S vůní moře - kapitola 19

Nenápadně, ale o to pozorněji, jsem se rozhlížela kolem sebe. Procházely jsme obrovskou hodovní síní, v jejímž středu bylo otevřené ohniště, nad kterým visel velký železný kotel. Podle vůně v něm bylo víno. V místnosti bylo mnoho stolů s lavicemi. Ten naproti okovaným dveřím byl na vyvýšeném místě a místo lavice u něho stály židle s vysokými opěradly vystlané kožešinami. Podle toho jsem poznala, že je určen pro pána usedlosti, tedy pro mého manžela. Došly jsme k jednomu ze schodišť, která vedla ze síně. Vystoupaly jsme po něm a ocitly jsme se v chodbě, ze které vedly několikery dveře. Otevřela jedny z nich a pokynula mi, ať vejdu.

Ocitla jsem se v menším čtvercovém pokoji s dvěma vysokými úzkými okny. Na kamenné podlaze leželo několik kožešin a uprostřed stálo dřevěné lůžko. Samozřejmě tam nechyběl velký krb. Jinak tam nebylo zhola nic. Připomínalo to spíš vězeňskou celu než ložnici. Zaraženě jsem se ohlédla po služebné, jestli se třeba nespletla. Ta se na mě ale pousmála. „Donesu vám …“ Tady použila výraz, kterému jsem nerozuměla. „ … a taky … vodu na umytí!“

Nechtěla jsem zamokřit postel, tak jsem přistoupila k oknu, abych si rozpustila vlasy. Při této bohulibé činnosti jsem se dívala ven. Zatajila jsem dech. Měla jsem výhled přímo na zátoku, ve které kotvil Dravec. Musela jsem se pousmát, když jsem si uvědomila, jak Rendirk reagoval na to moje škádlení. Ani nevím, proč jsem to udělala. Snad proto, jak pyšně se tvářil, když mi ukazoval tu svoji loď. Bylo to menší plavidlo s mělkým ponorem, několika páry vesel a velkou bílou plachtou s dračí hlavou. A, jak mi Tomas sdělil, je nesmírně rychlá. Po těch dnech, které jsem na ní strávila, jsem tomu věřila. Stále jsme se drželi v čele jeho flotily a včera večer Rendirk rozkázal pořádně napnout plachtu … No, my jsme už byli na místě a po ostatních ještě nebylo ani vidu, ani slechu.

Objevila se světlovlasá dívka, která se při pohledu na mě pohrdavě ušklíbla, a začala rozdělávat oheň v krbu. „Děkuji.“ řekla jsem jí, když skončila. Čekala jsem, že odejde, ale ona si místo toho dala ruce v bok a prohlížela si mě. Nechápala jsem, o co jí jde, ale cítila jsem se nepříjemně. „Můžeš jít.“ pokynula jsem jí, jenže ona se ani nehnula.
„Ty si myslíš, žes …, co?“ zeptala se mě nepřátelsky. „Ale neraduj se …“
„Přestaň, Hadrigo!“ To se vrátila služebná, která mě sem přivedla, ale to děvče se postavilo i proti ní. Neměla jsem ani tušení, o čem spolu mluví, ale podle tónu a jejich gest to vypadalo na hádku. Nakonec ta, co rozdělala oheň, vztekle práskla dveřmi, až se celý pokoj otřásl.
„O co šlo?“ zeptala jsem se zvědavě, ale dostalo se mi jen letmého mávnutí rukou, zatímco pokládala na postel hnědé šaty a nějaké plátno.
„Jsem Renka, paní, voda tu bude hned a vy … ty mokré …“ S její pomocí jsem si svlékla promočené oblečení a zabalila se do většího kusu plátna, tím menším mi začala sušit vlasy a nenuceně při tom švitořila. „Až se dáte …, tak půjdete se mnou a … nějaký …! Abyste si měla kam … věci.“ Ozvalo se zaklepání a štíhlá černovláska přinesla dřevěnou mísu s vodou a kousek mýdla. Po chvíli váhání to položila na podlahu a nerozhodně postávala v místnosti. Neušlo mi, jak po mně zvědavě pokukovala, než ji Renka poslala pryč.
„Proč se na mě tak dívala?“
„Nemyslí to tak.“ Renka namočila žínku a otřela mi tvář. „Je … zvědavá. Lord Rendirk se nikdy … nechtěl.“ Přemýšlela jsem, co asi můj manžel nechtěl …
„Nechtěl se ženit?“ Pokusila jsem se zopakovat to slovo.
„Ano. Proto jsou na vás … zvědaví.“
„Kdo je zvědavý?“
„Ženský i mužský, paní. Prostě všichni.“ Začínala mi z toho jít hlava kolem. Byla jsem s ní jen pár minut a moje slovní zásoba se už rozrostla o několik nových slov.