena je měla mít zakryté, ale byla by věčná škoda je skrývat. Teprve teď jsem plně pochopil, proč se ženský šat tolik liší od toho mužského. V něm nevypadala nic moc, ale v tomhle ohozu … Safra, Goran měl pravdu!

Mlčela a pobaveně sledovala, jak na ni civím. „Máš ještě nějaké přání, můj pane?“ otázala se mě po chvíli a v očích se jí vesele jiskřilo. Přání? Tak těch bych měl hned několik! napadlo mě okamžitě.
„Proč jsi tady?“ vypravil jsem ze sebe nakonec a děkoval bohům, že sedím.
„Abych se postarala o svého muže, jak se na spořádanou choť sluší.“ odpověděla mi sladce, ale já se nemohl zbavit dojmu, že si mě zase dobírá. Stejně se totiž tvářila, když jsme vyplouvali.
„Co ta náhlá pokora?“ zeptal jsem se podezíravě. Potřásla hlavou a pohlédla ke stropu. „No, tak?!“ dožadoval jsem se odpovědi.
„Jsem ve tvém domě, obklopena tvými lidmi, bez možnosti dostat se odsud, mám snad jinou možnost než se podvolit?“

Jasně, že jsem jí nevěřil. Hádal bych, že podvolit se nepatří mezi její zvyklosti. Spíš bych tipoval, že se mě pokouší ukonejšit a pak udeří. Nicméně, proč bych s ní tu hru nehrál, ne? Z toho, co jsem viděl, bych neřekl, že na tom budu škodný. Však uvidíme, jak daleko jsi ochotna zajít.
„Jsem rád, že to uznáváš!“ Pustil jsem ji a zvedl se. Okamžitě zrudla, ale statečně se tvářila, jako že nic. Úslužně mi podávalo plátno, abych se osušil. Nevšímal jsem si ho a vylezl z vody. Nejistě na mě koukala. Usoudil jsem, že toho otálení bylo už dost. Když přijde ženská ke chlapovi, který se koupe, tak může čekat jen jedno, ne? Bez okolků jsem si ji přitáhl do náruče.
„Co to děláš?“ vyjekla polekaně a pokoušela se mi vytrhnout. Nenechal jsem ji. Místo toho jsem ji sevřel ještě pevněji.
„Tohle je tvoje další povinnost!“ zavrčel jsem na ni výhružně.
„Ne, Rendirku, já ….“
Uťal jsem ty její žvásty hned v zárodku. Líbal jsem ji drsně a nestaral se o to, zda se jí to líbí nebo ne. Rukou jsem jí sjel na zadek a přitiskl její klín proti svému. Něco mumlala, ale netušil jsem, jestli je to souhlas nebo, jestli mě posílá ke všem čertům. A ani jsem se o to nestaral, abych byl upřímný. Je moje, tak co?