S vůní moře - kapitola 18

„Spustit kotvu!“ zavelel jsem a za několik minut jsem ucítil slabé trhnutí potvrzující, že stojíme. „Můstek!“ Následoval můj další rozkaz a i ten byl ihned splněn. Přeběhl jsem po úzkém prkně, které spojovalo loď s molem.
„Vítejte doma, pane!“„Jaká byla cesta?“ ozývalo se z davu, který na nás čekal.
„Moře bylo klidné.“ odvětil jsem vesele, když jsem si vybavil nazelenalou Amélii. „Chci vám někoho představit.“ Obrátil jsem se, abych jim ukázal svoji ženu. Za mnou ovšem nikdo nebyl. Pohlédl jsem k Dravci a zjistil jsem, že moje choť stále ještě stojí na jeho palubě a bojácně zírá na lávku. „Na co čekáš?“ S jejich řečí jsem se už neobtěžoval. Za těch pár dní jsem totiž poznal, že má talent na jazyky. Většinou to hlavní rozuměla, ale dostat z ní kloudné slovo bylo takřka umění. Hovor s ní občas byl jako hádání hádanek, ale usoudil jsem, že se stejně musí naučit mluvit po našem, tak co? Byl jsem stejně jediný na lodi, kdo uměl tu její hatlamatilku, tak ať se, holka, snaží. Přece ji nebudu pořád vodit za ručičku!

Bleskla po mně pohledem ostrým jako nůž, ale konečně vykročila. Šourala se, co noha nohu mine, a ustrašeně se dívala, kam šlape. Došla tak do půlky, když přišel silnější poryv větru, Amélie se zapotácela a s hlasitým výkřikem spadla do vody. Než jsem se stihl rozhodnout, jestli se jí mám smát nebo pro ni skočit, tak se vynořila nad hladinu, vyprskla vodu a několika tempy dosáhla mělčiny, kde se postavila. Čekal jsem její vzteklý výbuch, že za to můžu já, protože jsem jí nepomohl, ale ten se nekonal. Odhodila si pramen vlasů z tváře a začala se smát. S mohutným šploucháním vyšla z vody a zaculila se na mě. „Opravdu krásný vod, Rendirku!“ podotkla poťouchle a já se zasmál. Vzal jsem ji za ruku a zadíval se na shromáždění.

„Moje žena, lady Amélie.“ Mezi mými lidmi se rozlehl nevěřícný šepot, ale nevšímal jsem si toho. Pokynem jsem přivolal jednu ze služebných, jelikož jsem chytrý, tak tu, se kterou jsem nikdy nespal. „Vezmi ji dovnitř, ať se usuší a převlíkne do něčeho suchýho!“ nařídil jsem jí a ona poslušně přikývla. Uklonila se mi a gestem vybídla Amélii, aby šla s ní. Díval jsem se, jak odcházejí do pevnosti, když se někdo zlehka dotkl mého lokte.
„Byl jsi tu hodnej, Jorku?“ Přikývl, ale zmateně si mě prohlížel.
„Až s ní budeš mít kluka, vyženeš mě?“ zeptal se mě s dětskou upřímností a mě okamžitě přešel smích. Vzal jsem ho do náruče a vyhodil ho do vzduchu.
„Ani náhodou, holenku!“ ujistil jsem ho okamžitě. „Takhle snadno mi nevyklouzneš!“ dodal jsem s mrknutím oka a on se šťastně rozesmál.

„Ehm, překvapil jsi nás, chlapče!“ přiznal Goran později, když mě doprovázel domů. Mohl si to dovolit. Učil mě zacházet s mečem, a když už neměl dost sil, aby jím vládl, jak se patří, tak jsem z něj udělal správce svého domu. Co na tom, že v tom posledním boji přišel o ruku? Stále toho mohl nabídnout spoustu. Nejvíce jsem si cenil jeho zkušeností a věrnosti. Kdyby jeho nebylo, tak bych tady už nestál …
„Můj nápad to nebyl!“ Několika slovy jsem mu ozřejmil situaci i důvody, které způsobily, že jsem se z trestné výpravy vrátil jako ženáč. Měl dost slušnosti, aby se nesmál. Rozvážně pokýval hlavou.
„Něco takovýho jsem si myslel!“
„Jsi chytrej!“ mrkl jsem na něj a on se zachechtal.
„Ale moh jsi dopadnout hůř, Dirku! Nejni vůbec špatná!“ Užasle jsem na něj vytřeštil oči, což ho pobavilo ještě víc. „Jsem ve věku, kdy nemůžeš, ale ne proto, že bys nechtěl, chlapečku!“