S vůní moře - kapitola 15

Co se Amélie snažila schovat a také proč ...
» autorka: erestor
Jak jen jsem si jenom mohla myslet, že není zlý? ptala jsem se sama sebe už poněkolikáté. Ranhojič, pro kterého poslal, mi právě potíral dlaně chladivou mastí. Musela jsem uznat, že si počíná obratně a jemně. Nakonec ještě ten větší puchýř ovázal čistým plátnem a nechal nás o samotě. Díky pohotovému zásahu mého muže nebyly popáleniny nijak vážné. Většinou jen zarudlá kůže a dva nebo tři puchýře. „Tohle bylo zcela zbytečné, Amélie!“ napomenul mě nevraživě, ale já se na něj ani nepodívala. „Tak co jsi přede mnou chtěla schovat?“
„Věci po mamince.“ hlesla jsem unaveně.
„A proč jsem je neměl vidět?“ otázal se nechápavě. Teď mi to také přišlo divné, ale zvyk je železná košile.
„Protože by sis myslel, že jsem hloupá a sentimentální.“ plácla jsem první věc, která mě napadla. Přece ti to nebudu vysvětlovat!
„To taky jsi, ale z jiného důvodu, než si myslíš!“ odvětil klidně a sedl si naproti mně. Teprve teď jsem se na něj podívala. „Měla jsi mi to říct! Tohle jsem nechtěl, ale v kterékoliv z těch dóz mohl být jed.“
„To bych nikdy neudělala!“ vyhrkla jsem prudce, ale on jen potřásl hlavou.
„Nikdy neříkej nikdy, krásko! Hádám, že ses taky nikdy nechtěla vdát za nájezdníka zpoza moře, ne?“ Přikývla jsem. „Tak vidíš. A já bych si docela dovedl představit, jak mi sypeš do vína rulík nebo nějakej jinej utrejch.“

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou a chtěla to popřít. Jenže pak jsem o jeho slovech přemýšlela. Kdybych myslela, že to musím udělat, tak bych to udělala. Stejně jako jsem si vzala jeho. Protože to byla jediná možnost, jak zachránit naše lidi. Tedy aspoň většinu z nich.

„Proč mlčíš? Nemáš mi k tomu, co říct?“ otázal se mě Rendirk po chvíli a já ztěžka polkla. Nechtělo se mi odpovídat, ale on to zřejmě pochopil i tak. „Správně, kdybys myslela, že nemáš jinou možnost, tak bys to udělala, co?“ Zavřela jsem oči a odevzdaně přikývla. Bála jsem se, že se rozzuří, ale nic takového se nestalo. „Není nad upřímnost, krásko!“ Pak se zvedl k odchodu. „Odpočiň si!“

Poslechla jsem ho. Po jeho odchodu jsem se natáhla na lůžko a zavřela oči, ale spánek nepřicházel. Nelíbilo se mi to, ale musela jsem uznat, že se zachoval logicky. Nebyla to jen jeho vina. Kdybych mu řekla pravdu, tak bych o ty věci nepřišla. Ale nemusel reagovat tak prudce, ne? Chtělo se mi plakat. Matku jsem měla moc ráda a ten medailonek byl to jediné, co mi po ní zbylo. A teď už nemám ani ten. Byla krásná a měla nádherný hlas. Každý večer u mě sedávala, než jsem usnula, a zpívala mi. Věčná škoda, že se mnou byla jen tak krátce.

Když mi bylo šest let, tak se to stalo. Jednoho zmizela a otce to rozzuřilo do nepříčetnosti. Odjel se svoji družinou, a když se vrátili, nechal zničit všechno, co s ní bylo nějak spojeno. Jednou jsem se na ni vyptávala své chůvy a on se o tom dozvěděl. Zasáhl okamžitě a s děsivou účinností. Ji okamžitě propustil ze svých služeb a já dostala takový výprask, že jsem si nemohla skoro týden sednout. Bylo to poprvé, ale nikoliv naposledy, co na mě vztáhl ruku, a já už se neodvažovala o ní vůbec zmínit …

Nebyla jsem si jista, co se jí tehdy přihodilo, ale řekla bych, že od něj utekla. Vybavovala jsem si, že jsem ji často slýchala plakat, a také jsem několikrát zahlédla modřiny na jejím obličeji. Otec míval pádnou ruku, zvláště když se napil vína, a nesnášel, když mu někdo oponoval či ho neposlouchal. Vlastně jsem měla štěstí, že na tom lovu spadl z koně …
Tipů: 4
» 08.03.14
» komentářů: 1
» čteno: 723(5)
» posláno: 0
Ze sbírky: S vůní moře


» 08.03.2014 - 08:58
Chudák Amélie :( Takže se možná s mámou ještě setká, jo?
Krásný díl.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.