S vůní moře - kapitola 16 + 17

Odjezd a cesta do nového domova ...
» autorka: erestor
„Jsme připraveni, Dirku!“ oznámil mi Lognar, jakmile jsem se objevil u lodí, abych zkontroloval, jestli jsme připraveni vydat se na cestu.
„Už se těším domů!“ přiznal jsem mu tiše.
„To já taky!“odpověděl mi stejně. „A jsem zvědavej, co tomuhle řeknou!“ Věděl jsem přesně, co má na mysli.

Doposud jsem jakoukoliv snahu mě nacpat do chomoutu důsledně odmítal. Což činilo těžkou hlavu Gerti a způsobilo to i pár nepříjemností v pevnosti. Každý holka, která mě kdy pustila pod sukni, se už už viděla hradní paní. A když jsem se pak zadíval na jinou, tak to špatně snášely.

„Gerti bude mít radost.“ odvětil jsem suše a sledoval, jak se pomalu blíží zbytek mých mužů, kteří nesli zbylé věci z tábora, a kousek za nimi se pomalu plouží moje žena. Nevypadala nijak šťastně a ani jsem se jí nedivil. Na jejím místě bych radostí také zrovna neskákal a určitě ji ještě bolely ty popálené ruce. Holka jedna hloupá!
„Počítal bych, že se přijedou podívat …“ pokračoval ten chlap ve věštění. „ … viděl bych to tak za týden po našem návratu! Navrhuju poslat rychlého posla, jakmile přistaneme …“
„Žádného posla!“ uťal jsem ho rázně. „Ať Amélie ukáže, co v ní je.“
„To jako vážně?“ zeptal se mě užasle.
„Máš snad něco proti tomu?“ otázal jsem se ho sarkasticky.
„Jen, že když jsme vyplouvali, tak jsi říkal něco jinýho.“
„Jo, chtěl jsem tu díru vypálit do základů, ne si brát jejich princeznu!“ zavrčel jsem na něj nerudně.
„No, hádal bych, žes byl ochotnej si ji vzít, ale bez svatby!“ Chechtal se bez zábran, ale pak zmlknul, protože předmět našeho rozhovoru došel až k nám. Chvíli váhal, než se jí nepatrně uklonil, a vyklidil pole.

„Pojedeme dlouho?“ zeptala se mě s očima upřenýma na lodě. Zarazilo mě, jak je bledá a vůbec vyhlížela, jako by jí bylo špatně od žaludku.
„Tak deset dní, když všechno půjde hladce.“ Pobledla ještě víc. „Co se děje?“ optal jsem se zvědavě.
„Nic.“ odsekla mi a vykročila směrem k té největší lodici.
„Tam ne!“ zarazil jsem ji okamžitě. „Támhleta je ta pravá!“
„Vždyť je to jenom větší veslice s plachtou!“ zašeptala bezděky, když si prohlédla tu moji pýchu. „Jsi si jistý, že je to bezpečné?“

Zamračil jsem se a jen stěží potlačil touhu jí jednu vrazit. „Je to ta nejlepší loď, co mám!“ ohradil jsem se chladně.
„Tak to je mi líto!“ Soucitně se na mě usmála. „Ale neboj, třeba se ti příště podaří nakrást dost, aby sis mohl pořídit lepší!“ ujistila mě a já zalapal po dechu nad tou drzostí. „Třeba takovou, co nepůjde hned ke dnu!“ Povzbudivě se na mě usmála. Měl jsem toho právě dost.
„Poslouchej, ty …“ Udělal jsem krok k ní, ale ona se mi hbitě vyhnula.
„Jen klid, Rendirku!“ napomenula mě se smíchem a já si s úžasem uvědomila, že si mě dobírá!
„Ty ještěrko jedna!“ Chytil jsem ji a přehodil si ji přes rameno.
„Hééj, co to děláš?“ vyjekla ustrašeně. Zřejmě se bála, že ji chci hodit do vody.

Místo odpovědi jsem i s ní vkročil do vody. Donesl ji k lodi a vyzvedl ji dost vysoko, aby jí mohl Rendar vytáhnout na palubu. Já se chytil lana a vyšplhal po něm.
„Vítej na palubě mého Dravce!“ Pyšně jsem položil ruku na pažení lodi.
„Kde je kajuta? Nebo mám spát v podpalubí?“ Zmateně se rozhlížela kolem.
„Tohle je válečná loď, krásko, ne žádná cestovní kocábka!“ upozornil jsem ji pobaveně. „Spíme v celtách na palubě, v podpalubí jsou zásoby na cestu!“

Kapitola 17

Tohle je zlý sen! pomyslela jsem si, když mě zasáhla další sprška slané vody. Přitáhla jsem si plášť blíž k tělu, ale moc to nepomohlo. S každou vlnou se příď zvedla vysoko, aby poté prudce klesla. A můj žaludek dělal přesně totéž. S neutuchající pravidelností. Před pár hodinami začalo pršet a zvedl se silný vítr, který kolébání lodi zhoršil. Choulila jsem se u úpatí stěžně a v duchu prosila bohy, ať si mě vezmou k sobě. Nebo nás potopí! Smrt v hlubinách, vlastně jakoukoliv smrt, bych uvítala s otevřenou náručí. Možná bych mohla požádat Rendirku, ať mě zabije rovnou!

„Večeře! Polévka!“ Už jsem se zlepšila v jejich natolik, že jsem Tomasovi rozuměla celkem bez problémů. Místo odpovědi jsem jen zavrtěla hlavou. Řekl ještě něco, ale na to už mi moje znalost nestačila. Zaslechla jsem hlas svého muže a Tomas mu s pokrčením ramen odpověděl. Rendirk si od něj vzal misku, něco mu velitelským hlasem přikázal a chlapec poslušně odešel.

„Musíš něco jíst!“ prohodil ke mně nesmlouvavě a sedl si naproti mně. Mokré vlasy se mu lepily na obličej a z oblečení mu teklo, ale nevšímal si toho.
„Nemůžu. Opravdu.“ vypravila jsem ze sebe s potížemi, protože se mi opět zvedl žaludek. K pažení jsem to stihla jen tak tak. Napadlo mě, že by nebylo špatné spadnout do moře. A vlastně proč ne? Mohla bych tomu snadno napomoci … Rendirk zřejmě vycítil, na co myslím, protože mě vzal za ramena a odvedl mě zpět k lavici, kam mě usadil.
„Aspoň to zkus!“ přemlouval mě tiše a tvářil se u toho tak soucitně, že bych ho nejraději nakopla.
„Bavíš se dobře?“ hlesla jsem ztrápeně a odvrátila od něj tvář.
„Ne.“ Zněl upřímně, ale moc jsem mu nevěřila. Já na jeho místě bych z toho měla škodolibou radost. Objevil se Tomas a tentokrát nesl hrneček, který mu předal, a pak se zase vzdálil. „Vypij to! Uleví se ti!“
„Slibuješ?“ S nadějí jsem se zadívala na ten nápoj. Přikývl a já si lokla. Nic tak odporného jsem ještě nepila. Bylo to hořké, kyselé i slané najednou. Chtěla jsem to vyplivnout, ale Rendirk mi bez okolků přitiskl ruku na ústa a stiskl nos.
„Spolkni to!“ nařídil mi přísně. Nechtěla jsem, jenže jestli se nechci udusit, tak budu muset. Zavřela jsem oči a polkla. „No, vidíš, že to jde!“ pochválil mě a pustil. Zhluboka jsem se nadechla.
„Chceš mě otrávit nebo co?!“ vyjela jsem na něj vztekle a rozkašlala se. Hlasitě se rozesmál. Ale i když jsem si byla jistá, že se směje mně, tak jsem se na něj nemohla zlobit.
„Za tři dny budeme doma, krásko!“ oznámil mi, když se uklidnil. „Počkej chvíli a pak se zkus najíst!“ Zvedl se a šel ke kormidlu, které převzal od hnědovlasého muže.

Ještě tři dny. Už jen tři dny. Nevěděla jsem, jestli se tam mám těšit nebo se bát toho, co mě tam čeká. Ale co! Hlavně, že zase budu mít pevnou půdu pod nohama! Už žádné houpání! A žádná voda, která by mi tekla za krk! I kdyby mě zavřel do sklepa, tak to beru! pomyslela jsem si s úlevou. Zkusmo jsem si nabrala sousto husté polévky, vložila ho do úst a polkla. S napětím jsem čekala, jak to dopadne. Poslední dva dny jsem v sobě neudržela skoro nic. Tentokrát můj žaludek kupodivu neprotestoval. V mžiku jsem spořádala celou porci a v duchu litovala, že ta miska není větší. Váhala jsem, ale pak jsem se zvedla a zamířila na příď, kde stál velký kotel s jídlem. Muž, který třímal naběračku, si mě podezíravě prohlížel. „Dobré.“ Asi jsem se trefila i do výslovnosti, protože se potěšeně usmál. Vzhledem k tomu, že se mu přes pravou tvář táhla široká jizva, tak to vypadalo docela děsivě. „Ještě, prosím.“ Netroufala jsem si na žádné dlouhé proslovy. Místo odpovědi nadzvedl pokličku a přidal mi. „Děkuji.“ Pronesl dlouho větu, ze které jsem nerozuměla ani slovo. Napadlo mě ale, že mi vypočítává, co je v té polévce, a najednou jsem byla ráda, že tu jejich řeč neovládám. Byla dobrá, to ano, ale plavaly v ní těžko poznatelné kusy masa.
Tipů: 6
» 09.03.14
» komentářů: 3
» čteno: 468(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: S vůní moře


» 09.03.2014 - 18:33
BEzva :) Rendirk se o ní hezky postaral :D
» 09.03.2014 - 18:36
Theresa: A to zas on jó :-)
» 03.04.2014 - 10:42
ST

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.